Jiří Dolejš: Ekonomická demokracie opomíjená i uctívaná

Ideál ekonomické demokracie může představovat systémovou alternativu stejně jako zvyšovat adaptabilitu systému starého. Participativní ekonomie může změkčovat konflikt práce a kapitálu, váží se na ní syndikalistické koncepce dělnické kontroly, někteří ji spojují se sociálním trhem či dokonce s tržním socialismem (stát v tomto pojetí nevykonává v takovém rozsahu přímé vlastnické funkce).

Toto téma se u nás objevilo už po 2. světové válce, kdy pracovalo s tradicí baťismu. Znovu se objevilo v roce 1968 spolu s reformním konceptem podnikového vlastnictví. Také kolem roku 1989 byla nastolena otázka jak se zbavit přehnané centralizace vlastnických práv. Byrokraticky řízená privatizace byla ale nakonec jen zrcadlovým odrazem někdejší autoritářské nacionalizace. V strukturách prorostlých nepotismem často předpřevratového původu nenašla opomíjená ekonomická demokracie místo.

Principy ekonomické demokracie akcentuje alternativní levice. Ale i tradiční levice toto téma vnímá jako důležité. V Deklaraci zásad Socialistické internacionály (viz 18. kongres v roce 1989) se požaduje, aby dělníci a jejich společenství byli plně zapojeni do hospodářského rozhodování. EFES (European Federation of Employed Shareholders) hovoří o tiché revoluci ve spojení práce s vlastnictvím. Otázkou je kdy i dnešní česká levice tuto otázku povýší z taktiky na strategický princip. Také české odbory pohlížejí např. na myšlenku závodních rad a různých participačních forem s nedůvěrou. Zatím lze říci, že samosprávná perspektiva dnes u nás existuje „in statu nascendi“.

Alternativu ekonomické demokracie zajímavě popsal s pomocí aparátu pozitivní ekonomie americký ekonom českého původu prof. Jaroslav Vanek (pod Vanekovým vlivem psal o ekonomické demokracii např. prof. Jan Švejnar). Podle Vaneka má ekonomická demokracie dvě evoluční vývojová stádia. Argumentuje přitom mj. i charakterem nových technologií, které růst kooperativního sdružování v práci umožňují. V první stadiu firmy „podléhají slepým tržním silám“. Vyšší stádium je dosaženo celospolečensky rozvinuté samosprávného systému s využitím participativního plánování. 

Kritikové ekonomické demokracie argumentují často její jugoslávskou variantou. Jugoslávský experiment závodních rad byl zahájen v roce 1950. Skupiny pracujících měli výkonné kompetence, ale zároveň se nemohly chovat jako skuteční vlastníci s podnikatelským rizikem. Neexistoval zde ani svobodný konkurenční trh, ani systém rovnovážné tvorby cen. Výsledkem nakonec byla spíše kolektivní neodpovědnost a inflační tendence.

Jiným příkladem ekonomické demokracie byl povalečný vznik „Wirstchaftsverfassung“ v Německu zavádějící princip partnerství mezi prací a kapitálem. Použitý odborářský koncept „Mitbestimmung“ znamenal, že v rozhodovacím procesu se účastnili zástupci zaměstnavatelů a zaměstnanců (různým způsobem pro různé oblasti ekonomiky). Realizaci zkomplikovaly soudní procesy, které proti tomuto systému vedly podnikatelské svazy.

Slavným se stal americký plán na podílové vlastnictví zaměstnanců neboli ESOP (Emloyee Stock Ownership Plan) ze 70 let. V podstatě to byl způsob jak vytvořit zaměstnanecké vlastnictví akcií bez toho, že by si zaměstnanci museli tyto akcie sami kupovat. Dělníci získají na svůj účet akcie na úvěr a ten splácejí z daňově zvýhodněných budoucích zisků společnosti.

Nabízejí se tedy různé formy participace od motivování pracovníků k výkonu podílem na zisku firmy po zaměstnanecké akcie s různými kompetencemi pro akcionáře. Jsou tu také družstva, ve kterých jsou družstevníci rovnocenní spoluvlastníky kapitálu. Všechny tyto formy jsou laboratoří a školou výrobní samosprávy.

Zajímavé jsou sociologické a psychologické souvislosti ekonomické demokracie. Kolektivní solidarita v takové firmě snižuje citlivost na vnější, objektivní vlivy, taková firma je ale současně stabilnější. Účastníci dávají stabilnímu zaměstnání a tvořivému uplatnění přednost před maximalizací příjmů. Sdílení moci a loajalita s firmou snižuje možnost konfliktů.

Míra a forma ekonomické demokracie se bude lišit i podle oboru činnosti. Jiné budou podmínky pro ekonomickou demokracii ve veřejném sektoru, jiné třeba v chemickém provozu. Samospráva ve výrobě je na rozdíl od politické spojena s organizací práce při konkrétní technologii výrobního procesu, a tudíž zde neexistuje taková svoboda volby. V některých oborech je např. autoritativní styl řízení prakticky jedině možný.

Ukazuje se, že ekonomická demokracie nepotřebuje ani mesiášské uctívání ani ideologické zatracování. Potřebuje konkrétní zkušenosti a to včetně vztahu mezi samosprávou laiků a delegací odborného řízení. Nikoliv předivo abstraktních utopií o třetí cestě do ráje, ale užitečná hospodářská praxe může odhalit potenciál, který se v ekonomické demokracii podle mne skrývá.