Zbyněk Fiala: Hádka na schodech

To se nám to hoduje, když nám cizí lidé půjčujou, pravil feldkurát Katz, a ani nemohl říci nic jiného, protože tenkrát ještě nebyly evropské fondy, které se dávají. Hned zpočátku je proto třeba připomenout, že pokles schodku státního rozpočtu o 33 miliard korun pod plánovanou částku a o 15 miliard korun proti předchozímu roku umožnil také mimořádně velký příspěvek ze zahraničí. Transfery z EU (evropské fondy) a převody z Národního fondu (kterými tyto fondy centralizovaně protékají) byly loni o 48,5 miliardy korun vyšší než roku 2014. Použili jsme úctyhodných 208 miliard korun, a ekonomika se rozběhla, jako by spolkla anabolika. Na posledních 35 miliard už jsme nedosáhli, ale buďme rozumní, mohlo to být horší.

Evropské fondy měly k dispozici i předchozí vlády, ale jejich výsledek byl jiný. V roce 2012, v posledním celém roce, kdy za státní finance nesl odpovědnost Miroslav Kalousek, byl schodek 101 miliard korun, což je samozřejmě lepší než předchozích 143 miliard, ale byl by tu hrůzu ještě překonal, kdyby se nevybrané peníze nenahradily škrty jako o závod. Z EU jsme použili necelých 90 miliard korun, skoro stejně jako rok předtím, a evropští auditoři si pak v opakovaných nájezdech do Prahy zkoušeli roztřídit, co se investovalo a co se ukradlo.

Ekonomika onoho posledního Kalouskova roku 2012 klesla o 1,3 procenta. Ve Státním závěrečném účtu najdete větičku kostrbatým úředním češtinem, která to vysvětluje: „Z pohledu výdajů na HDP byla hlavním negativním faktorem domácí konečná spotřeba, jejíž meziroční pokles o 2,8 procenta byl realizován především snížením spotřeby domácností.“ Kdo škrtí, holt nevydělá.

Sobotkova vláda neškrtila a vzdala se i mnoha dalších příležitostí škodit. HDP zatím stoupl o 4,5 procenta a daňové příjmy rostly ještě o trochu rychleji. I to čerpání evropských fondů bylo dvakrát lepší než v časech Kalouska a vzrostla také šance toto čerpání v Bruselu obhájit.

Je tu ještě další změna. Opozice sice trucuje a blokuje projednávání zákonů ke zvýšení daňové kázně, ale hospodářská sféra už si na tuto vyhlídku zvykla a častěji jedná, jako by sporné zákony už byly v platnosti. Nikdo nechce riskovat velké skoky v platbách, až to doopravdy přijde, protože to by mohla být jasná pozvánka na hloubkovou kontrolu. A tak zvedal celkové daňové příjmy nejen hospodářský růst, ale také větší ochota platit.

V českém systému se počítá do daní i sociální a zdravotní pojištění. To je na rozdíl od příjmových daní poměrně jednoduché, nedá se moc kličkovat. Roku 2015 činil meziroční přírůstek celostátně vybraného sociálního a zdravotního pojistného 33 miliard korun, zatímco roku předtím byl tento přírůstek jen poloviční. Se skutečnými daněmi bez pojistného už je to jinak. Musíme počítat s tím, že skupina největších firem platí ty nejprohnanější advokáty, aby jim daně vyšly podle vlastního uvážení. Celostátně vybrané daňové příjmy bez pojistného jsou objemově skoro o polovinu větší než samotné pojistné, ale vzrostly jen o 10 miliard korun. Třikrát pomaleji.

Vysvětluji si to tak, že hodně menších subjektů vystoupilo z šedé ekonomiky. Rozdíl v platbách daní lze vysvětlit i řadou dalších vlivů, třeba vracením dvouletého přeplatku pracujícím důchodcům, ale v zásadě je zřejmé, že malí jsou ochotni přitlačit i za stávajících poměrů. Zato z těch velkých vyždímáme víc, jen když jim zvedneme sazbu. Je z čeho brát. Podle platební bilance jen ve třetím čtvrtletí odteklo do zahraničí 87 miliard korun „prvotních důchodů“, tedy podílů z výnosů hospodářské činnosti.

Porovnejme to s částkou, kterou se podařilo celostátně vybrat na dani z příjmů právnických organizací. Za celý rok 2015 činila 148 miliard korun (což je mimochodem o pár miliard méně, než kolik zaplatili na daních z příjmů zaměstnanci). Při extrémně nízkých českých mzdách by měl být podíl domácích daní firem a zahraničních dividend fifty fifty, aby to bylo fér. A hned by pak rozpočet vypadal jinak.