Jiří Paroubek: České stavebnictví znovu na rozcestí?

Zkušení řídící pracovníci velkých stavebních firem již v první polovině roku uváděli, že růstové faktory, které pozitivně působí na čísla stavební výroby v tomto roce, se v zásadě vyčerpávají. O letošní růst se podle nich zasloužilo hlavně dočerpávání peněz z evropské finanční perspektivy let 2007 až 2013, pro jejichž využití byl posledním obdobím rok 2015.

A nyní se opět vracíme do tvrdé reality, kdy projekty, na které je čerpáno z evropských peněz, nejsou dostatečným způsobem rozvinuty a zřejmě není dobrým způsobem nastaveno ani čerpání v rámci nové finanční perspektivy let 2014 až 2020. Nepříliš optimisticky se vyvíjejí také veřejné investice a investice soukromého sektoru zatím nejsou na té úrovní, jak by si stavebnictví přálo.

Stavebnictví v posledních pěti, šesti letech zaznamenalo vysokou koncentraci kapitálu i likvidaci desítek malých a středních stavebních firem, které prostě nemohly obstát v konkurenčním boji o zakázky.

Veřejné investice jsou stále limitovány nevhodným zákonem o veřejných zakázkách, který byl v dobré víře zpracováván v době protikorupčního amoku a ve svých důsledcích vede ke kriminalizaci starostů či potlačování kvality (i například současný problém mezd řidičů v autobusové dopravě je jedním z plodů tohoto zákona). Zdá se tedy, že čísla ve stavebnictví v tom příštím roce nebudou zdaleka tak optimistická, aby to odpovídalo situaci v roce 2015.

Prostě, stavebnictví má své problémy a vláda zatím udělala jen málo pro to, aby překonala stagnaci ve výstavbě bytů, především v segmentu komunálních bytů, ale třeba také bydlení pro seniory či v sociálním bydlení.

Vláda, a především ministerstvo dopravy, zatím stále řeší deficit, který vznikl za předchozích pravicových vlád v přípravě staveb, počínaje výkupy pozemků, přes zajištění projektové přípravy a tak dále. To vše samozřejmě limituje rozsah stavebních prací v oblasti veřejných staveb.