Třetí cestu Západ bývalým satelitům Moskvy nedovolil

V souvislosti s touto události bylo již napsáno i řečeno velmi mnoho, a je stále možné probírat jednotlivé aspekty vývoje ve světě koncem osmdesátých let. Naprosté většině lidí je už nějaký čas poměrně jasné, že bez souhlasu tehdejšího moskevského vedení SSSR s rezignací na velmocenskou politiku a bez souhlasu s přenecháním v podstatě celého „bezpečnostního pásu“ Sovětského svazu ve východní i střední Evropě pod kontrolu Západu, po kterém následovalo uvolnění dokonce i vnitřního „ochranného kruhu“ sovětských svazových republik kolem samotného Ruska, by se historie devadesátých let minulého století odvíjela jinak. Možná pomaleji, možná dramatičtěji, ale zcela jistě JINAK.

Za rezignaci na velmocenskou pozici, za rozpuštění SSSR, RVHP i Varšavské smlouvy, a dokonce i za souhlas Moskvy se sjednocením Německa se Západ odměnil Rusku výsměchem, pohrdáním, ignorováním ruských zájmů, arogancí a přijetím názoru, že když se podařilo rozbít Sovětský svaz, neměl by být problém rozbít také Rusko. Gorbačov dal svými ústupky Západu najevo, že se Moskva necítí být v kondici, je tedy slabá. A když predátor vycítí, že kořist je slabá, tak zaútočí ihned. Západ ale na Rusko nezaútočil ihned, neboť postup posledního sovětského prezidenta, Michaila Gorbačova, který dával Západu vše, co jen bylo trochu možné, a na oplátku se spokojoval planými sliby, otvíral vyhlídky na to, že ruská kořist spadne západní oligarchii do klína úplně sama. Jen s pomocí místních oligarchů, korupčníků, zrádců, kompradorů a kolaborantů.

V současné době se Michail Gorbačov v Ruské federaci netěší dobré vzpomínce, stejně jako se nevzpomíná v dobrém na prezidenta Borise Jelcina a na takzvaného „otce ruské privatizace“, Anatolije Borisoviče Čubajse. Tito lidé a vedle nich řada oligarchů, kteří po útěku z Ruska Rusku velice aktivně škodí, nejčastěji a „nejlépe“ z Velké Británie, která byla, je a navždy bude největším nepřítelem Ruska, nabídli v devadesátých letech minulého století Rusko západním oligarchům k úplnému rozkradení. Snad do posledního šroubečku, do poslední kapky vody v Bajkalském jezeře, do posledního úlomku ledu v ruské Arktidě, do posledního zrnka pšenice a samozřejmě do posledních kubíků plynu a decilitrů nafty. Kdyby Vladimír Putin umožnil západní a s ní i domácí oligarchii dokončit zničení Ruska, byl by Washingtonem, Londýnem, Bruselem, Berlínem, Paříží a dalšími metropolemi EU/NATO možná navržen na nějakou „mezinárodní cenu za národní sebevraždu“. Pokud by taková cena byla zřízena pro politiky, kteří nabízejí krční tepnu svého vlastního národa k prokousnutí cizím špičákům. V ČR máme ovšem také několik takových, kteří by si podobnou cenu zasloužili. A někteří hned dvakrát.

Ale to výše zmíněné, tedy ona Gorbačovova slepá důvěřivost a Jelcinovo/Čubajsovo vydatné krmení predátorů, byly a jsou, dejme tomu, jen ruský problém, se kterým se musí Moskva vypořádat sama. Podívejme se nyní na jeden jediný aspekt takzvaného „polistopadového vývoje“, jaký obvykle uniká pozornosti, třebaže představuje věc poměrně zásadní. Otázka zní, zda bylo možné po rozpadu sovětského impéria a předání bývalých satelitů Moskvy na Západ budovat v těchto „osvobozených“ satelitech nějakou „třetí cestu“ vývoje, jaká by sice nepokračovala v udržování různých variant sovětského systému, ale zároveň by se dokázala ubránit pohlcení Západem. Tedy nejenom že by se ubránila vtažení do západních struktur EU a NATO, ale dovolila by uchovat si politickou neutralitu.

To znamená právo na to vybrat si svobodně, se kterou zemí či částí světa budou „od Moskvy osvobozené“ země smět udržovat blízké, přátelské, hospodářské, kulturní i jiné vztahy, a se kterými státy nikoliv. Zkrátka a dobře „třetí cesta“ jako právo nejenom na vlastní ekonomický vývoj, ale především právo na nezávislý postoj ve světě. Právo na objektivitu, jaké mizí v okamžiku přijetí vazalské smlouvy a jejích podmínek. Sen o nezávislosti by byl naplněn pouze v tom případě, kdyby se oficiální postoj Československa (později České republiky a Slovenska) k událostem ve světě nedal stoprocentně, dokonce písmenko od písmenka, předem uhodnout podle postoje Washingtonu, Bruselu, Londýna či Berlína. Pouze tehdy by se mohl nějaký stát považovat za nezávislý a národ za svobodný. 

Abychom dokázali na výše položenou otázku, zda byla „třetí cesta“ vývoje možná, odpovědět, je třeba přijmout fakt, že už v čase takzvané „studené války“, nebyl vztah západního hegemona, hlavně jeho oligarchie a politických struktur, vůči státům bývalého sovětského bloku vůbec altruistický, ani „jen“ empatický. Čtyři desetiletí vedla západní oligarchie boj se Sovětským svazem, který jí bránil v přístupu k velké části planety, tedy ke kolonizaci velmi mnoha zemí světa a ovládnutí jejich zdrojů a surovin. Kdyby se osoby, které se koncem osmdesátých a na počátku devadesátých let minulého století ujaly ve státech bývalého sovětského bloku vedení, rozhodly vydat se „třetí cestou“, tedy dosáhnout skutečné svobody a nezávislosti, pak by Západ jednoduše zuřil. Udělal by vše pro to, aby se těmto zemím cesta ke skutečné svobodě a nezávislosti nepodařila. Aby narazily na zeď hospodářských i jiných obtíží. Aby nenašly odbytiště pro své zboží, ani finance na provedení reforem. Západ přece neodklízel sovětského veleještěra z cesty proto, aby mu nakonec utekla kořist v té době dostatečná na to, aby se podařilo oddálit o několik let cyklickou hospodářskou krizi. Ta Západ samozřejmě dostihla, ale později.

Jedna takzvaně socialistická země se pokusila udržet si i po rozpadu bipolárního světa jistou míru nezávislosti, na jakou byla od skončení války zvyklá. Politika všech azimutů. Tou zemí byla Jugoslávie, respektive její srbské centrum s hlavním městem Bělehradem. Jestliže se bývalý jugoslávský prezident, Chorvat Josip Broz Tito, dokázal vzepřít Stalinovi (i Brežněvovi; Jugoslávie a Rumunsko se například nezúčastnily „bratrské pomoci“ Československu v srpnu 1968; Václav Havel se Srbům za to „odměnil“ podporou agrese NATO v roce 1999), potom jiný prezident Jugoslávie, Slobodan Milošević, narazil v 90. letech 20. století na mnohem tvrdší zeď. Když jde o moc a o peníze nezná západní oligarchie bratra, natož jugoslávského prezidenta. Pokud by se nové vlády v zemích bývalého sovětského bloku pokusily o to, aby neputovaly z deště pod okap nebo nevkročily z bláta do louže, tedy pokusily by se o nezávislost, dokonce o deklarovanou neutralitu, hřejivý úsměv falešně laskavého Západu by se okamžitě proměnil v upřímně nenávistný škleb, a následovaly by tresty jeden za druhým. Možná i „humanitární bombardování“.

Otcové zakladatelé nové československé (později české a slovenské) budoucnosti si byli nejspíš velice dobře vědomi toho, jak nebezpečné by byly pouhé myšlenky na hledání vlastní nezávislé cesty. Nejspíš měli spolehlivé informace o tom, jaké by byly následky takové nepředložené svobodomyslnosti. A zcela jistě věděli dobře, že nastoupením nezávislého vývoje by oni sami pozbyli důvěry Západu, což by se jistě neobešlo bez následků i pro ně. Stále je třeba mít na mysli, že státy a národy nemají přátele, nanejvýš jen dočasné a účelové příznivce, kteří se ovšem kdykoliv otočí v nouzi zády. Přátele mají napříč státy i režimy jednotlivci, prostě soukromé osoby, sportovní kluby, školy, muzea, galerie, divadla, zájmové organizace, možná i města. Státy ale nikoliv. A západní oligarchie jde tvrdě za zisky. Západní hegemon si udržuje vládu nad co největším kusem planety, a hlavně nad jejími surovinami a zdroji. Kde jsou tyto zájmy, tam solidaritu, city, spravedlnost nebo právo nikdy nehledejme. Není tam nic z toho! Tolik hodnotový systém západní oligarchie v kostce. To snad už pochopili i obyvatelé Ukrajiny. Mohli to pochopit už jen při pohledu na Borise Johnsona…

Osoby, které se ujaly řízení ekonomické i politické transformace v devadesátých letech minulého století, si dávaly velice dobrý pozor na své kolegy, kteří tu a tam snad i zatoužili vést své spoluobčany ke skutečné svobodě a nezávislosti. Volání po třetí cestě, nebo dokonce nápad obstarat Československu status neutrality, jaký ještě donedávna měly, alespoň na papíře, když už ne ve skutečnosti, Švýcarsko, Rakousko, Finsko nebo Švédsko, byly považovány za úplně nejhorší kacířství. Spíše se člověku odpustilo, pokud projevil smutek nad zánikem socialismu, než aby se pokusil ubránit nezávislost státu před západním hegemonem. Být označen za „temnou sílu“, „starou strukturu“, „kryptobolševika“ nebo tak nějak, znělo téměř jako pohlazení oproti pouhému podezření z pokusu o nastoupení „třetí cesty“. Ani Moskva, ani Washington! Přece měla existovat možnost žít podle vlastních potřeb, mít právo rozhodovat se svobodně a nezávisle, mít právo utvářet si názor na základě faktů, nikoliv podle nějaké vazalské smlouvy. Ano, zní to hezky, jenomže v unipolárním světě neexistuje právo vůbec na nic. Proto by se tento systém měl co nejdříve změnit v multipolární. Ani ten mnohopolární samozřejmě nebude spravedlivý. Mohl by být alespoň méně odpudivý.   

Ivo Šebestík

  Nové slovo

Ilustrační foto: M. Gorbačov po svém pádu účinkoval v reklamě na Pizza Hut