Proč jsou Dienstbier a Palas politickými spojenci, anebo co spojuje oranžové politické mafiány s tzv. oranžovými idealisty

Je to zvláštní, ale je to tak. Jiří Dienstbier, který je považovaný za naději české politiky, zásadového politika a možná budoucího nástupce Bohuslava Sobotky, se připojil svojí kritikou na adresu Jiřího Paroubka ke stejné skupině politiků ČSSD, která je mediálně vnímána jako přesný opak a kterou symbolizuje moravskoslezský hejtman Jaroslav Palas. "Paroubkovi už zřejmě zcela přeskočilo. Přiznává se, že se chystá na kariéru přeběhlíka, a neštítí se zdůvodnění libovolným nesmyslem, který ho zrovna napadne," napsal Dienstbier v　reakci na Jiřího Paroubka. Podobné argumenty používá v　médiích vůči Jiřímu Paroubkovi i Lukáš Jelínek. Ten ve včerejším vysílání ČRo-Radiožurnálu a v　dnešním Právu zveřejnil následující výhrady k　možné straně Jiřího Paroubka: “Jejím úkolem prý bude hlídat, aby sociální demokracie příliš nezpravicověla a neopustila instituce sociálního státu, či pro evropskou zahraniční politiku. Podobné obavy zaznívají na levici pravidelně. Teď je však ventiluje muž, od kterého bychom to nečekali. Připomeňme, že právě Jiří Paroubek byl v minulosti symbolem velké koalice ČSSD a ODS na pražském magistrátu. Tentýž Jiří Paroubek na sklonku roku 2006 na pozadí politické krize předkládal občanským demokratům programový průnik honosně nazvaný Agenda 2010. V době, kdy veřejnost zneklidňovaly Julínkovy poplatky ve zdravotnictví a zákonodárci vedli spor o českou armádní misi v Afghánistánu, neváhal Paroubek navrhnout vyobchodování jedné položky za druhou a byl to také Jiří Paroubek, který ještě letos na jaře doporučoval, aby Věci veřejné skončily ve vládě a sociální demokracie tolerovala menšinový kabinet ODS a TOP 09. Žádný z těchto Paroubkových nápadů si nezaslouží bezmyšlenkovité odmítnutí. Politika není černobílá, jednat se musí a chytří stratégové občas přijdou s neotřelými vizemi, jenže když dnes Paroubek straší, že se Lidový dům může vydat v tragických šlépějích Občanského hnutí, působí to pouze jako zoufalá potřeba obhájit svoji neochotu a neschopnost být toliko řadovým sociálním demokratem, byť s poslaneckým průkazem a vlivným místem ve vedení Sněmovního rozpočtového výboru.”

Je třeba připomenout, že Dienstbier s　Jelínkem nespojuje jen nynější přízeň s　ČSSD, ale i politická minulost: Jiří Dienstbier ještě před tím, než vstoupil do ČSSD, vedl mládežnickou organizaci již zaniklého Občanského hnutí, kterému dělal Jelínek analytika. Právě odpor k “hnuťařské”, rozplizlé, pokrytecké a permanentně opoziční, nepraktické politice zmarněných nadějí vyjadřuje Jiří Paroubek opakovaně. Tato politika totiž není politikou pro lidi, pro voliče sociální demokracie, ale pro úzkou vrstvu kavárenských povalečů, kteří většinou nemají starosti obyčejných lidí a tak žijí ideály nezkalenými kompromisy praktické politiky v　realitě poměrného systému, v　němž je právě umění kompromisu důležitější (možná bohužel), než volební výsledek. Neušpiněni praktickou politikou mohou tak po Praze chodit jako mediální hrdinové, avšak lidé z　jejich postoje nemají žádný praktický užitek. Dobře je to vidět na tom, když Jelínek vyčítá Jiřímu Paroubkovi návrh na podporu menšinové vlády TOP09 a ODS a dává to do kontrastu s　tím, že Paroubek kritizuje současnou ČSSD za opuštění programu, protože přece tento návrh je opuštěním programu ČSSD. Ó nikoliv, Lukáši Jelínku. Podstatou návrhu na toleranci menšinového kabinetu TOP09 a ODS bez VV byla podmínka omezeného mandátu s　přesně vymezenými kroky, které by taková vlády činila. Reformy by taková vláda mohla prosazovat jen po dohodě s　ČSSD, tedy tak, aby odpovídaly zájmům jejích voličů a nebyly by v　rozporu s　jejím programem. Pokud by se takovému závazku vláda zpronevěřila, padla by. V　současné situaci ČSSD nemá na podobu reforem žádný vliv. Současné vedení nevyužilo krize vládní koalice ve prospěch svých voličů, ačkoliv se ozývaly stále silnější hlasy na odchod Věcí veřejných a nahrazení jejich poslanců podporu z　ČSSD. Voliči ČSSD, na které tvrdě dopadají škrty a úspory, se tak mohou opájet nadějí, že po nástupu ČSSD k　moci její vláda asociální reformy zruší. Bohužel, tuto naději ale nabourávají přední politici ČSSD tím, že opouštějí odpor vůči poplatkům ve zdravotnictví, privatizují zdravotnická zařízení či připouštějí, že některé reformy Nečasovy vlády ponechají v　platnosti. Nevšiml jsem si, že by “zásadový” Jiří Dienstbier takový odklon od programu kritizoval, že by vyzval Jaroslava Palase k　odchodu z　ČSSD či jasně odmítl úvahy o příklonu ČSSD ke zpoplatnění zdravotnictví. Stejně tak nelze od Jiřího Dienstbiera očekávat, že by zastával názor většiny členů i voličů ČSSD, kteří odmítají účast českých vojáků v　zahraničních vojenských misích. I přesto však Jiří Paroubek dokázal v　realitě většiny Topolánkovy vlády nabídnout kompromis: podmínečnou podporu vyslání vojáků za zrušení zdravotnických poplatků. Kavárenští povaleči takovou “zradu ideálů” nemohli vydýchat, byl to pro ně nepřípustný handl, což se náramně hodilo právě Topolánkově vládě, která se i díky vnitřní opozici v　ČSSD dostala z　tohoto nepříjemného klinče. Bohužel pro voliče ČSSD, pro něž byly poplatky ve zdravotnictví jedním z　důvodů, proč podpořili ČSSD v　krajských volbách 2008. Není náhodou, že právě pragmatičtí hejtmani ihned po odchodu Jiřího Paroubka z　čela ČSSD proplácení poplatků opustili, s　výjimkou Davida Ratha, ačkoliv na tom postavili legitimitu svého hejtmanského mandátu.

Smyslem využít potenciál ČSSD ve sněmovně a slabost pravice byl veden i návrh na tzv. Agendu 2010, kterou mj. vehementně podporovali jak Michal Hašek, tak Bohuslav Sobotka. Bohužel, jen díky zradě Melčáka a Pohanky byl tento programový kompromis, který by zabránil jak jednostranným reformám Topolánkovy vlády, tak Dalíkovi a Šloufovi v　jejich kšeftech, pohřben. Jen kavárenští povaleči, operetní socialisté, mohou dnes tento pokus zabránit Topolánkově vládě drancovat tuto zemi považovat za zradu.

Komu takový postoj ČSSD, tedy opoziční politika bez kompromisů, politika verbálně levicově radikální, avšak na tam, kde se ČSSD přiblížila moci, pravicově pragmatická, vyhovuje?

Oranžoví baroni, privatizátoři politické moci typu Jaroslava Palase či Romana Housky potřebují takové idealisty, jako je Jiří Dienstbier. Ti jim totiž zaručují “klid na práci”, vytvářejí iluzi o zásadové sociální demokracii, která je nadějí na změnu. Oranžoví političtí mafiáni doufají totiž v　to, že se podaří v　nastávajících krajských volbách stejný manévr, jako v　roce 2008. Tedy že lidé budou částečně hlasovat i proti centrální vládě a budou ČSSD volit jako menší zlo, aby pak utvořili byznysové koalice bez ohledu na program a předvolební sliby. Současné vedení ČSSD jim mimořádně vyhovuje: je vněm totiž dost mediálních monstrancí typu Bohuslava Sobotky, Jiřího Dienstbiera, Lubomíra Zaorálka či Marie Benešové, aby to vyvolávalo dojem právě oné naděje na změnu a zároveň je v　něm dostatek politických pragmatiků, kteří spolehlivě pohřbí jakoukoliv kritiku poměrů v　krajích.

Do této funkční symbiózy, opravdového špinavého a vrcholně pragmatického kompromisu, kdy idealisté přijali roli fíkového listu oranžových politických mafiánů, se opravdu Jiří Paroubek nehodí.