Jiří Dolejš: Lustrační mindráky jako falešný problém

Ve srovnání s krvavou minulostí nebylo schválení lustračních zákonů zas tak dramatické. Ve Velké francouzské revoluci byli zastánci restaurace feudalismu v rámci jakobínského teroru houfně gilotinováni. Po roce 1948 zase na základě politický procesů někteří odpůrci nových pořádků byli věšeni. Nemluvě o tom, že paranoia z hledání vnitřního nepřítele vedla i k známému požírání samotných revolucionářů mezi sebou. Bylo by tedy znakem zcela ahistorického moralizování světa, pokud bychom při kritice dnešních projevů politické diskriminace na tyto minulé děje zapomínali. 

Snaha "vylustrovat" protivníky lze chápat jako akt „revolučního práva“ a ve srovnání s tvrdostí dávných persekucí v relativně měkké verzi. U představitelů bývalé moci se už nešlo do hrdel, ale omezením jejich zaměstnatelnosti se jim samozřejmě významně zkomplikoval život. Ale také minulý režim trpěl i ve vlídnějších časech (po skončení 50. let) úřední kádrováckou obsesí – neustále řešil buržoasní původ či postoj k roku 1968. To stačilo, aby cesta ke kádrovému vzestupu zůstala mnohým také uzavřena. Nejde mi o takové ideologické vidění, které odmítá lustrační zákon jako třídní násilí a podobné kroky z vlastní strany má přitom tendenci šanovat. To by byl jednostranný pohled.

Problém lustračního zákona je v tom, že jako mimořádné, „revoluční“ opatření, které bylo svým způsobem pochopitelné, měl být dočasný. Princip kolektivní viny nemá ve stabilním právním státu (a tedy i v celém prostoru EU, kde musí být chápána za kolektivní diskriminaci) co dělat. Jenže tato opatření přežila dodnes (po roce 2000 byla prodloužena na neurčito) a jejich dočasnost trvá bezmála čtvrt století. Nejpozději při vstupu do EU měla tedy být odstraněna. A ty vcelku seriózní pokusy tady přitom byly – např. při projednávání antidiskriminační legislativy, kterou po nás EU tehdy požadovala a také byla nakonec i přijata. 

Nyní se tento problém vynořil znovu v souvislosti s tvorbou nové vlády a sporem o to, zda Andrej Babiš byl vědomým informátorem někdejší normalizační ekonomické rozvědky. A někteří falešní bojovníci znovu povstali, možná, aby si vyřídili nějaké účty za minulost. Činí tak bez ohledu na to, že zákon není, pokud jde o funkci ve vládě, dostatečně explicitní. Především jde o to, že lustrační zákony jsou přežilým systémovým prvkem. Rozumnému vidění věci ubližuje jak snaha po mocenské revanši, stejně jako účelový politický obchod,

Otázka lustračních zákonů by neměla být využívána jako politická karta (i když tak zřejmě má tendenci činit i současná hlava státu). Jde o to, jaká pravidla hry chceme v této zemi trvale a systémově v oblasti utváření politické moci a veřejné správy mít. Není snad zarážející, že diskutujeme různé dílčí případy, ale různí pochybní velkotuneláři buď mají „lustrák“ čistý jako slovo boží anebo se o něj v soukromé sféře nikdo nezajímá (či se má dokonce „agenství“ za doporučení). V takovémto kontextu je nekonečné lustrování výrazem pouhého mindráku či pokrytectví. 

Nechme už nekonečného a neúčinného politického kádrování. Pokud někomu vadí konkrétní aktivita před tokem 1989, nechť se to řeší právně individuálně a zejména ve volební rovině. Ostatně přístup do archivů někdejší státní bezpečnosti se nikdo rušit nechystá.

Oč tedy jde v kauze lustračního zákona? Vůbec nejde jen o to zrušit tento relikt v našem právním řádu. Když se nenajde podpora pro jeho zrušení, tak svět nekončí. Témata jako jsou církevní majetky, udržitelnost veřejných služeb či dopady nového občanského zákona jsou dnes už asi vážnější. Ale chceme-li mít kvalitní stát, přijměme konečně i zákon o státní službě, který by nediskriminačně stanovil kritéria na profesionalitu i morální bezúhonnosti. A lustrační zákon jako speciální norma pak jako nepotřebný o to snadněji odejde do historie.