„Chtějí zničit naši zemi, musíme je zastavit!“

V centru Barcelony se na dosud největší demonstraci sešlo podle některých odhadů až milion lidí a došlo i na pálení španělské vlajky. Úplnou nezávislost Barcelony na Madridu už požaduje mírná nadpoloviční většina Katalánců. Ti umírněnější volají po fiskální nezávislosti. Katalánci žádají širší autonomii, potažmo samostatnost už dlouho – k největšímu vypětí autonomistických tendencí došlo během druhé republiky a občanské války (1931 – 1939), kdy se Katalánsko na centrální vládě domohlo vůbec poprvé autonomního statutu. Nicméně po vítězství nacionalistů v občanské válce a nástupu generalissima Franka k moci byl v roce 1940 popraven proslulý levicový republikánský politik a bojovník za katalánskou autonomii Lluís Companys a následně byly veškeré tendence k samosprávě minoritních národů včetně Basků, Galicijců a dalších zcela potlačeny a Španělsko se stalo unitárním státem. Po roce 1975, kdy proběhla úspěšná tranzice k demokracii, se stalo Španělsko státem autonomních společenství. V souvislosti s těžkou ekonomickou krizí se však volání po ještě širší autonomii nebo i nezávislosti znovu vracejí.

Zatímco Katalánci demonstrovali v Barceloně za nezávislost, v Madridu se shromáždily desetitisíce lidí, aby vyjádřily svůj odpor proti pravicové vládě premiéra Mariana Rajoye. Masové demonstrace se pod vedením dvou největších odborových centrál UGT a CC.OO. a mnoha dalších občanských a profesních organizací zúčastnili různí zaměstnanci státního a veřejného sektoru. Hlavním heslem protestujících, kteří požadují, aby o škrtech rozhodli občané v referendu, byl slogan: „Chtějí zničit naši zemi, musíme je zastavit!“

Vláda Lidové strany (PP) praktikuje politiku tvrdých škrtů, snižování platů, důchodů, sociálních dávek a propouštění v souladu s linií evropských konzervativních stran. Nekonají se žádná opatření na podporu hospodářského růstu ani tvorba nových pracovních míst. Rostoucí nezaměstnanost, která v srpnu dosáhla 25,1 %, španělskou vládu nevzrušuje. Lidé mající alespoň mizerně placenou práci tak patří k těm šťastnějším. Radikální úspory se dějí přirozeně na úkor obyčejných lidí, seniorů, zdravotně postižených, rodin s dětmi a mladých absolventů a ve prospěch bank a finančního sektoru. Senioři, kteří celý život pracovali a platili daně, musí nyní vybírat popelnice. Mnoho absolventů vysokých škol již ztratilo víru v perspektivu vlastní země a hledají štěstí v Latinské Americe nebo jinde v Evropě. Náklady na živobytí raketově rostou, zatímco příjmy výrazně stagnují. V Andalusii byly zaznamenány i případy rabování obchodů s potravinami a jejich následné distribuce chudým a nezaměstnaným novodobými Jánošíky.

Zároveň se rozmáhají i tradiční a alternativní způsoby směny, jako jsou např. časové banky nebo výměnný obchod. Španělsko má ostatně se systémy bezpeněžní ekonomiky, jež vznikly jako alternativa ke kapitalistickému trhu, svou zkušenost. Během občanské války v letech 1936 – 1937 byla na územích kontrolovaných anarchisty zrušena měna. Málokdo by předpovídal, že v 21.století a po přijetí eura se k alternativnímu způsobu směny budou zoufalí Španělé vracet. V této situaci už ani král Juan Carlos I. není vnímán tak pozitivně jako dříve. Kdysi přirozená autorita ztratila část své prestiže výletem na lov slonů do Botswany, což si mnoho Španělů vyložilo tak, že je zcela odtržen od jejich problémů a starostí.

Masové protesty se v posledním týdnu však nekonaly pouze ve Španělsku, ale i v sousedním Portugalsku. V Řecku jsou demonstrace a stávky na denním pořádku. Je otázkou času, kdy se do stejné krize propadne Itálie, která – podobně jako Španělsko – čelí separatistickým tendencím bohatého severu, a jižní křídlo EU bude zcela destabilizované. Konzervativní ani sociálně demokratické vlády evidentně nejsou schopny tyto systémové krize řešit. Jejich příčinou je totiž samotný globálně kapitalistický systém, který zdegeneroval do nebezpečné podoby – plíživé diktatury bankéřů.