Svázané ruce nejsou politika

Evropa potřebuje reálné možnosti samostatného jednání, protože bez nich je „strategická autonomie“ jen hezká fráze, kterou vložíte do projevu, než se zeptáte Washingtonu, co dělat dál, píše věcně The China Academy k právě proběhlé cestě šéfa čínské diplomacie do Dánska, Švédska, Finska a Norska:

„Podívejme se na země, které Wang I navštívil. Dánsko a Norsko jsou zakládajícími členy NATO, Finsko vstoupilo do NATO v roce 2023 a Švédsko se připojilo v roce 2024. Nejedná se tedy o země, které by se vzdalovaly západnímu aliančnímu systému. Patří mezi jeho nejbezpečnější, nejbohatší a institucionálně nejvěrnější členy. A přesto i zde je Čína nevyhnutelná. Proč? Protože reálné zájmy Evropy se nevejdou do rámce washingtonské politiky vůči Číně.

Evropa potřebuje zelené technologie. Čína je pro většinu z nich světovým výrobním centrem. Evropa potřebuje obchod. Čína zůstává jedním z jejích největších ekonomických partnerů. Evropa potřebuje mít slovo ve válce na Ukrajině. Čína má kanály do Moskvy, které většina evropských hlavních měst nemá. Evropa potřebuje možnosti, protože bez nich je „strategická autonomie“ jen hezká fráze, kterou vložíte do projevu, než se zeptáte Washingtonu, co dělat dál. Proto stojí za to sledovat tuto cestu do severských zemí.

Veřejná rétorika byla velmi diplomatická: zelená transformace, inovace, volný obchod, změna klimatu, regulace umělé inteligence, multilateralismus. Pod touto zdvořilou rétorikou se však skrývá mnohem tvrdší realita. Evropa se snaží zvládnout tři věci najednou: závislost na Spojených státech v oblasti bezpečnosti, závislost na Číně v oblasti obchodu a zeleného průmyslu a strach z Ruska jako vojenské hrozby. To není žádná strategie. Je to jen úzkost.

A Čína to ví. Peking nepotřebuje, aby se Evropa stala pročínskou. O to nejde. Jde o to zajistit, aby Evropa nebyla zcela pohlcena americkým protíčínským blokem.

Pro Čínu je každá evropská země, která říká: „Máme své vlastní zájmy, své vlastní průmyslové odvětví, své vlastní klimatické cíle a svou vlastní diplomacii,“ užitečnějším partnerem než ta, která pouze opakuje rétoriku Washingtonu. Pro Evropu by měla být tato logika zřejmá. Pokud chce být Evropa v multipolárním světě brána vážně, nemůže s Čínou zacházet pouze jako s hrozbou, pouze jako s trhem nebo pouze jako s problémem, který je třeba řešit. Musí s Čínou jednat jako s jednou z velmocí, které utvářejí systém, v jehož vedení chce Evropa podle vlastních slov pomáhat.

To neznamená ignorovat neshody. Norsko vzneslo otázku Ukrajiny. EU má stížnosti na podmínky obchodu. Politická situace je stále složitá. Ale složitost není totéž jako nulová volba.

Evropa se musí vyrovnat s nepříjemnou pravdou: strategickou autonomii nelze vybudovat tím, že se odříznete od zemí, které tuto autonomii umožňují. A ať se to evropským lídrům líbí nebo ne, Čína je jednou z těchto zemí.“

https://thechinaacademy.org/wang-yis-nordic-visit-exposes-europes-china-dilemma/

Potud čínský komentátor, který se v Česku nechytí jinde než na alternativním portále. Česká opozice by ho na naší půdě umlátila čepicemi, ale i ti nejzavilejší čínožrouti tuší, že druhá strana má těch čepic podstatně víc.

Česká cesta předsedy sněmovny Tomia Okamury do Pekingu asi není víc než vyvažovačka cest českých Tchajwanců, kteří jsou pro současnou parlamentní většinu na ostrově nedaleko od Šanghaje holý opruz. Tchajwanský politický systém je prezidentský, ale voličská převaha opozičního Kuomingtangu je jasná a na prezidentské volby také dojde. Okénko příležitosti pro exhibice exotických divousů se uzavírá.

Jistěže nechceme přijít o dobré hospodářské vztahy s partnery na obou stranách Tchjwanského průlivu, ale představa naší opozice, že nějakými nadšenými plky změní geopolitickou mapu světa, je směšná. Kdyby se Okamurovi podařilo jen to, že strhne touhle šaškovskou masku, už tak to stálo za to.