Je 3000 odebraných dětí v ČR málo?

Většinou se důvody k odebrání dětí nachází v oblastech základních podmínek pro život – jde například o nedostatečnou bytovou situaci dané rodiny a podobně. V těchto případech by měl v první řadě mnohem lépe fungovat a zasahovat stát. Ale to je nyní, v době, kdy se obce v posledních pětadvaceti letech vesměs dosti neuváženě zbavovaly zdrcující části svého bytového fondu, který na ně po revoluci převedl stát, velmi složité. Bohužel se nezdá, že by se v tomto ohledu měla situace v nejbližších letech zlepšit. Současná vláda totiž dosud nesestavila potřebné programy výstavby komunálních bytů, což považuji za jeden z největších dluhů této vlády.

Než ústy celebrit (počínaje prezidentem) začneme odsuzovat možná příliš sociálně inženýrskou praxi norských úřadů, pokud jde o odebírání dětí biologickým rodičům a jejich následné umístění do pěstounské péče, měli bychom si sami zamést před svým vlastním prahem.

V případě kauzy sourozenců Michálkových proto musím ocenit zdrženlivý postoj ministryně Marksové Tominové. Bylo by dobré, aby ministryní avizované důvěrné informace, které v případě této kauzy existují (a chápu, že je ministryně zveřejnit nechce a nemůže), byly pro potřeby rozjitřené české veřejnosti a stále aktivnějších českých celebrit, žíznících po vylepšení vlastní image, v plném rozsahu zveřejněny. A panu prezidentovi by ministryně Marksová Tominová informace mohla ze svých důvěrných zdrojů pošeptat.

Jiří Paroubek