Jiří Paroubek: Česká republika v krizi II. - Krize politické elity

A ještě bych poskytl Nečasovi a Schwarzenbergovi dobrou záminku k tomu, aby mohli kdykoliv v dalších měsících ve střetech s V. Bártou, jež ve vládě nastaly, tvrdit, že zabránili nejhoršímu. A tím nejhorším by byla spolupráce Paroubek – Bárta. Při každé krizi vlády s bártovci, která nastala až do jejich konečného vytěsnění z vlády, by jen Nečasové a Kalouskové lomili rukama a tvrdili by, že tento očistec, který prožívají, je nutnou daní za to, že zabránili spolupráci Paroubek – Bárta. Takhle je to jen a jen jejich plná politická a morální odpovědnost, oni věděli, kdo a co Věci veřejné jsou a proč s nimi koalici uzavírají. Šlo jim jen o moc.

Koaliční smlouva a vládní prohlášení Nečasova kabinetu byly podivnou směsicí slibů, které byly komprimátem těch nejasociálnějších záměrů obsažených v programech tří vládních stran.

Vládní koalice se nepokusila vůbec o zpracování nějakého materiálu koncepčního charakteru „Quo vadis, Česká republiko“. Tedy jinak řečeno, strategie rozvoje ČR, obdobné té, kterou schválila má vláda v polovině roku 2005. Česká pravice tedy vlastně neví, kam směřuje, není schopna deklarovat své hlavní politické cíle. Ty lze pouze odhadnout z dílčích kroků a z prosazovaných zákonů, především pak v hospodářské a sociální oblasti. Vláda pokračovala v dalším přesunu daní z přímých do nepřímých (zvyšování sazeb DPH, zatím však v tomto roce bez očekávaného přínosu v daňových příjmech) a tedy v růstu drahoty. Vláda přistoupila k decimaci veřejné správy: snižováním platů veřejných zaměstnanců a v některých oblastech jejich masivním propouštěním (policisté). Zdá se, že ideálem vlády je privatizace řady veřejných služeb. V případě Úřadů práce se to povedlo již téměř dokonale. Vláda již v tomto volebním období není schopna prosadit svůj sen o privatizaci některých klíčových nemocnic (Na Homolce, Bulovka, Thomayerova nemocnice a porodnice V Podolí). Ve finanční spoluúčasti pacienta – tedy zejména největších příjemců zdravotní péče, kterými jsou senioři a rodiče dětí vláda postoupila nesmírně daleko. A tak desítky tisíc důchodců řeší Sofiinu volbu, na čem ušetřit peníze a vyjít s důchodem. Zda na zdražujících se lécích, či na zdražujících se potravinách. Jinak řečeno, což často odpovídá realitě, zda zemřít hlady nebo proto, že nebudu mít k dispozici finančně náročné, avšak životně potřebné léky.

Ministři Nečasovy vlády v naprosté většině postrádají pro výkon svého úřadu potřebnou kvalifikaci. Nemají ve své naprosté většině vynikající řídící zkušenost ve veřejné správě nebo výtečnou manažerskou zkušenost ve firemní sféře. A nejsou ani ve zdrcující většině vynikajícími odborníky ve „svém“ oboru, v rezortu, jehož jsou ministry.

Politická elita země se ve velké většině – včetně velké části opozice – pohybuje v úplné odtrženosti od problémů obyčejných lidí. Lídři nejvýznamnějších parlamentních stran – vládních a ČSSD – nebyli nikdy v praktickém životě (Nečas, Schwarzenberg, Peake, Sobotka a Hašek). Jistou výjimkou je jen M. Kalousek, který se ale rovněž pohybuje již 20 let v politice.

Přirozený výběr vedoucích funkcionářů, reprezentantů v politických stranách je silně deformován.

Probíhá

a) v TOP 09 a VV (včetně jejich derivátu LIDEM) jen prezidiálními rozhodnutími lídrů těchto stran

b) v případě dalších parlamentních stran (ODS, ČSSD) na základě rozhodnutí stranické oligarchie v krajích. To v obou stranách ČSSD i ODS, kde jsou silné reprezentace v krajské politice, de facto znamená uzavření, zapouzdření politických reprezentací těchto stran, bez uplatnění přirozeného výběru. Tomu nahrává málo četná členská základna. Malý počet členů těchto stran, plánovitá snaha o umrtvování stranického života a jeho zužování jen na „zajišťování většin“ pro nejrůznější typy politické manipulace. Cílem manipulátorů je dosažení co největší stability funkcionářských kádrů. Značná uzavřenost politických stran a manipulativní prostředí v nich odrazují od působení ve „velkých“ stranách (mluvíme o členstvu o četnosti nějakých 25 000 až 30 000 stranících) talentované mladé a mladší lidi a lidi s vyšším společenským statutem, kteří by byli pro českou politiku přínosem.

Velkým problémem je provincionální charakter větší části politických elit, malý mezinárodní rozhled velké části politiků, kteří působí v centrální české politice. ODS dlouhodobě prostoupená eurofobií (stejně tak, a nepochybuji, že čistě účelově, je jí prostoupena také KSČM), celá česká pravice odporem k novým hospodářským velmocem, zejména pak k Číně a Rusku. Zdá se, že velká většina české politické elity vůbec nechápe svět, nemožnost vyhnout se hlavním globálním trendům ve světové ekonomice. Ideál průměrného českého politika (snad s výjimkou části politické reprezentace ČSSD) je uzavřený český dvoreček bez vlivu nějakých světových témat a globalizace. Je to sen, který v Evropě skončil s koncem Belle Epoque a možná již dříve.

Nízká úroveň českého parlamentarismu je nezbytným důsledkem deformovaného výběru kádrů. V české politice chybí více lidí z akademického sektoru, odborářských předáků, osobnosti z neziskového sektoru, ale také třeba vynikající právníci. Tedy lidé, kteří by dokázali pozvednout dnešní nízkou úroveň parlamentních debat.

Vládní strany nejsou schopny přistoupit ve sněmovně na debatu v nejzávažnějších otázkách života země. Vlastně umožní debatu jen tehdy, když musí – v případě státního rozpočtu a při hlasování o nedůvěře vládě. Vlastně přesněji – umožní v podstatě monolog opozice.

Ve sněmovně se vládní strany systematicky vyhýbají debatám o jakékoliv problémovější otázce (vztahy v EU, hospodářské problémy země, aktuální velká pochybení vlády a jejích ministrů atd.).

Ve sněmovně ministři pohrdají interpelacemi a systematicky snižují – za velké pomoci nepluralitních médií – význam interpelací poslanců. Takový ministr vnitra Kubice se za rok a půl, co je ve své funkci, neobtěžoval ani jednou jedinkrát poslaneckých interpelací zúčastnit. A česká média takový arogantní přístup zcela ignorují. Ministři si dávají záležet, aby jejich účast na interpelacích byla co nejméně pravidelná.

V poslanecké sněmovně téměř chybí věcně i formálně zajímavá debata, podobná „Question time“ z britské Dolní sněmovny. Projevuje se neschopnost významné části poslanců vystupovat vůbec anebo dokonce improvizovaně (často to neumí ani v jednom tématu).

Média o parlamentních debatách (zj. tištěná) nezveřejňují vůbec nic zajímavého z debat, pokud se tam vůbec něco zajímavého objeví. Tištěná média mají snahu vše ve sněmovně bulvarizovat: kdo koho urazil, kdo při jednání spal, kdo byl opilý, špatně oblečený atd. Přístup velké části sněmovny, vycházející z pohrdání vlády sněmovnou kombinovaný s bulvarizujícím přístupem většiny médií, vede k tomu, že profese poslance a ministra jsou ve společnosti na nejspodnějších příčkách hodnocení profesí.