Petr Dimun: Paroubkova potenciální platforma autentické sociální demokracie

Odkaz na článek Vymítání Jiřího Paroubka

Odkaz na článek Lukáše Jelínka Kam s ním? Do frakce!

Nejčastějším důvodem, proč vznikají názorové platformy či frakce uvnitř stran, je menšinová podpora stanovisek a názorů, s nimiž se stranická většina neztotožňuje. V tomto případě by Paroubkova platforma měla především odmítnout slabost a pokrytectví současného vedení ČSSD, které odmítá razantně a důvěryhodně řešit vnitrostranické problémy typu Palasova penzionu, mafiánských praktik v ústecké ČSSD, kdy vrcholní představitelé strany v kraji přejíždějí strážníkům nohy a najímají si falešné svědky či privatizace organizace strany jednou stavební firmou tak, jak se tomu děje v kraji Libereckém. Fňukat nebudu, ale když v sociální demokracii vylučují členy pro názory, navíc v jejich nepřítomnosti a činí tak lidé, jako Roman Houska, aniž by to vyvolalo nějaké kritické odezvy, je něco shnilého ve státě dánském. V takové sociální demokracii já být nemohu. Proto se už dál nebudu bránit flagrantnímu porušování stanov a principů. Tam, kam mne pozvali, jsem se dokázal obhájit. Asi se mně ale mafiáni bojí a nejsou schopni mi ani doručit pozvánku nebo zajistit, abychom se střetli. Nemohu být ve straně, které vládnou mafiáni a mafiánské praktiky. Ale hlavně nemůžu být ve straně, která umožňuje lidem jako Roman Houska rozhodovat o osudech jiných a docílit toho, že nikdo se na okresní konferenci strany s názvem demokratická ani nepozastaví nad tím, že člověk, o jehož vyloučení se jedná, není přítomen.

Má-li být ČSSD důvěryhodnou alternativou současné vládě, nesmí se s takovými projevy institucionalizované korupce v žádném případě vyrovnávat tak, jako doposud, totiž akceptováním ujištění místních organizací, že si problém vyřeší. Žádná z těchto kauz totiž vyřešena nebyla, pouze sešla prozatím z očí a vedení ČSSD doufá, že tím sejde i z mysli. Problém však existuje dál a co více, posouvá se tak hranice toho, co si mohou straničtí oligarchové beztrestně dovolit. Roman Houska ovládající místopředsedkyni Marii Benešovou, která navíc požívá aureolu bojovnice s korupcí, je tohoto stavu hypnózy ČSSD symbolem. Něco jako obdoba vztahu Jiří Pospíšil – Roman Jurečko, který Benešová tak ráda kritizuje.

Obecná důvěryhodnost souvisí i s plněním programu. Drtivá většina voličů ČSSD odmítala a odmítá vysílání ozbrojených jednotek do zahraničí. Nejen proto se ČSSD stala v minulosti nositelem kritického názoru na umístění základny USA na území ČR. Fakt, že stínovým ministrem obrany je dnes člověk, který měl vždy na tyto otázky odlišný názor a naopak vysílání vojáků do zahraničí podporoval, stejně jako měl vlažný postoj k radarové základně, otevírá cestu k tomu, aby taková Paroubkova platforma autentické ČSSD odmítla revizi zásadních směrů zahraniční politiky ČSSD. Bez toho se totiž může stát, že současné vedení strany provede v tichosti revizi tohoto programového postoje tak, aby se přiblížilo mediálnímu mainstreamu. Stínovým ministrem životního prostředí byl za Jiřího Paroubka Petr Petržílek. Erudovaný člověk, jehož názory byly mezi ekologickými iniciativami respektovány. Fakt, že stínovým ministrem životního prostředí je v novém stínovém týmu Bohuslava Sobotky jihočeský hejtman Zimola, který se netají tím, že na Šumavě by se mělo nejen kácet, ale mělo by také dojít k posunutí hranic národního parku tak, aby přibylo sjezdovek a hotelů na úkor přírody, by mělo vést Jiřího Paroubka k tomu, aby jeho platforma připomínala ČSSD ekologický rozměr jejího programu.

Koneckonců, obranu autentického programu ČSSD a jejích ideových kořenů už prokázal Jiří Paroubek v době před sjezdem, kdy tvrdě a zřetelně odmítl atak na sociální stát a snahu o jeho revizi tak, jak o ni usiloval Michal Hašek.

Paroubkova platforma by přesně sedla současnému vedení ČSSD. To si asi potřebuje oddechnout od práce a tvrdých střetů, potřebuje si trochu užívat mediální přízně, popularity bezvýrazných tváří, do nichž se netrefí kritický názor, natož vejce, prostě si tak trochu zasurfovat, nechat se unášet proudem, sem tam uhnout před poryvem větru a doufat, že nepřijde nějaký „sekáč, co se nezakecá“. Problémem je, že jak znám Jiřího Paroubka, nesedla by jemu. Roli mouřenína, co vykonal svoji práci a může jít, už si vyzkoušel. To není uražená ješitnost, jak píše Lukáš Jelínek, to je holé konstatování faktu. Chutná-li někomu politická bramboračka, kdy v hrnci je od každého kousek a chuť není ani taková ani jiná, pak musí vývoj ČSSD hodnotit pozitivně. Ale aby Jiří Paroubek dělal jakousi aktivní zálohu, která bude po všech zkušenostech s lidmi ze současného vedení na střídačce čekat, až se všichni vyblbnou, aby pak nastoupil a dostřílel rozdíl gólů 10:0, to opravdu nikdo čekat nemůže.