Jiří Paroubek: Česká pravice touží po cestě ČR na okraj Evropské unie

Jedná se o revizi jednoho z hlavních výsledků listopadové revoluce. Pokud měl někdo v tomto směru do této doby pochybnosti, dnes už musí mít zcela jasno. Po nedávno uplynulém evropském summitu je zřetelné, že česká pravice chce Českou republiku co nejméně svazovat s Evropskou unií. S Klausem na Hradě, Nečasem ve Strakově akademii a Singerem v České národní bance usiluje česká pravice o tento cíl velmi promyšleně.

Chtějí toho dosáhnout začleněním ČR do „zbytku“ EU, zatímco vlastní integrace, nebo spíše prohlubující se integrace bude probíhat mezi omezeným počtem členských zemí. Těch, které o to mají zájem. Někdy se tomu říká „dvou či vícerychlostní“ Evropa, jindy „jádro a periferie“ nebo „hlavní a okrajový proud“. Klaus i Nečas takové dělení EU ve skutečnosti vítají. Pracují na jeho prohlubování. Velmi se snaží, aby k němu nejen došlo, ale aby – jak už jsem uvedl – byla Česká republika nepochybně mimo onoho „jádra“, a tedy nezakotvila „v hlavním proudu“.

Jenže jak nedávno poznamenal jeden český komentátor, ten „zbytek“ asi bude vůči „jádru“ v podobném postavení, jako je dnes vůči EU Turecko. Prakticky tedy ze skutečného integračního procesu vypadneme. Více než 20 let úporné práce tak přijde vniveč. A nejen to. Česká republika vystoupí z integračního procesu v době, kdy čelit ekonomickému, finančnímu a technologickému nástupu zejména Asie a především Číny a Indie, ale i celého BRICS, dnes není EU jako celek schopna. Jak by toho mohla být schopna samotná ČR? Úplně pomíjím v této souvislosti ideologickou předpojatost české pravice, podle které jsou Číňané komunisté, v Rusku vládne autoritativní režim, v Brazílii levice a Indie je vlastně také nepříliš vhodný partner. Česká pravice zkrátka namísto prohlubování integrace EU nemá vůbec žádnou reálnou alternativu. A veřejnost si až dodatečně uvědomí, jak to ovlivní její každodenní život.

Destrukci českého zakotvení v Evropě má česká pravice – zdá se – celkem připravenou a mediálně plně zajištěnou. Česká média, vesměs pravicová, se už ani nesnaží tvářit jako „proevropská“. V důsledku snah pravice má dnes i česká veřejnost o EU značné pochybnosti. Snad dokonce takové, že pokud bychom vstupovali teď, tak by byla proti členství v EU většina.

Nebude náhodou, že hlavní nositelé českého anti-evropanství poslednímu jednání Evropské rady (ER) nevěnovali větší pozornost. Ozvali se jen jakoby z povinnosti, ale pozornému pozorovateli to stačilo. Přirozeně zamlčeli hlavní politické výsledky summitu. Květnová volba socialisty Hollanda prezidentem Francie přispěla totiž konečně k tomu, že Evropská rada přijala i jistá opatření k posílení ekonomického růstu EU. Jak efektivní budou, to se samozřejmě teprve uvidí. Ale dosavadní spíše rigidní škrtací politika kancléřky Merkelové, tak kreativně a nesmyslně rozvinutá českou pravicí, poprvé vážně narazila. Strana evropských socialistů (PES) to dokonce vidí jako umíráček politiky donedávného vedoucího dua Merkelová – Sarkozy. Oslabená německá kancléřka bude mít navíc doma zřejmě potíže s dalším svým ústupkem, totiž s poskytnutím přímé finanční pomoci španělským a italským bankám.

Nakročení summitu k evropskému bankovnímu dozoru je pro českou pravici jako rudý hadr pro býka. Stejně jako posílení pravomocí Bruselu pro kontrolu rozpočtů členských zemí, byť vůbec nejde o novou ideu.

Když jsem byl českým premiérem (2005 - 2006), téma zásadního nesouhlasu s „několikarychlostní“ Evropou bylo při jednáních s evropskými partnery mým „Ceterum autem censeo…“. Mám-li být upřímný – dnes, po šesti letech, se ale tlaku kancléřky Merkelové v tomto směru vůbec nedivím. Což neznamená, že s ní souhlasím. Co má ale dělat s notorickými kverulanty, jako jsou české pravicové vlády a Václav Klaus, kteří:

• jako poslední ratifikují Lisabonskou smlouvu a navíc dlouho naznačují, že to neudělají vůbec;
• odmítají smlouvu o fiskální Unii;
• odmítají hlavní rysy bankovní Unie;
• omdlévají při představě zavedení daně z finančních transakcí (tu chce prosadit dokonce i Merkelová).

Už jen dílčí a neúplné naplňování fiskální Unie podle Nečase znamená „zásadní posun integrace, který mění obsah našeho závazku přijmout euro“. Přijmout euro jsme se zavázali v přístupové smlouvě. Český premiér tedy potvrdil, že hodlá revidovat naše závazky z přístupové smlouvy. To je ovšem výrok za hranicí ústavnosti. Předsedovi vlády nikdo nedal plnou moc k takovým výrokům. Ani k politice, kterou v EU a vůči ní uskutečňuje. Na nejbližší schůzi sněmovny proto navrhnu meritorní debatu na evropské téma.

Indikátory o dělení Evropy existují. Tento trend zatím ale není nezvratný. Žádné rozhodnutí v tomto směru EU od Lisabonské smlouvy nepřijala. Společná zpráva prezidenta EU van Rompuye, předsedů Evropské komise, Evropské centrální banky a Euroskupiny je určena k výměně názorů, nikoli jako podklad pro rozhodnutí. A k novému předložení Evropské radě do konce tohoto roku po úpravách i po konzultaci s členskými státy.

Český premiér nicméně soudí, že „…vývoj evropské integrace nevyhnutelně směřuje k vícerychlostní Evropě“. Nedivím se, že zdůrazňuje právě to – je to přece jeho hlavní politický cíl. Smutné. Může si vlastně podat ruce s českými komunisty. A ani mne nepřekvapuje, že možnou česko – českou debatu o této věci vidí jako „zplošťování diskuze“ na téma být „uvnitř“ či „venku“, což je podle něj „znak jisté nevyspělosti národní debaty o budoucnosti EU“.

Takže každý, kdo s Nečasem nesouhlasí, je „nevyspělý“ a ještě k tomu debatu „zplošťuje“. No, jak jinak.

Nečasova vláda, ať si to Schwarzenbergové a Kalouskové či jiní rádoby proevropští politici chtějí uvědomit či nikoli, směřuje na okraj Evropské unie. Čím dříve se stane Nečasova vláda politickou minulostí, tím to bude pro náš stát lepší.