Ve službě republice (úryvky z knihy)

Ačkoliv byl Jiří Paroubek českým premiérem o něco málo více než rok, bylo to období z pohledu české zahraniční politiky velice náročné. Sám Jiří Paroubek k tomu ve své knize „Ve službě republice“ píše toto: „Těchto pouhých třináct měsíců jsem se musel věnovat soustavnému plnění nejen Programového prohlášení vlády v jeho vnitropolitické, zejména ekonomické dimenzi, ale adekvátně také zahraniční politice. A tam bylo práce víc, než to kdo mohl při nástupu mé vlády odhadnout. Hned dvě negativní referenda k Ústavní smlouvě EU, Blairovo červnové rozhodnutí odmítnout v zásadě obecně přijatelný návrh rozpočtu EU připravený zodpovědně J.-C. Junckerem, průtahy při zahajování přístupových jednání s Chorvatskem, pokračující omezení svobodného pohybu pracovní síly pro ČR a další nové členy EU -- to jsou jen některá z tehdejších naléhavých témat. A k tomu jsem se musel s ubývajícím časem věnovat stále více domácí předvolební kampani.“

Z knihy je zřejmé, že Jiřímu Paroubkovi coby premiérovi velmi pomohly i osobní kontakty, které v minulosti navázal díky dobrým vztahům s představiteli sociálnědemokratických stran, především z Rakouska a Německa. Dobré postavení ČSSD v mezinárodních strukturách, její dobré jméno ve Straně evropských socialistů (PES), které soustavně budoval i po odchodu z premiérské funkce – což je zřejmé i z obsahu knihy - přispívalo a přispívá stále k lepšímu postavení ČR v EU i v zahraničí. A to bez ohledu na to, zda je u moci zrovna pravicová vláda, jejíž politici neměli a nemají pro tento rozměr zahraniční politiky pochopení. Vzpomeňme jen pohrdavé, a přitom nesmírně hloupé, komentáře představitelů pravice, ale i některých českých médií, na mimořádnou schůzku Jiřího Paroubka s ruským premiérem Vladimirem Putinem v době, kdy byl v čele vlády Mirek Topolánek a Jiří Paroubek byl lídrem opozice či na přímo nenávistné komentáře v případě cesty Jiřího Paroubka do Číny. A přitom tyto schůzky a návštěvy byly mimořádným oceněním nejen pro ČSSD či Jiřího Paroubka osobně, ale také by mohly přispět k prosazování zájmů ČR v těchto zemích. Tedy pokud by se ovšem pravicoví politici a někteří čeští diplomaté dokázali povznést nad malé české poměry a využili těchto mimořádných příležitostí. Neschopnost a malost některých českých diplomatů popisuje otevřeně na příkladech ve své knize i sám Jiří Paroubek, a je to někdy věru neradostné čtení o stavu české diplomacie. Tak například při zmíněné návštěvě Jiřího Paroubka v Rusku v roce 2009: „Mé druhé setkání s V. Putinem, již jako předsedou vlády, se uskutečnilo koncem června 2009 v Moskvě, kde jsem se jako předseda české sociální demokracie zúčastnil sjezdu opoziční politické strany Spravedlivé Rusko. Tato návštěva vyvolala bouři nenávisti české pravice, které dala prostor pravicová média, vůči mně s tím, že prý jsem rozhovor s Putinem, resp. jeho účelnost a obsah nekonzultoval s ministerstvem zahraničí. Prý jsem poškodil české zájmy, že jsem na přijetí k Putinovi nevzal nikoho z české ambasády v Rusku atd. Jen tak mimochodem, české velvyslanectví v Moskvě se o mou návštěvu v Rusku vůbec nezajímalo. A to, že mě hostitelé ze strany Spravedlivé Rusko domluvili setkání s ruským premiérem, jsem se dozvěděl až přímo na místě a několik hodin před setkáním s ním.“ Je zřejmé, že pokud by se čeští diplomaté v Rusku chovali profesionálně a nestranně, poskytovali by servis i lídrovi opozice, notabene bývalému premiérovi země, k takové situaci by nedošlo a o návštěvě by byli spraveni v čas.

 

Přitom na příkladu přijetí Lisabonské smlouvy a postoji ČSSD pod vedením Jiřího Paroubka lze ilustrovat, jak klíčový je mezinárodní rozhled a kontakty té které strany a to bez ohledu na to, zda zrovna je či není u moci. Bez jasné podpory ČSSD pod vedením Jiřího Paroubka by, při negativním postoji podstatné části ODS, nebyla v ČR schválena Lisabonská smlouva, což by mělo nedozírné následky jak na postavení ČR v rámci EU, tak na budoucnost celé EU. „Ti samí pravicoví politici a novináři, kteří se pohoršovali nad mým přístupem k Rusku a Číně, ani nemrkli okem nad tím, že významná část ODS byla proti ratifikaci Lisabonské smlouvy. Ano, šlo mně také o uplatnění politiky všech azimutů. Ale prvořadý význam jsem vždy přikládal např. ratifikaci Ústavní smlouvy pro Evropu, tedy prohloubení evropské integrace. Jakmile se nicméně ukázala v Evropě neprůchodnou, podpořil jsem přijetí Lisabonské smlouvy (LS)“, píše v knize Jiří Paroubek.

 

Ale vraťme se zpět k dobrým osobním vztahům Jiřího Paroubka se světovými státníky a politiky. Asi nejznámější je vztah mezi Jiřím Paroubkem a bývalým německým kancléřem Gerhardem Schröderem. Poprvé se potkali jako premiéři v květnu 2005. Jiří Paroubek toto setkání zachycuje ve své knize „Ve službě republice“ takto: „Hodiny, které tehdy strávil německý kancléř v Praze, byly jednou z posledních klidných chvil před mnohaměsíčním předvolebním marathonem. Jeho návštěva byla jasně vyjádřenou podporou proevropské, sociálně-demokratické české vlády a jejího předsedy. Po jednání ve Strakově akademii, na kterém jsme se věnovali situaci v Evropě (referenda o Ústavní smlouvě) a ve svých zemích, jsme odjeli společně do Terezína. Německý kancléř podstatnou část své návštěvy věnoval někdejšímu židovskému ghettu. Z chování Gerharda Schrödera bylo jasně vidět, jak jej celá věc vnitřně zasahuje. Viděl jsem jeho silné pohnutí. Jednak při kladení věnců k památníku obětí, ale také když položil svůj věnec k pamětní desce Ludwiga Czecha. Czech byl dlouholetý předseda německé sociální demokracie v českých zemích a několikanásobný ministr československých vlád před II. světovou válkou. Byl mužem zcela loajálním československému státu a demokracii. A byl vězněn a zahynul právě v Terezíně.“ Pak následovaly ještě dvě návštěvy G. Schrödera v době, kdy byl Jiří Paroubek premiérem. Tu poslední, v době voleb v roce 2006, velmi poznamenala aféra dnešního ministra vnitra Jana Kubiceho. Jiří Paroubek na ni vzpomíná ve své knize takto: „Gerhard přiletěl a pro zajímavost uvedu jednu větu z vyjádření, které poskytl Právu: „Jediný důvod, proč jsem tady, je podpora Jiřího Paroubka, se kterým mě pojí opravdové přátelství.“ (Právo 31. 5. 2006)

 

 

Dalším státníkem, se kterým má Jiří Paroubek nadstandardní vztahy, je Tony Blair. I na něj Jiří Paroubek na několik místech své knihy vzpomíná. „Když bych měl říci jednu epizodu, která by jej dobře charakterizovala jako politika i člověka, vždy se mi vybaví, když jsme spolu přijeli (březen 2006) z Kramářovy vily k Obecnímu domu na předsednictvo PES. Tony šel bez váhání k početným divákům - a bylo mezi nimi kupodivu hodně Britů – a s úsměvem si se všemi podával ruku. Projevil přitom velkou empatii. Ve vystupování na veřejnosti, v individuálním působení na veřejnost, na lidi byl Tony nejlepší ze všech politiků, co jsem kdy viděl. Byl v tom ještě lepší, nežli jako debatér v diskuzích či řečník. A debatér a řečník je přitom Tony vynikající.“