Proč ustavující sjezd národních socialistů právě v Obecním domě?

Původně stál na dnešním místě Obecního domu Králův dvůr, sídlo tehdejších českých králů, jež nechal na konci 14. století postavit Václav IV., syn Karla IV. a jeho manželky Anny Svídnické. Po nástupu habsburské dynastie (později habsbursko-lotrinské) na český trůn v roce 1526 však Králův dvůr osiřel, i když Rudolf II. přenesl v roce 1583 panovnické sídlo z Vídně do Prahy. V roce 1631 získal sídlo kardinál Arnošt Harrach od Polyxeny z Lobkowicz vzdělané renesanční šlechtičny a vdově po Vilému z Rožmberka, manželky Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkowicz. Arnošt Harrach zde zřídil arcibiskupský seminář, okolí areálu bylo později doplněno ještě kostelem sv. Vojtěcha.

Na počátku 20. století vypsala městská rada Prahy architektonickou soutěž na výstavbu nové společenské reprezentační budovy, do níž se přihlásili významní secesní architekti své doby – A. Dryák či A. Balšánek. V roce 1903 bylo definitivně rozhodnuto, že stavbou Obecního domu budou pověřeni A. Balšánek a O. Polívka. Profesor architektury Balšánek byl mimo jiné tvůrcem budovy Muzea hl. m. Prahy, Polívka projektoval například vodárenskou věž v Nymburku. Stavba byla realizována v letech 1905–1912 a na její výzdobě se podíleli nejlepší umělci své doby, např. J. Preisler, M. Švabinský, J. Mařatka, J. V. Myslbek a jiní. Obecní dům v sobě snoubí kromě secese neobarokní styl, který prosazoval architekt Balšánek, a také neorenesanci a orientální motivy. Objekt byl slavnostně otevřen 22. 11. 1912.

Budova Obecního domu je též neodmyslitelně a organicky spjata se vznikem samostatného československého státu a tehdejší Československou stranou socialistickou, stranou, jež byla do celého procesu aktivně zapojena. Nejprve v dubnu 1918 podepsaly v Obecním domě významné osobnosti kulturního života tzv. národní přísahu, kterou přednesl spisovatel Alois Jirásek. Ta se jasně vyslovila pro samostatnost českého národa. O půl roku později, památného dne 28. 10., zde byla vyhlášena samostatná československá republika, která vyrostla na troskách válkou rozbité podunajské monarchie a která měla sehrát ve středoevropském regionu důležitou úlohu. Jedním z „mužů 28. Října“ a „vyhlašovatelů“ československého státu byl i J. Stříbrný, na počátku dvacátých let významná postava strany československých socialistů a místopředseda v letech 1920–1926. Památný je zejména moment, jak strhává spolu s ostatními lidmi znaky a symboly bývalého rakousko-uherského mocnářství. Stříbrný se též angažoval za československé socialisty v Národním výboru československém, ústředním orgánu prvního odboje.

Českoslovenští socialisté (později národní socialisté) byli v době první republiky pevnou a státotvornou součástí politického systému demokratické první republiky. Kromě tříletí 1926–1929, kdy vládla "panská koalice" bez účasti socialistů, se za 20 let podílela na všech vládách. Jejich popularita v očích veřejnosti byla stabilní a ve všech volbách se pravidelně umisťovala na předních pozicích. K jejím významným politickým činitelům vedle „otce zakladatele“ V. J. Klofáče patřila taková jména jako E. Beneš, P. Zenkl, J. Stříbrný, E. Franke, A. Tučný, F. Plamínková, F. Zeminová, J. Stránský a mnozí další.

Podruhé se potom dostal Obecní dům do středu pozornosti v listopadových dnech roku 1989. V jednom z jeho salonků proběhla z dnešního hlediska unikátní schůzka činitelů komunistického režimu a zástupců tehdejšího disentu. Premiér L. Adamec a V. Havel právě v těchto prostorách hovořili o postupném a pokojném předání moci představitelům opozičního hnutí. Jednání vpravdě historická se stala základem procesu demontáže komunistického režimu a jeho mocenského monopolu, který vyvrcholil prvními svobodnými volbami v červnu 1990.

Výběr místa ustavujícího sjezdu strany Národní socialisté-levice 21. století, který 26. listopadu zasedne v prostorách Obecního domu, tak nebyl vybrán náhodně. Sjezd se s plným vědomím přihlašuje k nejlepším historickým tradicím a odkazům novodobých českých a československých dějin, jejichž byl Obecní dům význačnou součástí. Chce také veřejně demonstrovat sounáležitost strany národních socialistů s revolučními myšlenkami té doby a být hrdým nositelem a schraňovatelem pokrokových tradic.

Obecní dům tak za více než sto let své existence byl v minulosti jakýmsi průsečíkem či středobodem historických či památných okamžiků našeho národa. V těchto šlépějích chtějí národní socialisté směle kráčet dál. Budova Obecního domu je tak pevným poutem spjata s českou státností a současně i historií strany národních socialistů, jež v říjnových dnech roku 1918 byla aktivní součástí revolučních změn a „spoluhybatelem“ kol dějin.