Tradiční evropská společnost na pokraji svého konce?

Západní státy požadují solidaritu při problému s imigranty

Solidaritu nových členských států EU se starými dlouhodbě požadují kupříkladu italský premiér Silvio Berlusconi a bývalý eurokomisař pro spravedlnost, svobodu a bezpečnost Jacques Barrot stejně jako jeho předchůdce Franco Frattini.

Jak informoval iDnes.cz, Barrot v květnu 2009 všechny resortní ministry EU obeslal dopisem, ve kterém načrtává představu italského premiéra Berlusconiho. Jeho země si už s imigrací neví rady a navrhuje proto, aby se problém řešil na celoevropské úrovni. Nadbytek imigrantů by si měly členské státy rozdělit, západní země totiž jejich nápor jen těžko zvládají.

„Imigrace není jen italský problém, ale problém Evropy, kde musíme mít větší solidaritu," napsal Barrot podle italských médií v dopise českému předsednictví. Migraci označil za problém nabývající na vážnosti. V podobném duchu se nese i komunikace z francouzského velvyslance „Tuto imigrantskou tragédii musí s Maltou sdílet jak Francouzi, tak Evropané i obyvatelé Středomoří. Je zapotřebí, aby se egoismus Evropy změnil v solidaritu. Členské státy s přistoupením k EU podepsaly pakt solidarity a ten bude dodržován".

Projekt EUROMED

Jedná se o projekt EU postupné imigrace 56 milionů severoafrických muslimů, který získal konkrétní podoby prostřednictvím ratifikace Lisabonské smlouvy. Projekt se jmenuje „Euro-Mediterranean Partnership“ (též „barcelonský proces“ a „Unie pro Středomoří“) a v byrokratických útrobách EU se s vyloučením veřejnosti připravuje už patnáct let. V hlavních evropských médiích se poprvé objevil 11. října 2008 ve zprávě britského deníku The Daily Express.

Objem plánovaných přistěhovalců, 56 milionů, Express vychází ze zprávy statistického úřadu EU zvaného Eurostat, která ji uvedla jako odhad počtu imigrantů potřebných na vyrovnání demografického úbytku v celé Evropě mezi roky 2010 a 2050. Aby bylo z čeho živit rostoucí počty evropských důchodců.

Takovýto odhad však vychází z předpokladu, že všichni imigranti budou pracovat a platit daně. Tento předpoklad, však do jisté míry lze označit již v tuto cvhíli za teoretický. Po zkušenostech některých evropských zemích, přestala být imigrace čistým ekonomickým přínosem a stala se naopak zátěží, ve smyslu zvýšení nejen celkové nezaměstnanosti, ale I nezaměstnanosti v imigrantských komunitách, která několikanásobně převýšila míru nezaměstnanosti domorodců.

Následkem hospodářské krize a růstu nezaměstnanosti se pak trochu ztlumila rétorika propagátorů projektu. Mezi ty nejhlasitější propagátory integrace EU a africké šestnácky, se řadí francouzský prezident Sarkozy, který s nástupem francouzského prezidenství v červenci 2008 prohlásil: „Ze Středozemí uděláme oblast míru a vybudujeme ji tak, jak jsme vybudovali EU.“ Načež s velkou pompou v červenci v Paříži představil Unii pro Středomoří.

Takzvaný barcelonský proces, spolupráce mezi EU a zeměmi středomořské oblasti, na nějž nový projekt navazoval, byl v očích Sarkozyho příliš pomalý a téměř bezzubý a chtěl jej proto probudit k životu. Iniciativa francouzské hlavy státu nacházela pozitivní odezvu hlavně u Itálie, Španělska a Řecka. Severnější členové EU, v první řadě Německo, ale také Evropská komise v Bruselu, byly rezervovanější.

Na druhé straně moře kritizoval Sarkozyho ideu libyjský vůdce Muammar Kaddáfí, podle něhož se EU pomocí Unie pro Středomoří snaží štěpit jiné organizace, jako jsou Liga arabských států (LAS) nebo Africká unie (AU).

Postupem času začal Sarkozy své plány trochu redukovat, aby utlumil kritiku z vlastních unijních řad. Francouzský ministr pro EU Jean-Pierre Jouvet také prohlásil, že nepůjde o Středomořskou unii, nýbrž o Unii pro Středomoří. Posunem v názvu se mělo zabránit jazykové asociaci s Evropskou unií. Nové středomořské partnerství nemělo být žádnou konkurencí stávající EU, nýbrž mělo pouze „doplnit a obohatit" její už existující struktury.

Na setkání s německou spolkovou kancléřkou se Sarkozy dohodl, že projekt zahrne i další členské země EU. Loni se generální tajemník Unie pro Středomoří a jeho sekretariát slavnostně přestěhovali do bývalé královské rezidence, paláce Pedralbes ve španělské Barceloně.

Nástup globální hospodářská krize a s ní spojený silný růst nezaměstnanosti v témže roce však zapříčinily, že pozornost, nejen Francie, se musela obrátit směrem k vnitropolitické situaci a projekt EUROMED byl již po několikáte odsunut mimo hlavní dění.

Uprostřed roku 2009 zjistili Dánové, že projekt EUROMED je v jejich zemi v běhu, za přímé spolupráce dánské vlády, tajně, bez informování veřejnosti, s absolutním mlčením médií.

O objevení projektu se postaraly aktivní občanské organizace, například SIOE (Stop Islamisation Of Europe). Ta koncem května uspořádala o Euro-středomořském projektu v budově parlamentu konferenci, která s použitím oficiálních internetových dokumentů EU předložila důkazy, že „Euro-Med“ pokročil k vytváření nové „Velké-EU“ v hranicích podobných Římskému impériu. Vedle sedmadvaceti zemí Evropských zahrnuje i šestnáct severoafrických a blízkovýchodních. Má dva společné prezidenty, jednoho „severního“ druhého „jižního“. V době květnové konference SIOE jimi byli Sarkozi a Mubarak.

Promítané dokumenty EU na konferenci SIEO potvrzovaly, že už roku 2009, a naplno v roce 2012 má v „Euro-Medu“ fungovat volný pohyb zboží a osob. Jiné dokumenty počítaly s oněmi citovanými 56 miliony muslimů a tím praktickou islamizací Evropy.

Pozvání na konferenci nepřijal nikdo z vládních politiků ani šéfredaktorů, kterým konference chtěla položit otázku, proč tyto informace veřejnosti zamlčují. Dánský premiér odmítl odpovědět na dva dopisy žádající vysvětlení, proč vláda občanům třináct let existenci projektu zamlčuje. Několik nevládních poslanců, kteří přišli, o projektu „Euro-Med“ také zjevně nic nevěděli a zažili na konferenci informační šok. Pozvaný americký islamolog profesor Bill Warner přednesl historické důkazy, že islám se nikdy nevzdává a nepřizpůsobuje, nýbrž vždy usiluje o nadvládu. A že tudíž „Euro-Med“ směřuje k definitivnímu konci západní civilizace v Evropě během jedné generace.

Konference SIOE představila základ projektu, jímž je „Euro-Mediterranean Declaration“ z barcelonské konference v listopadu 1995. Podepsaly ji všechny tehdejší členské státy EU plus Maroko, Alžírsko, Tunisko, Egypt, Jordánsko, Palestinská správa, Sýrie, Libanon, Turecko a Izrael.

Ratifikací Lisabonské smlouvy její platnost přešla automaticky i na nové členy EU. Deklarace se zavazuje zavést od roku 2010 politické partnerství, kulturní partnerství, volný obchod, ekonomickou integraci, volný pohyb a zvýšený rozpočet finanční pomoci partnerským islámským zemím.

Na základě této Barcelonské deklarace postupně vznikly desítky specifických institucí a projektů, které (většinou z rozpočtu EU) „Euro-Med“ splétají a proplétají, prakticky ve všech oborech: energie, průmysl, obchod, turismus, vědecký výzkum, telekomunikace, informatika, regionální infrastruktura, doprava, životní prostředí. V popředí stojí koordinační činnosti kulturní, vzdělávací a mediální.

Jednou z nejdůležitějších a nejaktivnějších institucí „Euro-Medu“ je vzdělávací nadace Anna Lindh Foundation, kterou v roce 2005 společně založily Arabská liga, EU a UNESCO. Její kulturní politikou, jak ji vysvětlil tehdejší šéf Traugott Schoeffhalter, je „útočit na stereotypy, předsudky a ignoranci a měnit každodenní žurnalistiku“ tak, aby prosazovala „mezikulturní porozumění“. Rozvíjet „mezikulturní dovednosti novinářů, školáků a umělců, řídit výstavy a kulturní produkce a školit učitele, aby jejich učení bylo multikulturní.“ Ovlivňovat školní osnovy, aby se staly multikulturní přepracováním učebnic a vzdělávacích pomůcek“. K tomuto účelu EU uzavřelo smlouvu o spolupráci s islámskou vzdělávací, vědeckou a kulturní organizací ISESCO, jejímž vyhlášeným programem je šířit islámské myšlení a životní styl v celém světě. V Dánsku v roce 2006 uspořádala šestitýdenní islámský festival.

Otázku, proč se žádné zprávy o „Euro-Med“ neobjevují v hlavích médiích (včetně těch českých), se konference pokusila zodpovědět informací o průběhu semináře pracovníků médií s činiteli EU na téma „rasismus, xenofobie a média“ ve Vídni v květnu 2006.

Ten po konstatování, že standardy zpravodajství a odpovědností médií zdaleka nejsou uspokojivé, ujistil, že EU nehodlá média cenzurovat či regulovat, nýbrž že všechno raději ponechá „seberegulaci prostřednictvím profesních organizací“.

Slovy komisařky pro „vnější vztahy a evropskou sousedskou politiku“ Benity Ferrero Waldnerové je to proto, že „svoboda projevu je centrální mezi hodnotami a tradicemi Evropy“, ale „její zachování závisí na odpovědném chování jednotlivců“. Logické: svobodu si zachová ten, kdo se jí dobrovolně vzdá.

Konference SIOE konstatovala, že taková odpovědná seberegulace už zjevně v Dánsku funguje dokonale, neboť se na ni nedostavil nikdo z hlavních médií – ani s vysvětliením, proč o „Euro-Medu“ média neinformují, ani s cílem informovat o konferenci veřejnost. Ani jí se tedy nepodařilo protrhnout mediální zatmění, třebaže dva týdny po ní přišlo další potvrzení od Evropské komise ve sdělení Evropskému parlamentu z 10.6. 2009:

„Byla dohodnuta společná agenda pro usnadnění integrace do evropských společností. Byla také ustavena partnerství s neunijními zeměmi, aby se otázky migrace mohly řídit harmonicky. V roce 2006 bylo v Unii registrováno 18,3 milionu neunijních občanů. Dá se očekávat, že migrační tlaky budou sílit. Je to následkem populačního růstu a chudoby v mnoha zemích jejich původu a stárnutím populace Evropy. Mezi lety 2008 a 2060 poklesne počet lidí pracovního věku o 50 milionů.“ A ty chce EU doplnit z islámských zemí.

Otázka budoucnosti projektu

V souvislosti s vypuknutím nepokojů v Tunisku a Egyptě, se nabízela Unii pro Středomoří příležitost nástupu na scénu ve snaze o nastolení demokratičtější poměry na severu Afriky. Nestalo se.

Tento velikášský projekt tak, zdá se, utrpěl další ránu. Evropa měla šanci v uplynulých dnech a týdnech prokázat, že spolupráci se svými sousedy na jih a východ od Středozemního moře myslí opravdu vážně. Ale Unie pro Středomoří podporující projekt (hovorově také Středomořská unie) se zahalila po událostech v Tunisku a Egyptě do mlčení.

Obě tyto země přitom měly tvořit základní jižní pilíře partnerství 43 států na obou stranách Středozemního moře. A minulý týden stihla společenství další pohroma, když vhodil ručník do ringu jeho generální tajemník Ahmad Massádí. Bývalý jordánský diplomat byl s fungováním Středomořské unie nespokojen, zejéma v důsledku pasivity zájmů sttů EU o středomořský projekt a že Brusel a hlavně severské země mu neposkytovaly dohodnuté finanční prostředky.

Příslovečným posledním hřebíčkem do rakve byl pro Massádího nijaký postoj Unie pro Středomoří k revolučnímu hnutí na severu černého kontinentu. Oživení partnerství, o němž Paříž tak vzletně mluvila od roku 2008, se nedostavilo. Poté co Ahmad Massádí neuspěl se svou žádostí o rozpočet ve výši 14,5 milionu eur, se rozhodl skončit ve svém úřadě.

Pozorovatel z venčí, by v současné době hodnotil snahy o vytvoření evropsko-africké unie, jež utrpěly sérii tvrdých knockoutů, defacto za nulové. Španělsko se loni dvakrát pokusilo svolat středomořský summit, avšak v obou případech muselo svůj záměr, kvůli konfliktu Izraele s Palestinci, vzdát.

Aby se zabránilo neúspěchům předchozího Barcelonského procesu, přispěchali představitelé EUROMEDU s návrhem řešení, jehož obsahem bylo, že Unie pro Středomoří měla pomíjet velkou politiku včetně blízkovýchodního konfliktu a namísto toho by se měla soustředit na konkrétní projekty. I s tímto kurzem však najela na mělčinu. Konference o zásobování vodou skončila bezvýsledně jen proto, že Izrael neakceptoval v závěrečném komuniké výraz „obsazená území".

Zda se podaří tento projekt nakonec udržet při životě si netroufám spekulovat. Historie ukazuje, že snahy a tlaky uvnitř evropských institucí, v čele s EU, o prosazení projektu integrace obyvatel muslimského vyznání, jsou nesmírně silné.

Faktem také je, že mediální nezájem nadále trvá. Častečně jej musely prolomit až Washington Times, když si 30. prosince 2010 troufly ocitovat Wildersovo varování: „Jsme teď svědky hlubokých proměn, které navždy změní osud Evropy a odešlou celý kontinent do, slovy Ronalda Reagana, tisíciletého temna.“

Naše politická reprezentace, jež nás tak nadšeně táhli do ratifikace Lisabonské smlouvy, nám už pomalu dluží upozornění, kdy ty partnerské migrační toky dotečou k nám a jak si s nimi máme poradit.

Z mého pohledu není nejmenší důvod podporovat řízenou migraci ze žádnou ze zemí severní Afriky a blízkého Východu. Jako hlavní příčinu vidím samozřejmě absolutní kulturní rozdílnost danou bezmála 90% zastoupením islámského vyznání v populaci, která by měla být asimilována v rámci současné tradiční společnosti.

Tento případný mix lze hodnotit, jako hrozbu pro dosavadní sociálně-kulturní uspořádání, která by potenciálně mohla vyústit až v nezdravné posílení xenofobie a vlnu neonacionalismu. Nejsou nám již nyní některá gheta v různých evropských městech varováním, že příchozí obyvatelé nebudou tím očekávaným ekonomickým motorem pro trvale udržitelný rozvoj a životní úroveň?

Evropská společnost je ve velké míře silně intervenována politickou reprezentací pro integrační ideologií a multukulturalismus. Stále častěji jsou však patrné známky ochladnutí zájmu o tento trend, podle mého názoru, zejména v důsledku dopadu globální hospodářské krize, která zapříčinila velký zásah jak na poli ekonomickém tak i sociálním.

Role České republiky je v tomto projektu neznámá, což je vzhledem ratifikaci Lisabonské smlouvy, a tudíž nemožnosti vetovat rozhodnutí Evropské komise, velmi nepříjemná stiruace.

Co tedy můžeme jako občané ČR udělat? Inspirací mohou být zmínění Dánové, kde občanská společnost vzala informovanost o projektu do svých rukou a pokusila se uspořádat akce na podporu povědomí o akci, která by mohla mít zásadní dopad na občany země.