Papež kárá nejen Španěly a Čechy

Vztahy mezi církví a státem určil konkordát z roku 1851, který stanovil římsko-katolické vyznání výlučným náboženstvím španělského národa, což pro příslušníky ostatních církví znamenalo nejen nerovnoprávné postavení, ale faktickou ilegalitu. Katolická církev pod ochranou krále zcela ovládala školství, zdravotnictví i kulturu, mohutně intervenovala do politiky, vlastnila rozsáhlé velkostatky a ovlivňovala vojsko, justici, státní správu i zahraničně-politické vztahy. Vedle armády a šlechty tvořila jeden z pilířů konstituční monarchie i pozdější vojenské diktatury Prima de Rivery. Španělskou katolickou církev charakterizovala především nesmiřitelnost a lpění na středověkých dogmatech, což z ní činilo brzdu moderní společnosti. Zarputile odmítala jakoukoliv společenskou změnu, která by vedla k oslabení jejího postavení.

 Chudí bezzemci a dělníci církev nenáviděli, protože kázala smíření se s chudobou, zatímco sama hromadila obrovský movitý i nemovitý majetek. Pokroková inteligence nemohla vystát represivní vliv, který měl klérus na mnohé aspekty života. Církev využívala vysoké negramotnosti španělské populace k politické a ideologické manipulaci. Na některých základních školách se místo výuky čtení recitoval katechismus. Kvalitní vzdělání poskytovaly pouze církevní školy, kde se platilo vysoké školné a mohly si je dovolit pouze nejmajetnější vrstvy. Proto byl antiklerikalismus velmi rozšířený mezi učiteli, ale i mezi lékaři, kteří se vystavovali riziku velké pokuty, pokud pacientovi nepředepsali při první prohlídce zpověď. Kněží se často vměšovali do medicíny a lékaře obviňovali z čarodějnictví, protože se obávali, že pokrok a věda oslabí kontrolu jejich „oveček.“ Faráři na bohoslužbách také věřícím závazně doporučovali, koho mají volit.

Po vyhlášení druhé Španělské republiky v dubnu 1931 zahájily vlády socialisticko-republikánské koalice reformy s cílem odluky církve od státu, laicizace školství, sekularizace státu, depolitizace armády a redistribuce půdy. Tato potřebná opatření doprovázela vlna živelného lidového antiklerikalismu, který se projevoval podpalováním kostelů, klášterů a dalších sakrálních budov a příležitostnými fyzickými útoky na faráře a jeptišky. Excesy anarchistů jsou sotva omluvitelné, avšak v reakci na nestoudné jednání církve lidsky pochopitelné. Určitý útlum nastal v období vlády pravice (1933 – 1935), avšak po vítězství Lidové fronty v únoru 1936 se extrémní levice znovu aktivizovala a v důsledku žhářských útoků během občanské války lehly popelem stovky významných kulturních památek. Po vítězství generála Franka následovala rekatolizace španělské společnosti a opětovný návrat  církve na původní pozice před vyhlášením republiky. Její identifikace s nedemokratickým režimem ji znovu zkompromitovala, ačkoliv v závěru diktatury se část katolíků ocitla v řadách umírněné opozice vůči caudillovi.

Tato fakta by si měl bývalý člen Hitlerjugend před svým kázáním uvědomit a místo výčitek na adresu některých národů – konkrétně za přílišnou "světskost" kromě Španělů pranýřoval Čechy, Francouze a Brity – si zamést před vlastním prahem. Sexuálními skandály zmítaná katolická církev se zločinnou minulostí svaté inkvizice ve skutečnosti nemá dnešní generaci co nabídnout. Efekt papežova vystupování je v přímém protikladu s jeho cílem šířit víru. Odsuzováním antikoncepce a kondomů, netolerancí k sexuálním menšinám a bigotními zpátečnickými názory se tato organizace v očích současných mladých lidí stává pouze úsměvným folklórním spolkem.