Důsledek chybné politiky Západu

Současná Libye se nachází v naprostém chaosu, kde bojují všichni proti všem a neexistuje ani zdání nějaké centrální vlády. Lokální satrapové se se svými ozbrojenými tlupami snaží urvat alespoň část z ropného bohatství této země ve svůj prospěch.

Ještě před čtyřmi lety, před zahájením frontálního útoku na M. Kaddáfího a jeho režim byla však Libye stabilizovanou, klidnou a relativně kvetoucí zemí, jejímž obyvatelům klan Kaddáfíů, přes ohromné přesuny části bohatství země na svá rodinná konta, umožňoval alespoň částečně podílet se na prosperitě země. Kdeže ty loňské sněhy jsou.

Po své teroristické a naprosto výstřední minulosti se Kaddáfí postupně propracoval až do zmoudřelé pozice spojence Západu, kterému některé politické veličiny západní Evropy (Sarkozy) dokonce umožnily financovat jejich politické kampaně… A pak zapomněly.

Před čtyřmi lety však vypuklo proti výstřednímu vůdci Libye povstání, které bylo úspěšné hlavně díky vzdušným útokům Britů a Francouzů a dalších sil NATO, jimž poskytl krytí i americký prezident Obama. To vedlo ke zničení režimu výstředního, ale v té době Západem již zcela ochočeného M. Kaddáfího.

Sarkozy a Cameron si prostě nemohli pomoci. Jejich schopnost politického uvažování je však natolik omezená, že vůbec nepředpokládali, že by likvidace Kaddáfího mohla mít nějaké neblahé důsledky. A těch je bohužel celá řada:

· Rozvrat Libye a naprostá „somalizace“ jejích společenských poměrů. Což je u země v předpolí Evropy velmi nebezpečné.

· V důsledku rozvratu Libye destabilizace subsaharské Afriky vyplývající z pronikání islamistických skupin (Mali).

· Libye se stala jakousi předvstupní branou do Evropy pro nekontrolovanou a nežádoucí imigraci z afrických i asijských států.

· Zdá se, že fragmentace Libye na území ovládané lokálními despoty může vyhovovat zejména Islámskému státu, neboť ten je ze všech těchto skupin nejorganizovanější má nejfanatičtější a nejodhodlanější „bojovníky“ a nejlepší finanční zázemí.

V krátké době se tak na území Libye může zrodit dvojče Islámského státu, jak ho známe z Iráku a Sýrie.

Řekněme si otevřeně, že kdyby Západ, a zejména tehdejší lídři Velké Británie a Francie nepodlehli puzení zbavit se nechutného diktátora Kaddáfího, nemuseli bychom dnes sledovat vzestup IS s jeho brutálními popravami a chorobnými cíli v Libyi. Co by asi této strategické chybě svých nástupců řekli vůdci Velké Británie a Francie minulosti, například De Gaulle či Churchill.

Jiří Paroubek