Petr Dimun: Vymítání Jiřího Paroubka

Je zajímavé, kdo a jak rychle reagoval na poslední rozhovor Jiřího Paroubka pro Lidové noviny, v němž připustil svůj odchod z ČSSD.

Zatímco lidé okolo současného předsedy Bohuslava Sobotky alespoň připouštějí, že by to byla pro ČSSD ztráta, lidé z Haškova tábora dávají nepokrytě najevo, že si Paroubkův odchod přejí a to co nejdříve. Proč?

Tak třeba takový Jaroslav Palas – jako ministr zemědělství se musel poroučet z vlády, protože Jiří Paroubek jako premiér prosazoval presumpci viny a Palasovy kontakty na lidi okolo Tomáše Pitra snižovaly důvěryhodnost vlády i ČSSD. Dnes Palas nedokáže vysvětlit, kde vzal na svůj luxusní penzion a v ČSSD mu to prochází jako nůž máslem. Dokonce mu prošlo i to, že se stal signatářem dokumentu „ČSSD nové generace“, kde se píše o důvěryhodnosti politiků a jejich povinnosti komunikovat s médii, aniž by se kdokoliv ptal Michala Haška, jak se to snáší s Palasovo byzantinskou neochotou vysvětlit své majetkové poměry.

Michal Hašek patřil mezi první politiky ČSSD, kdo se distancovali od Jiřího Paroubka po jeho odchodu z čela strany. Důvodem byla Haškova obava, že by mu někdo mohl připomínat dobu, kdy patřil mezi jeho nejbližší spolupracovníky, důvěrníky, a že z jeho přízně si vybudoval svoji nynější mocenskou pozici. Není proto divu, že jako první politik ČSSD vydal k rozhovoru Paroubka v LN své stanovisko. Chytří lidé bez charakteru mají někdy tendenci považovat morální pravidla za překážku, a protože ostatními lidmi pohrdají, počítají s tím, že také rychle zapomínají. A bohužel jim to často i vychází. Kdo by si dnes například vzpomněl, jak Michal Hašek plamenně obhajoval i ty největší pitomosti z dílny Jaroslava Tvrdíka jen proto, že si myslel, že mají podporu i Jiřího Paroubka.

Jsem přesvědčený, že k výzvě k odchodu Paroubka ze strany se postupně přidají Zdeněk Škromach a celá ústecká parta okolo Romana Housky v čele s Marií Benešovou. Zdeněk Škromach mu nemůže zapomenout, že veřejně řekl to, co si všichni myslí, totiž že je v podstatě lenoch, politický rutinér, kterému i program stínového ministra museli sepsat na volebním štábu. Stejně tak mají pádné důvody k radosti i všichni ti v ČSSD, jejichž symbolem je Roman Houska – lidé, kteří si stranu zprivatizovali a používají metody sicilské mafie pro udržení si moci. Včetně zajištění si vlivu v justici skrze bývalé (ale stále mocné) justiční funkcionáře.

Problémem je, že ti, co s tímto stylem politiky v ČSSD nesouhlasí a chtějí to změnit, se Jiřího Paroubka bojí také. Bojí se mu dát ve straně prostor, protože by je zastínil, ale bojí se ho i mimo ČSSD, protože si uvědomují rizika, spojená s Paroubkovými přednostmi: pracovitostí a nasazením. Ideální je pro ně stav, kdy Jiří Paroubek setrvá ve straně, uvěří slibům o nějaké budoucí funkci a za to slíbí loajalitu a mlčenlivost. Za rok, za dva bude situace jiná a pak se uvidí, zda tady problém jménem bývalý silný předseda strany ještě bude.

Bohužel pro ně bude takové řešení znamenat začátek jejich konce. Nejen, že tím ztratí v Jiřím Paroubkovi poměrně mocného spojence v boji s nešvary strany, které je trápí, ale především o sobě vyšlou signál dovnitř strany i na veřejnost, že mají strach. Strach možná do jisté míry oprávněný, ale přeci jen strach, vyplývající z nedůvěry vůči sobě samým. A „kdo se bojí, s..e v síni“, zní jedno české a pravdivé přísloví…