Zbyněk Fiala: Rusko do EU?

Krizí je tolik, že těžko odhadnout, co se bude odehrávat v nejbližších 12 měsících, ale tlak globalizace může způsobit, že v delším výhledu nám bude EU malá a vznikne otázka, zda do ní nevzít ostatní evropské státy. Všechny, prohlásil v úterý v Praze, v sále s politiky, podnikateli, finančníky a ekonomy, bývalý německý eurokomisař a sociálně-demokratický politik Günter Verhoegen. Teď to není možné, dodal. Žádný velký skok není možný, jen pomalý bolestný proces integračních reforem.

Když všechny, tak všechny. Verhoegen nevypočítával, koho tam zahrnuje, ale z jeho vyjádření k Turecku jsem pochopil, že jde dál, než se odvažujeme pomyslet. „Měli jsme Turecko vzít roku 2005, protože tenkrát bralo Evropskou unii vážně,“ argumentuje. Mohlo se od té doby vyvíjet úplně jinak. Jenže pak se se situace v EU změnila, obavy z nových členů vyjádřilo nesouhlasné referendum Francie během pokusu o schválení Evropské ústavy. „Vše je pryč. Je to největší chyba EU za posledních deset let.“

Strategická debata se odehrávala na pražské mezinárodní konferenci Budoucí pozice ČR v Evropské unii a euro, kterou připravilo Evropské hnutí ve spolupráci s německou nadací Friedrich Ebert Schiftung. Někdejší premiér a eurokomisař a současný šéf sboru premiérových poradců Vladimír Špidla přivedl do Prahy Verheugena a další odborníky krátce předtím, než měla česká vláda oznámit, že ani letos nestanoví termín, kdy bychom chtěli euro přijmout. A že tedy nerozhodne ani o začátku příprav na přechod do eurozóny. Konference nejspíš měla ukázat, že se přesto tématem seriózně zabýváme, jak to po nás požaduje přístupová smlouva k EU.

Ekonomický pohled je však podle Špidly podružný. Euro je politický projekt, a tak od nás se bude vyžadovat politické rozhodnutí. Sám ho zasazuje do hodně širokého rámce. V tisíciletých dějinách Česka podle něj najdeme jen asi dvacet let, kdy jsme nebyli součástí nějaké integrace. Do integrací počítá římskou říši, Rakousko-Uhersko, život pod velkoněmeckými protektory i v sovětském bloku, a zahrnuje tam předválečné Československo, sahající až na Ukrajinu. Ne vždy to bylo příjemné, ale dějiny mluví za nás.

Dnes, pod tlakem globalizace, ani není v silách malého státu uhájit svoji svébytnost. Proto bychom měli být v jádru evropské integrace a přijmout euro. Být v jádru je důležité. I kdyby se Evropská unie rozpadala, nezanikne zcela, jádro zůstane, radí tento historik a muž, který o EU něco ví.

Dnes se ale podívejme se podrobněji na pohled bývalého německého eurokomisaře a místopředsedy Evropské komise Güntera Verhoegena, nyní profesora na Evropské univerzitě Viadrina ve východoněmeckém Frankfurtu nad Odrou. Dalším účastníkům se budu věnovat příště.

Nejbližší budoucnost je velice nejistá, říká Verhoegen. Vypočítává, čím vším se teď prodíráme – Brexit, Trump, referendum v Itálii, Turecko, napětí před prezidentskými volbami ve Francii a parlamentními v Německu, a k tomu široká sada krizí jdoucích napříč. Ve vzduchu je otázka smyslu evropské integrace.

Brexit je případem, kdy byla krize řešena špatně.

„Britové žijí v iluzích a snech, že budoucí smlouva s Evropskou unií bude velkorysá. Naopak, jejím cílem bude odstrašit ostatní. Bude to velmi tvrdé přistání,“ soudí Verhoegen a popisuje, jak to nejspíš dopadne: „Budou přijímat právo z Bruselu bez možnosti je ovlivnit. Budou platit jako dřív, a k tomu budou muset přijmout velký pohyb osob z EU.“ Uvažuje i pro případ, že to nepřijmou a žádná smlouva nebude. Pak by se britské obchodní vztahy s EU odehrávaly na bázi pravidel Světové obchodní organizace WTO, tedy se všemi omezeními jako s kteroukoliv jinou zemí světa.

Když evropská integrace vznikala, byly jejími základními cíli mír, bezpečnost a prosperita. To všechno je ohroženo. Vedle ekonomické, finanční, dluhové, bankovní a migrační krize vládne v EU širší pocit, že sliby se neplní, konstatuje Verheugen a nabízí obtížně přeložitelný německý výraz „Sinnkriese“. Krize smyslu.

Jednotný trh a společná měna neslouží všem stejně. Výhody nejsou rovnoměrně rozděleny, někdo dostává víc. Je to výhodnější pro silnou ekonomiku, jako je Německo. To je však v rozporu s obecně sdíleným pocitem Němců, že nesou největší zátěž a pořád něco platí. Měli by si uvědomit i výhody a udělat pro integraci víc, říká Verhoegen.

Upozorňuje rovněž na sílící tlak globalizace. Už zdaleka nejde jen o příliv laciného asijského zboží. Čína od letoška vydává větší podíl HDP na výzkum a vývoj než Evropská unie. Začíná konkurovat v oborech, které patří do technické špičky. Asijská konkurence poroste, a není to jen Čína, varuje německý profesor.

Poroste také migrační tlak. Moderní komunikační technologie už ukázaly i té nejposlednější africké vesnici, jak krásně se v Evropě žije. Teď už nebudou chtít přijít miliony, ale desetimiliony. Žádná zeď nám nepomůže. Bezpečnostní rizika jsou jasná. Jsou tu také rizika pro životní prostředí. Uzavřené dohody o klimatu jsou málo ambiciózní, klimatická krize postupuje rychleji. Ale chce-li mít Evropa vliv, musí mluvit jedním hlasem. Tohle nikdy neplatilo víc.

V této souvislosti Verhoegen přišel s úvahou, že jednou bude EU na všechny tyto hrozby malá a vznikne otázka, zda do ní nevzít ostatní státy Evropy. Všechny. (Kam to „všechny“ sahá? To neupřesnil, ale všechny jsou všechny.)

Jenže žádný velký skok teď není možný. I s pokusy o „víc Evropy“ je třeba zacházet opatrně. V očích mnoha občanů tak nevzniká stát, ale hrozba. Všechno, co by bylo předloženo referendu, prohraje. Změna evropské smlouvy, nová smlouva, nic z toho neprojde.

Co by znamenal vznik Spojených států evropských? Zničení národních států a posílení centra. To by mohlo pomoci leda Belgii. Potřebujeme více společných služeb, ale musíme o to usilovat krok za krokem. Ne velkým skokem, ale pomalým bolestným procesem dílčích politických reforem, je přesvědčen Verhoegen.

Lituje, že EU nepřistoupila na návrhy, které předkládal spolu s dalšími autory bývalý britský premiér David Cameron. Šlo o důsledné uplatnění subsidiarity, kdy EU má řešit jen to, co není řešitelné na národní úrovni. Víc prostoru pro prosazování národních zájmů. Teprve pak je možné získat větší podporu pro integrační cíle EU a zvyšovat odolnost vůči větším a vnitřním šokům. Jinou možností je nedělat nic. Pak ale bude EU oslabovat, až přijde chvíle, kdy selže.

Verhoegen nakonec nabízí i osobní vizi, kdy politika vychází ze skutečných potřeb občanů a opírá se o větší participaci. Největší slabinu současné EU však vidí v tom, že chybí vůdcové s vizí, mocí a energií, kteří by chtěli hájit integraci EU a vést ji do budoucnosti.

O přestávce jsem měl možnost prohodit pár vět s Günterem Verhoegenem u kávy. Zdálo se mi, že pozornost příliš soustřeďuje na národní státy. Dříve se víc mluvilo o Evropě regionů. Usmál se, bruselská komise pro regiony je naprosto k ničemu. Nechci se dát, připomínám nástup technologií, které teď usnadňují decentralizaci, větší soběstačnost a odolnost lokálních ekonomik. S tím souhlasí. Říká, že národní státy zůstanou, ale tohle je dobrá idea.