Zbyněk Fiala: Na řadě je Španělsko

Hlavně nevyděsit Řeky! Sobotní telekonference ministrů eurozóny (tedy bez Česka) trvala dvě a půl hodiny, až se podařilo vyjednat kompromis hodný chytré horákyně. Španělsko formálně nepožádá o pomoc eurozónu podle pravidel eurovalu, a tak dostane 100 miliard euro na záchranu svého bankovního sektoru jen tak.

„Požádat“ totiž znamená totéž jako „požádat o bratrskou pomoc“, jak si to pamatuje starší generace, kdy příjezd bratrů rovnal se převrat. Pomoc je podmíněna konsolidačním programem, který se vyjednává s Evropskou komisí a Mezinárodním fondem, musí být schválen členskými státy eurzozóny a je potom realizován s nadnárodním dohledem, i za trvalé přítomnosti komisařů. Místo toho se zvolila úvěrová linka pro španělskou konsolidační banku FROB, která bude sama zasahovat v bankách postižených prasknutím realitní bubliny.

Španělský problém totiž nevznikl ze státní zadluženosti, byli na tom celkem dobře, jako Česko. Do dluhů je začaly dostávat soukromé banky, které bezohledně vyhnaly ceny na realitním trhu, až jim to spadlo na hlavu a začaly škemrat o státní pomoc. Vládě se do toho moc nechtělo, protože viděli v Irsku, jak dopadne příliš štědrá pomoc bankám ze státního rozpočtu.

Ve Španělsku proto napřed zkoušeli to, co moc nestojí. To nejhorší zažehnali převzetím drobných spořitelen Caixa do jedné velké banky Bankia, ale problém tak dostal jen novou, kontrolovatelnější strukturu, nikoliv menší rozměr. Premiér Mario Rajoy pak sehrál mistrovský poker, kdy říkal, že o pomoc nepožádá, přestože bylo jasné, že pomoc potřebuje. Jenže žádná větší bankovní krize nectí národní hranice, a tak se nakonec dohodlo kompromisní řešení, které je zatím pod plnou kontrolou španělské vlády.

Zdá se, že upuštění páry pomohlo, první pondělní reakce na asijských trzích (Slunce i obchody začínají vždycky tam) byla pozitivní, úlevná. V napjatém očekávání posledních dnů před řeckými volbami byly nervy najaté jak dráty. Další výbuch finanční krize by mohl způsobit definitivní rozpad eurozóny, buď kvůli reakci ve světě, nebo v posílení radikální levice v Řecku a konfliktu s uzavřenými dohodami. To může nastat stejně, ale mezitím už tu budeme mít i bezprostřední příklad méně konfrontačního řešení.

Přitom na cestě je také dlouhodobé řešení, Angela Merkelová už vyslovila podmíněný souhlas s eurobondy, po kterých volali skoro všichni ostatní. Nebude to hned, ale půjdeme tím směrem. Podmínkou je, že měnová unie bude doplněna politickou unií, „která Evropě poskytne větší možnost kontroly“. Vedle toho se bude řešit i problém systémově citlivých (asi 25 největších) bank, které začnou být přinejmenším pod zostřeným monitoringem eurozóny, než dojde na bankovní unii, společný bankovní dohled. Na cestě je tedy federativní řešení, pro které byla ostatně společná měna koncipována. Teď jde o to, aby se toho eurozóny dožila.

A Evropská unie? Stojící rychlík, kterému jsme se chodili posmívat, se začíná rozjíždět. Cestovní mapa pro urychlení integrace bude pravděpodobně na pořadu nejbližšího summitu EU 28. června, zatím jako otevřené téma. Detaily budou projednány na konci roku. A pak se to rozjede bez nás. Dvourychlostní Evropa naruší základní princip české diplomacie, spočívající v tom, co se osvědčilo i v domácích vládních koalicích, že nejslabší vyhrává. Tak dlouho otravuje, až dostane i to, co ani nečekal.

Obyčejně jsme trucovali kvůli údajnému diktátu velkých zemí vůči malým. Dobře, to zmizí. Velké země se nás už týkat nebudou. Nyní bude malé Česko vyjednávat s velkým federalizovaným blokem. Zcela jistě na nás bude tu a tam někdo zvědav.