Jak je to tedy s tím smířením?

Z celkového kontextu a vývoje událostí od roku 1989 je zřejmé, že smíření je to poslední, o co tady běží.

Smíření už totiž dávno jsme. Od války uběhlo už přes osmdesát let a nastoupily nové generace, které už znají válku jen z vyprávění, filmů a literatury. To samo o sobě tlumí osobní nenávisti. V roce 1973 byla uzavřena smlouva mezi ČSSR a Spolkovou republikou Německo, která normalizovala vztahy obou zemí, pokud to podmínky studené války dovolovaly. Lidé se vzájemně navštěvovali a přijížděli k nám turisté z obou německých zemí. Případné spory a se odehrávaly spíše v osobní rovině a nepřesahovaly do celospolečenské sféry. Obchodní vztahy vcelku fungovaly a setkání odsunutých byla sice kritizována ale mezi lidmi chápána spíše jako krajanská setkání osob, které nám sice nijak přátelsky nakloněny nejsou ale konec konců, jsou to Němci v Německu tak je to jejich věc a pokud dojde k nějakým agresivním projevům, řeší se to diplomaticky. Pokud vznikl na německé straně nějaký spis nebo dokument, který zkresloval historii, v našich sdělovacích prostředcích se objevila reakce. Vcelku ale naše veřejnost pokládala německou otázku u nás za vyřešenou a uzavřenou. Naopak se čím dál tím více v historických dílech a dokumentech objevovaly případy německých projevů antifašismu a také kritika negativních jevů z  české strany.

Převrat v listopadu 1989 a ukončení studené války by mělo být příležitostí k rozvinutí normálních politických, obchodních a kulturních vztahů s Německem ale chybička se vloudila. Kandidát na funkci prezidenta V. Havel byl v televizním rozhovoru požádán moderátorkou zda se nějak bude měnit postoj k odsunu Němců po 2.  světové válce  (proč vlastně vůbec tato otázka byla položena?) Odpověď zněla, že bychom se měli omluvit, neboť to bylo uplatnění kolektivní viny. Tato nehoráznost vzbudila okamžitý odpor veřejnosti, nicméně velké naděje vzbudila ne německé straně a konfliktní téma bylo znovu nastoleno.

Od té doby se množily další požadavky nejen od odsunutých Němců ale rovněž od šlechtických rodů, které přišly o majetek na základě dekretů prezidenta republiky a to zejména pro svou spolupráci s německými nacisty. V souvislosti s tím se objevily pokusy o dehonestaci prezidenta E. Beneše a dokonce i zpochybňování vzniku Československé republiky. Falešný výklad mnohých poválečných událostí v hlavních médiích se postupně stále více stával pravidlem.

V nových podmínkách měly být vztahy mezi Československem a sjednoceným Německem upraveny novou mezinárodní smlouvou, což se také v roce  1992 stalo a přes výhrady k některým pojmům v německém textu dokumentu (v těch by v budoucnu skutečně mohl být vážný problém) to  vedlo ke standardním vztahům obou zemí.

Vzájemné rozpory a novou vlnu odporu pak rozpoutala  petice Smíření 95 která samozřejmě žádné smíření nepřinesla ale vnesla opět do vzájemných vztahů nedůvěru a novou hořkost. Zároveň znova podnítila krajanské spolky odsunutých Němců k dalším požadavkům.

K uzavření sporných otázek přispěla i Česko – německá deklarace (i zde ale byly některé problematické termíny v německé verzi textu) z roku 1997.

Z toho všeho je zřejmé, že v obecné rovině je česká společnost dávno usmířena a debaty o poválečných událostech považuje za věc historického bádání. Detaily v textu smluv řeší málokdo a vztahy obou zemí jsou vnímány jako standardní ovšemže s kritikou určité závislosti české ekonomiky na té německé. Z českého hlediska tedy, co se minulosti týče, není co řešit.

Tím spíš se jeví jako naprostá zrůdnost akce spolku Meeting Brno, pořádaná ve jménu jakéhosi smíření. Výsledek je, jak se logicky dalo čekat, právě opačný. Vzhledem k tomu, že se taková snaha stále opakuje, je zřejmé že o smíření tady vůbec nejde. Už jen to, že v pozadí nalézáme stejná jména jako v minulosti a navíc také příznivce nechvalně známých neziskovek jako jsou třeba Milion chvilek nebo Štít demokracie. Přítomnost představitelů nejen krajanských spolků ale i veřejná podpora představitelů bavorské a spolkové vlády je pak zcela skandální. Ne, to není smíření. To je manifestace nadřazenosti a podřízenosti a podpora opozice vůči současné vládě, tedy jasné vměšování. Evidentní mocenské zájmy.

Pokud by tedy organizátorům šlo o smíření, nepořádali by provokační akce a pokud by o smíření šlo krajanským spolkům, tak by se přeorientovali na zájmovou kulturní činnost a opustili politickou náplň své činnosti a nenapadali právní řád naší republiky. A pokud by o smíření šlo některým našim politikům typu P. Fialy nebo P. Pavla, nepodporovali by veřejné akce, oprávněně a logicky budící pohoršení velké části občanů České republiky.

 Jiří Pondělíček

Foto: Fragment sousoší  Němci zavražděných lidických dětí od sochařky Marie Uchytilové a spoluautora sochaře Jiřího Hampla.