Cesta do hlubin Britovy volební duše

Motto: „Tak tady to máme. Ukázalo se, že britská třída pracujících nakonec nebyla ochotna se svou vahou postavit za na Londýn soustředěnou a mládežníky posedlou stranu střední třídy, která kázala evangelium liberálního kosmopolitismu a třídní války. Kdo by si to pomyslel?“ (Paul Embery, londýnský hasič)

Důvěra

Britský volič zejména očekává jistou míru důvěry, která mezi ním a jeho politikem musí existovat. Lidé jsou zvyklí na osobní kontakt, od politika se vyžaduje, aby znal problémy v místě. Neví-li politik, co lidi v daném místě trápí, tak něco takového není slučitelné s představou britské veřejnosti o demokracii. Takovému člověku lidé nedovolí, aby je zastupoval a vládnul jejich jménem. Volební systém do Dolní sněmovny má své mouchy, ale v daném ohledu funguje docela dobře. Naopak v naší kotlině klidně do sněmovny z prvních míst kandidátky nalezou i poslanci, kteří s místem, kde kandidují, nemají nic společného, a přitom mohou být zodpovědní za úpadek celé své politické strany.

Jedna universální velikost padne všem

Britský volič nesdílí představy, že problémy jsou rovnoměrně rozloženy. Specifické problémy si vyžadují specifické odpovědi a přístupy. Vezměme si příklad, který sehrál v posledních volbách také velkou roli. Británie působí na chudší části světa jako magnet a existující historické vazby s řadou takových míst, které dávají mnoha lidem šanci přijít. Země je přitom již tak dost hustě osídlená a nápor nově příchozích může vyvolávat řadu problémů, na které jsou lidé citliví, například když to vyvolává tlaky na stávající infrastrukturu a služby, které se jaksi jen tak jako mávnutím kouzelného proutku samy nenafouknou. Lidé nechápou, proč se řešení problémů na ně uvaluje shora, bez ohledu na jejich názor, jako by existoval nějaký správný universální, všude platný a všude aplikovatelný, recept, bez ohledu na místní situaci.

Nedůvěra k centralizaci moci

Britové se tradičně vyznačují nedůvěrou ve velké instituce, subjekty a agentury.  Panuje všeobecné přesvědčení, že velké instituce nemohou fungovat tak dobře jako ty malé, které fungují lokálně a které lépe znají prostředí, ve kterém operují. Nadnárodní kolosy, korporace a nevládní organizace, monstrózní veřejnoprávní televize a další subjekty toho druhu se velké popularitě mezi lidmi netěší. Kdysi tak obdivovanou televizi BBC lidé dnes spíše považují za instituci, která přistupuje k lidem necitlivě, k detailům, na nichž je místní kultura vystavěna, a to jakoby podle jakési bůhví odkud a bůhví kým předepsané formule. Taková televize mezi lidmi vyvolává spíše povyk, než aby jim řádně sloužila, a tak není divu, že si nový premiér mohl dva dny před volbami prohlásit, že televizní poplatky zruší.

Integrita osobnosti politika

Britský volič vyžaduje, aby to, co politici utrousí také i udělali. Musí držet slovo. Pokud tak nečiní, je politik tlačen k tomu, aby srozumitelně sdělil důvod. Jednoduše si nemůže z úst dělat trhací kalendář jako ve zdejší kotlině, kde to je zaběhnutá praxe. Na ostrovech by si takový politik příště ani neškrtnul. V našich končinách mají politici představu, že jejich dostatečnou kvalifikací je dostatečně agresívní rétorika. Rétorikou a rozřízlými ústy od ucha k uchu to začíná, ale povětšinou také i končí. Hrají s lidmi takovou podivnou hru a ta se jmenuje tahání lidí za nos a manipulace s nimi. Přivádějí tím svá politická uskupení k úpadku, ale protože nezačínají u sebe a problém vidí ve voličích, které někteří z těchto elitářů mají za lůzu a ani se tím nijak netají, tak proto se pochopení své situace nemohou stále jaksi dobrat. Doufají, že příště ty hloupé voliče znovu nějak oblafnou nějakým dalším útržkem ze svého trhacího kalendáře.

Personalizace politiky

Odstrašujícím britským příkladem je nejmladší leader v historii strany liberálních demokratů Jo Swinsonová, která v těchto posledních volbách (již podruhé) ztratila své křeslo. Prý za to, že chtěla zastavit brexit. No ono jestli to nebude spíš tak, že tato dáma nejdříve také chtěla referendum o vystoupení země z EU, pak když to nedopadlo, tak chtěla revizi tohoto referenda. Z trůnu vůdce, na kterém paní Swinson seděla ani ne sto padesát dnů, jí tak sesadila jiná mladá dáma s poněkud méně extrémními názory a s méně prořízlými ústy. Nebyli to Swinsonové „white men stuck in the past”, kdo jí odejmuli svoji přízeň.

Spousta politiků si rovněž zvykla, že se jednoduše překabátí, opustí loď a přeskočí na jinou. Bývalo dobrým zvykem, že si tyto případy řeknou o potvrzení svého mandátu v doplňovacích volbách. Historie si dobře pamatuje konzervativního poslance Douglase Carswella, který resignoval na svůj mandát a byl posléze zvolen prvním poslancem za stranu UKIP. Přišel se lidí zeptat, řekl jim své důvody a v doplňovacích volbách vyhrál na celé čáře. Naopak mnozí, kteří se se svými názory roky schovávali v kalných konzervativních vodách brexitu, viděli příležitost uspět skrze svou nezávislost či změnu partaje. Zeptat se lidí,  co oni o tom soudí, se jim však nechtělo. A tak „crushed and burned“ nyní dostali svou tvrdou lekci z demokracie.

Aktivní role při změnách

Britský volič se na změnách chce podílet, chce být do změny vtažen, není zvyklý být pasivní, chce ve vztahu ke změnám mít přiznánu svou autoritativní roli. Tyto všeobecné volby tak nebyly jen nějakým náhlým výbuchem nové aktivity. Nárůst evropské centralizace moci, aniž by tato získala dostatečnou legitimitu prostřednictvím národního hlasování, nebo to, jak se celé oblasti zásadně ovlivňující život lidí dostávají mimo jejich bezprostřední kontrolu, to je a vždycky byl rudý hadr na britskou povahu. S tím jak se po Maastrichtu moc začala viditelně přemísťovat jinam, s tím, jak přišlo euro a jeho krize spolu s celosvětovou finanční krizí, tak následovala rostoucí frustrace konzervativců z radikálnějšího proti-unijního hnutí podobně konzervativně smýšlejících lidí. To postupně i v domácích volbách získávalo na síle, stalo se konzervativcům hrozbou a nakonec důvodem Cameronova referenda o vystoupení či setrvání Spojeného království v EU. Začalo třídění zrna od plev a všichni museli vyložit všechny své karty na stůl. Začalo čištění kalných konzervativních vod, v nichž se eurofilové maskovaní euroskeptickými slovy, jako byl někdejší premiér Cameron, mísili se zdánlivými euro-příznivci ve skutečnosti ochotnými býti Bruselu jen pouhými partnery podle vlastních tradičně britských představ. Začala poslední fáze boje o to, aby se moc vrátila zpět na ostrovy, aby se lidé, kteří se umí o moc rvát, měli důvod se o ní rvát doma.