Karel Horák: Chaos

V minulých dnech média probírala, zda lze či nelze nahrávat průběh jednání zastupitelstva obce. Jeden soud řekl, že nikoliv, druhý, byť v jiné věci, ale principiálně stejné, vyslovil právní názor, že nahrávat lze. A teď si, občane, vyber.

Kolegové advokáti, ale i samotní soudci mi jistě dají za pravdu, pokud prohlásím, že jednotné rozhodování u nás vůbec neexistuje. Odlišné právní názory panují nejen v rámci jednoho soudu (klasickým důkazem toho jsou opačná rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5 ohledně správnosti účtování poplatků za správu hypotečního úvěru), ale i v rámci soudů odvolacích a dokonce i v rámci Nejvyššího soudu, jehož úkolem je právě sjednocování judikatury.

Odborníci žasnou, laik se diví. Žádný z nás nemůže předem odhadnout výsledek soudního řízení. Právní jistota je tatam. Předvídatelnost rozhodování není žádná. Mohu uvést desítky naprosto shodných kauz jen z vlastní advokátní praxe, které byly u různých soudů v republice rozhodovány diametrálně odlišně. Jistě i jiným kolegům se přihodila nemilá věc, kdy podávali žalobu přesvědčeni o svém úspěchu a argumentujíc „konstantní“ judikaturou, která se ovšem v průběhu let letoucích, co se kauza táhne, změnila. Ano, i na Nejvyšším soudu se stává, že „co dveře, to jiný názor a jiné rozhodnutí“. Pak žalobu prohrajete. Že je to nespravedlivé ? Ale jděte !

Jak ovšem má Nejvyšší soud sjednocovat judikaturu, když se valná část souzených věcí k němu ani nedostane ? Klasicky jde o téměř veškeré věci podle zákona o rodině a věci, u nichž předmět sporu nepřesáhne padesát tisíc korun.  

Zvykli jsme si používat termínu „právní stát“. Zmiňuje jej v článku prvém i Ústava České republiky. Má-li však právní stát být založen na úctě k právům, musí být občanu zaručena i jednotnost rozhodování státních orgánů (problém se totiž netýká jen justice). Jestliže toho nejsme schopni, zřejmě nezbyde než přijmout precedens jako základní pramen práva, jako je tomu v anglosaských právních systémech.