Jiří Dolejš: Islandské inspirace bez mýtů

Výbušnost současné politické situace je značná. A právě proto neuškodí podívat se na originální příběh Islandu s nadhledem. Vládní pravice používá strašák řecké neodpovědnosti – realita je že ČR má do řecké cesty daleko. Média malému Islandu nevěnují příliš pozornosti a tak o událostech v zemi gejzírů existují velmi rozporné představy. Jak je to tedy se zamlčenou islandskou „revolucí“?

Především je obtížné srovnání s ČR. Tento malý ostrov v severním Atlantiku má jen 300 tisíc obyvatel. Nemá vlastní armádu a tak garantem bezpečnosti jsou zejména USA (i když se Američané v roce 2006 stáhli ze špionážní základny Keflavik a nyní tuto funkci plní kontingent NATO). Svou dosud spíše izolacionistickou politiku překročil Island až nedávno přihláškou do EU v roce 2010 (nyní je v přístupovém řízení). Je tedy naivní myslet si, že Islanďané udělali na zbytek světa dlouhý nos a nyní si tam dělají, co chtějí.

Specifický je příběh islandských bank. Islandské banky byly privatizovány v roce 2000 tehdejším premiérem Davidem Oddsonem. Jejich následná riskantní úvěrová expanze závisela na značně nezodpovědném prodeji cizích dlužních úpisů, jejichž objem vystoupal k výšinám. Nabízely vkladní účty i cizím zájemcům. Bankéře nikdo nekontroloval, žádný regulační úřad, vláda nad nimi držela ochrannou ruku.

V přerostlém finančním průmyslu nacházeli práci mnozí občané, lidé si brali hypotéky, kupovali velké podíly v zahraničních podnicích. Cenou bylo obrovské zadlužení bank – jejich dluh dosáhl téměř 61 miliard dolarů, což je více než pětinásobek ročního HDP Islandu. Pád po kolapsu tří největších bank v září a říjnu roku 2008 byl ošklivý.

Jako první se dostala do problémů Glitnir, třetí největší banka v zemi. 29. září 2008 nad ní převzala kontrolu vláda a poskytla jí podporu ve výši 600 miliónů eur. Další byla Landsbanki (druhá největší banka v zemi), které už ale Islandská centrální banka odmítla poskytnout úvěr (Islandsky parlament urychleně schválil balíček zákonů umožňující opět znárodnit islandské banky). 7. října 2008 pak islandská vláda Landsbanki znárodnila a propustila původní management. Současně začala vyjednávat s Ruskem o půjčce 4 miliardy eur, k dohodě ale nakonec nedošlo. K vyplacení střadatelů nabídla islandské vládě půjčku 3 miliardy liber britská vláda

Islandská koruna v této situaci prudce padla – v roce 2007 bylo 64 ISK za USD. Nyní se její kurz propadá až na 305 ISK za 1 EUR. Islandská centrální banka se snažila zasáhnout proti propadu měny fixací kursu, ale trh už nefungoval a likvidita byla nulová. Zastaveno bylo obchodování s akciemi islandských bank na islandské burze. Británie napojená na islandský finanční sektor pohrozila Islandu tvrdými právními kroky. Panika způsobená kroky britské vlády smetla největší místní banku Kaupthing a přinutila jí hledat pomoc u státní správy.

Bankovní systém Islandu tak přestal téměř fungovat. Po velkém bankovním experimentu zůstaly velké dluhy (většinou v cizích měnách). Islandská vláda se po převzetí bank (nešlo o klasické znárodnění) dostala do vážného problému s nedostatkem kapitálu a byla nucena vyjednávat o půjčce na zvýšení devizových rezerv. V listopadu 2008 získal Island podpůrnou půjčku od MMF ve výši přibližně 2,1 miliardy USD – za podmínek provedení některých reforem a postupného uvolnění kurzu Islandské koruny – splácenou v letech 2012 až 2014. Zajímavé je, že i za tohoto stavu Island přispíval a přispívá ČR a dalším 14 zemím střední, východní a jižní Evropy v rámci tzv. EEA/Norských fondů.

Kolaps islandských bank donutil islandské občany k dramatickým demonstracím, nejintenzivnějším od vstupu Islandu do NATO v roce 1949. Sporadicky začaly již v říjnu 2008, ale počátkem roku 2009 přerostly v pouliční bouře a výtržnosti. Demonstranti bušili do hrnců, troubili na vuvuzely, házeli dýmovnice a vysklili několik oken parlamentu. Rachot pánví a hrnců způsobil, že se pro události na Islandu vžilo označení „kuchyňská revoluce“. Když byl proti demonstrantům použit slzný plyn, napadli vajíčky a sněhovými koulemi před úřadem vlády premiéra Geirama Haardeho.

Konzervativní premiér nakonec 23. ledna 2009 oznámil, že se v dubnu uskuteční předčasné volby a že vzhledem ke svému onemocnění rakovinou nebude znovu usilovat o funkci. Prezident Ólafur Grímsson zasáhl proti snaze vlády prosadit zákon, podle něhož by se vyplatilo kolem 8 miliard amerických dolarů vládám Británie a Holandska, jako kompenzace vkladů jejích občanů. Dokonce se dvakrát k tomu mohli občané vyjádřit ve formě referenda.

Překlenovací menšinový kabinet, jenž zemi dovedl k volbám, tvořili sociální demokraté se zelenou levicí. Premiérkou se stala někdejší ministryně sociálních věcí Jóhanna Sigurðardóttir, vůbec první lesbická předsedkyně vlády na světě. Zaručeny byly vklady vlastních občanů, ale cizím se odmítlo zaplatit. Několik top manažerů a bankéřů bylo zatčeno. Bankéře pak začal vyšetřovat speciální úřad pro podezření z korupce, manipulace trhů a dalších trestných činů. Také expremiér a též bývalý ministr financí Haarde stanul před zvláštním tribunálem Landsdómur

Ve volbách 25. dubna 2009 zvítězily levicové strany, které získaly poprvé od vyhlášení nezávislosti v roce 1944 parlamentní většinu. Sociálně demokratická aliance obdržela 29,8% hlasů a Zelená levice 21,7%, což jim zajistilo majoritu v 63členném Althingu. Posílila i centristicko-agrární Pokroková strana se 14,8% a do parlamentu se probojovalo se 7,2% Občanské hnutí, jež vzniklo během lednových protestů. Naopak propadla posledních osmnáct let vládnoucí konzervativní Strana nezávislosti, jež se ziskem 23,7% ztratila třetinu voličů. Liberální strana se 2,2% zcela vypadla.

Na podzim roku 2009 se začala z lidového podnětu prostřednictvím občanských shromáždění připravovat nová ústava. Volby do ústavodárného shromáždění v roce 2010 byly sice pro neúčast voličů zneplatněny nejvyšším soudem, kabinet ale situaci zachránil tím, že prosadil vznik ústavodárné rady ze jmenovaných členů. Tento orgán pak zpracoval tzv. lidovou ústavu, kterou následně schválil parlament.

Jaký je Island dnes po těchto mimořádných událostech? Tak především zde nevznikl nějaký alternativní společenský systém. Islandská krize byla zvláštní krizí. Protesty smetly tehdejší politiky, ale lidé jsou i dnes stále nespokojení, i nadále se topí v dluzích a preference nové politické reprezentace klesají. Krize důvěry trvá. Polarizujícím tématem islandské politiky je také zahraniční orientace. Zatímco sociální demokracie prosazuje rychlý vstup do EU včetně přijetí eura, druhá strana to odmítá s tím, že národní zájmy budou nejlépe ochráněny mimo EU ve spolupráci se severskými zeměmi, USA, Ruskem a Čínou.

Islanďané také trpí zdražováním - většinu průmyslového zboží totiž Island dováží. Od konce roku 2008 ceny na Islandu skočily o více jak 1/3 (v roce 2009 to bylo o 12%) a s tím se dostavil propad kupní síly obyvatel. Naopak výhodou je, že s ohledem na pád islandské koruny vzrostly ceny ryb, na jejichž vývozu Island závisí. To zachraňuje bilanci zahraničního obchodu.

Island nyní plní tříletý záchranný program MMF včetně strukturálních reforem. Dluh domácností i korporátní dluh dvojnásobně převyšují hrubý domácí produkt země. Schodek běžného účtu platební bilance ovlivnily především odpisy ztrát bank. Ekonomika je stále pod úrovní roku 2008. Po poklesu národního hospodářství (v roce 2009 o -6,8% a v roce 2010 po přepočtu o 4%) vzrostla v roce 2011 HDP o +2,63%. Nezaměstnanost je na islandské poměry stále vysoká - v roce 2008 byla ještě 1,9 %, v roce 2009 vyskočila na 8%, v roce 2010 dosáhla 7,6% a nyní je kolem 7%. Co řeší Island na úseku hospodářské politiky?

Rozhodnutí vlády prodloužit přísnou kontrolu kapitálu, omezuje klíčový průmysl, který by měl vyvést zemi z ekonomických problémů. V listopadu 2008 byly zavedeny přísné limity na zahraniční transakce a omezila kapitálový pohyb. Zákaz vyvážet peníze byl přitom logický - podle odhadů mají Islanďané deponováno cca 500 mld. ISK (tj. 25% islandského HDP), což negativně působilo na volatilitu kurzu. To podle MMF deformuje ekonomické podmínky pro islandský export a komplikuje řešení strukturálních problémů.

Vláda proto přijala v březnu 2011 strategii k liberalizaci kapitálových účtů, i když určité restrikce budou existovat až do roku 2015. Islandská vláda se ale vrátila na mezinárodní finanční trhy a to vydáním dlužních úpisů v hodnotě 1 miliardy US dolarů. Tento vývoj počátkem roku 2012 ocenila jedna ze tří ratingových agentur tím, že vytáhla rating Islandu do investičního pásma. Podmínka vyrovnaného rozpočtu byla odsunuta – jestli v roce 2009 činil deficit státního rozpočtu 9,9% HDP, po škrtech a zvýšení daní v roce 2010 činil už jen 6,3% HDP.

Loni v komunálních volbách vyhrál v hlavním městě Reykjavíku komik Jón Gnarr se svou recesistickou stranou. I Češi mají smysl pro recesi, skutečné změny však recese nezajistí. Problém znehodnocení úspor, zvyšování daní, přežívající nedůvěra v politiku a závislost na mezinárodních programech činí obraz islandské inspirace poněkud jiný, než tradují někteří nadšenci. Kvalitativní přeměna společnosti je na malém Islandu stále otázkou. V každém případě uplatnění referenda a postavení viníků zavlečení země do krize před soud jsou samozřejmě prvky, ke kterým může vzhlížet i česká veřejnost.