Stanislav Kliment: Gruzie po Saakašvilim? Skončil teror, ale…

Nový režim začal stíhat některé exponenty minulého režimu, kteří se měli dopustit při výkonu funkcí zneužití pravomocí a porušování lidských práv. Prognózy znalců gruzínských poměrů soudí, že po ex-premiérovi Vano Merabišvilim zřejmě přijde na řadu Michail Saakašvili – toho času ovšem v zahraničí – a jeho přední stoupenci.

Tady se naskýtá určitá paralela s bývalou ukrajinskou premiérkou Julií Tymošenkovou, se kterou se ostatně Saakašvili velmi přátelil. Podle některých dokonce nejen přátelil. Ze Západu již zaznívají varování, ačkoli porušování lidských práv za Saakašviliho vlády bylo provázeno mlčením. Některé kruhy na Západě však mohou mít objektivní zájem na ochránění Saakašviliho před vyšetřováním a soudním procesem. Mohla by se totiž vynořit nepříjemná fakta o podpoře autoritářského prezidenta, ale zejména o pozadí útoku na Jižní Osetii v roce 2008.

Jistě, potrestat za spáchané zločiny a porušování práva je správné a žádoucí. Jde ovšem o to, aby snaha o nápravu věcí veřejných v Gruzii nebyla cestou, kde pozornost a odpovědnost bude svedena na odstaveného prezidenta a jeho okolí a špatnosti a špinavosti budou pokračovat - jen pod vlajkou jiného uskupení.

Nejen Amnesty International upozorňuje na růst negativních projevů náboženské nesnášenlivosti, nacionalistických a xenofobních postojů gruzínské veřejnosti. Ochránce lidských práv znepokojuje porušování náboženských práv muslimů či občanských práv arménské a ázerbájdžánské menšiny, nemluvě o dosud nevyřešeném problému návratu Meschetinců deportovaných za Stalina na svá území, ačkoli to bylo slíbeno při vstupu Gruzie do Rady Evropy.

Místo řešení reálných problémů však i postsaakašvilovská Gruzie pokračuje v nerozumném kurzu poučování jiných, například v otázce čerkeského konfliktu. Parlament v Tbilisi sice přijímá rezoluci o genocidě Čerkesů, ale zapomíná na politiku násilné gruzinizace Abcházie, kterou prováděli významní místní rodáci Josif Vissarionovič Džugašvili, známý jako Stalin, a Lavrentij Berija.

Příznačné potom je, že ani nový režim Gruzínského snu se zatím neomluvil ostatním národům bývalého Sovětského svazu a ani jiným stalinským režimem porobeným národům sovětského bloku za Stalinem spáchané zločiny. V souvislosti se snahou Gruzie vstoupit do NATO by možná nebylo od věci takovou omluvu od Tbilisi požadovat. Rizika spojená s připojením Gruzie do evropských politických (Evropská unie) a vojenských (NATO) struktur jsou tak velká, zejména v souvislosti s gruzínskými územními spory s Abcházií a Jižní Osetií, že by to měl být minimální přátelský požadavek.