Bursíkův svět elektromobilů

Podobně jako šéf pražské radnice primátor Hřib se však  nechává unášet politickým romantismem. Na Hřibovo jednání si již  stěžuje čínská ambasáda s tím, že je překážkou rozvoje vzájemných vztahů. Praha totiž trvá na tom, aby z preambule dohody o spolupráci mezi Prahou a Pekingem, hlavním městem Číny, zmizela zmínka o „jedné Číně“. Možná, že tato zmínka v dohodě dvou měst o spolupráci může vypadat poněkud nadbytečně. Ale pokud se péčí předchůdců primátora Hřiba tato zmínka objevila, chápu, že jí Číňané nechtějí opustit. Čína je nejen nejlidnatější zemí světa, je světovou velmocí, její hlavní město Peking je třicetimilionovou aglomerací mimořádné hospodářské síly a Čína je perspektivně nejsilnější ekonomikou světa. Hovořit o tom, že dohoda, pokud bude ze strany Prahy vypovězena, Praze vlastně nic nepřináší, jak tvrdí Hřib, je smutným dokladem nerealismu tohoto novopečeného politika. Chtít po něm, aby si přečetl alespoň stručné dějiny Číny, ze kterých vyplývá, že Číňané dají velice silně na prestiž a nikdy nechtějí připustit ztrátu tváře, je asi příliš. 

S ohledem na další kroky primátora Hřiba, mám na mysli návštěvu Tchaj-wanu, se Čína musí nutně domnívat, že pražská radnice vlastně svým způsobem reviduje základní principy české zahraniční politiky ve vztahu k Číně. To, že jsou současní činitelé pražské radnice patologicky sinožroutští a komunistožroutští, musí být přitom  každému jasné z jejich veřejných projevů.

Již mnohokrát jsem pánům na pražské radnici doporučil, aby se spíše nežli problémy galaxiální politiky, které jim nepřísluší řešit, zabývali vlastními problémy hlavního města. Tedy výstavbou trasy D metra, dokončením vnitřního městského okruhu, výstavbou komunálních bytů, výstavbou nových mostů přes Vltavu a opravou těch stávajících atd. atd. . Byl bych spokojen, pokud by se současné pražské radnici alespoň podařilo pojmenovat investiční priority, které bude v příštích letech sledovat.

Další politický romantik, kterého můžeme považovat za oporu současné radniční koalice, je Martin Bursík. Ten se vyjádřil, že městem by se měli prohánět v nejbližší možné době již jen elektromobily. Do roku 2030 mají klesnout v hlavním městě emise oxidu uhličitého o 45%. V roce 2050 – jsem docela rád, že už mě z toho v té době hlava zřejmě bolet nebude – by měl CO₂ zmizet z Prahy úplně. V České republice se stáří automobilů pohybuje dlouhodobě kolem 14,5 roku. Což je o polovinu více než v Německu a skoro dvakrát tolik co v Rakousku. Tedy v zemích s naprosto jinou kupní silou, nežli mají občané České republiky.

Bursíkovi se tyto smělé myšlenky rozvíjejí velmi dobře v jeho krásném malostranském domě, ze kterého zírá na panorama města jako bohatý restituent. Prostě má úplně jiný pohled na věc, nežli velká většina pražských občanů. Běžný příslušník pražské střední třídy příjmově zaostává za Vídeňákem či Berlíňanem a představa o tom, že již za deset let bude významná část občanů Prahy mít auta na elektrický pohon a že již v příštím desetiletí si budou pořizovat nová auta bez spalovacího motoru, je představou naprosto nerealistickou. Celé kategorie občanů města, tedy těch příjmově slabších, včetně důchodců a například mladých rodin s dětmi, by mohly po Praze jezdit tak leda MHD anebo na kolech a koloběžkách.

Na druhé straně je dobře, že takováto vyjádření představitele pražské radnice dělají. Je to jen ukázka jejich politického romantismu a nerealismu. Komunální politika i v podmínkách Prahy je stále jen komunální politikou, byť Praha nakládá s 60 mld. Kč svého  rozpočtu. A vyžaduje malou míru ideologie a velkou míru pragmatismu. To je také důvod, proč se i v tomto volebním období okolní metropole, jako jsou Vídeň, Drážďany, Berlín či Mnichov, budou rozvíjet rychleji a dynamičtěji nežli Praha.

Jiří Paroubek