Projev Vladimira Putina na 23. ročníku fóra Mezinárodního diskusního klubu Valdaj

V souladu s dobrou tradicí se scházíme na každoročním fóru Mezinárodního diskusního klubu Valdaj, abychom diskutovali o nejpalčivějších světových problémech.

Vždy jsme se snažili nejen diagnostikovat stav světa, ale také nastínit kontury vznikajícího světového řádu.

Jsem přesvědčen, že intelektuální bohatství a zkušenosti z přímé a důvěryhodné komunikace, které klub nashromáždil, budou jistě žádané, až se my všichni – Východ i Západ, Sever i Jih – dříve či později budeme muset shodnout na principech formování nového světového řádu, který bude schopen zajistit pokrok a rozvoj lidstva v nadcházejících desetiletích.

Bohužel musíme přiznat, že dnes čelíme jiným, mnohem naléhavějším a palčivějším výzvám. Přestože přednášející řekl, že je třeba se všichni uklidnit, naléhavé problémy nezmizely; stále tu jsou.

Alarmující trendy, kterých jsme svědky na mezinárodní scéně, nás nutí zamyslet se nejen nad tím, jak v nadcházejícím období moudřeji, efektivněji a spravedlivěji organizovat globální interakce – ačkoli to vše je samozřejmě nesmírně důležité – ale také nad tím, jak zachovat globální mír a bezpečnost právě teď, v situaci, kdy mnoho předchozích právních norem bylo zavrženo a nové dosud nevznikly.

Co je třeba udělat, abychom se vyhnuli těm nejkatastrofálnějším scénářům? Odpovědnost za naši společnou budoucnost není abstraktní slogan. Je to soubor praktických kroků, jejichž cílem je zabránit lidstvu sklouznout na pokraj vyhynutí a vyhnout se nevratným změnám.

Svět dosáhl bodu zlomu

Svět dosáhl rozhodujícího bodu obratu ve svém vývoji. A nejde jen o politiku – politika je jako vždy produktem hlubokých změn. Změny probíhají ve všech oblastech: od prakticky všech technologií po sociální strukturu společností, od klimatu po medicínu, od vojenství po bioetiku, od budoucnosti energetiky po demografické změny, od univerzální digitalizace a umělé inteligence po zcela nové modely ekonomického rozvoje – seznam by mohl pokračovat donekonečna. Dohromady to vytváří podmínky pro hlubokou transformaci. Zatím nemůžeme jednoznačně a plně posoudit všechny její okolnosti a jejich důsledky, už jen proto, že tyto změny probíhají současně a jejich dopad na společnosti a státy je protichůdný. Ale o tom se zmíním později.

Rozsah změn, které již proběhly a které teprve přijdou, je prostě obrovský a zdá se, že tomu rozumíme. Není náhoda, že se právě teď vede tolik debat o budoucnosti, často zabarvených výrazným pocitem úzkosti z nejistoty a nepředvídatelnosti. Lidstvo sice prožívá hluboké změny, ale dosud plně nepochopilo rozsah výzvy, které čelí. Toto je začátek zcela nové, zcela nové reality. Hrozby a nebezpečí jsou úzce spjaty s příležitostmi a vyhlídkami, přesto jsou neoddělitelné. Celé naše životy se mění.

Dovolte mi ještě jednou zdůraznit: nejde jen, nebo dokonce primárně, o posun v rovnováze sil mezi národy nebo o přerozdělení ekonomického a technologického vlivu – to vše je jistě důležité a aktuální. Ale co je nejdůležitější, tyto změny ovlivňují biologickou a morální podstatu lidí, jejich podstatu, náš způsob života a základy našeho světonázoru. Technologie otevírají doslova fantastické vyhlídky na rozšíření a zlepšení kvality života. Zároveň však posouvají na novou úroveň možnost univerzálního zničení, bohužel v důsledku vojenských konfliktů, rychlé degradace životního prostředí nebo ztráty kontroly nad technologickými procesy.

Vnitřní stabilita je důležitější než cokoli jiného.

Je zřejmé, že taková atmosféra nemůže jinak než vyvolávat zvýšenou nervozitu mezi jednotlivci i společnostmi a přiživovat vnitřní napětí pramenící z nejistoty a nepochopení toho, co přinese zítřek. Jedním z důsledků jsou vnitropolitické nepokoje v mnoha zemích, zejména proto, že tradiční stranické systémy stále méně odrážejí rychle se měnící společenskou strukturu. Pro každý stát, bez ohledu na to, jak je strukturován nebo z jakých kulturních a historických tradic čerpá, je vnitřní stabilita – myslím, že budete souhlasit – vždy důležitější než cokoli jiného a pro její zachování mohou vlády podniknout širokou škálu akcí, včetně těch, které ovlivňují stav věcí v zahraničí, v sousedních zemích, regionech a dokonce i ve světě jako celku – jinými slovy, bohužel, vyvážejí nestabilitu. To vše jen zhoršuje a zvyšuje napětí, takříkajíc intenzitu, mezinárodního prostředí.

Ať už se scénář v nadcházejících letech globálně vyvine jakýkoli, pokračování mezinárodních konfliktů je bohužel velmi pravděpodobné. Platí to zejména proto, že probíhající zásadní změny a příležitosti, které se v nich otevírají, stimulují a podněcují ambice a ochotu riskovat ve prospěch zdánlivě větších zisků. Byl bych nedbalý, kdybych se mýlil, ale bohužel právě toto jsou přetrvávající trendy dneška.

Jsme si však jisti, že strategicky, jak se budeme odklánět od západní hegemonie, se globální situace bude postupně zlepšovat směrem ke stabilnějšímu, demokratičtějšímu a svobodnějšímu multipolárnímu mezinárodnímu řádu. Je však také jasné, že na cestě k takovému světovému řádu budeme čelit různým rizikům pro státy, komunity i každého jednotlivce. Tváří v tvář radikálním změnám je to nevyhnutelné, takže minimalizace rizik na jakékoli úrovni – od globální až po osobní – je dnes primárním úkolem osob s rozhodovací pravomocí v politice, podnikání, vědě a životě obecně. Hodně záleží na těchto lidech. Jejich odpovědnost spočívá také v tom, aby pomohli lidem pochopit tato rizika a být na ně připraveni, aby jednotlivci a rodiny nezůstali sami čelit výzvám v oblasti bezpečnosti, měnícího se trhu práce, digitálního prostoru a tak dále.

Pro stromy nevidíš les

Co je podle mého názoru nyní nejdůležitější? Opatrnost a rozvážnost, abychom se nenechali zaskočit lavinou nekontrolovatelných změn? Nebo proaktivní, asertivní přístup zaměřený na překonávání nepříznivých scénářů či využití okolností ve vlastní prospěch? Na to neexistuje jasná odpověď; každá situace vyžaduje svůj vlastní přístup.

Osoby s rozhodovací pravomocí se samozřejmě snaží přizpůsobit aktuálnímu dění. Ale v kontextu toho, čemu se dnes říká polykrize – všeobjímající a všudypřítomná – je pro ně objektivně velmi obtížné odpoutat se od každodenní manažerské dřiny a dívat se za ni. Současná odpovědnost je obrovská a chyba může být velmi nákladná, a to i pro budoucnost. Dnešní úkoly často odsouvají strategické cíle do pozadí. To je samozřejmě pochopitelné, ale extrémně nebezpečné. Je nemožné reagovat na mnoho současných výzev, aniž bychom zvážili, jak naše dnešní činy ovlivní naši budoucnost. Jak kdysi řekl jeden známý klasik ruského politického myšlení, mezi stromy nelze nevidět les.

Jak tedy vypadá celkový obraz? Je zřejmé, že mechanismy pro koordinaci zájmů a akcí států vytvořené v předchozích obdobích již nejsou schopny plně efektivně plnit svou regulační funkci. Není to proto, že by byly špatné, ale proto, že se změnily podmínky, za kterých a pro které byly původně vytvořeny. Vznikající nová realita samozřejmě usnadní vytvoření nových nástrojů, ale to je velmi dlouhý proces. Upřímně řečeno, některé mezinárodní organizace nyní často nedokážou rizika snižovat, a někdy je dokonce generují a vyvolávají, a slouží tak zájmům jedné nebo skupiny zemí. A přitom to není to, k čemu byly vytvořeny.

OSN: Mnoho nových dilemat, která dříve prostě neexistovala

Kritika je namířena i proti tak zásadní struktuře, jako je Organizace spojených národů, která je podle své Charty povolána hrát roli ústředního koordinačního mechanismu v globálních záležitostech. Tato kritika samozřejmě není vždy objektivní, ale existují i ​​oprávněné obavy. Částečně je to způsobeno tím, že OSN – přestože je nejreprezentativnější globální organizací – je ve skutečnosti řízena mnohem méně kolegiálně a demokraticky, než by se zamýšlelo. Omezená skupina západních zemí, jasná globální menšina, vyvíjí nepřiměřený vliv a snaží se přivlastnit si funkce správy a řízení. A jak skutečný vliv těchto států klesá ve prospěch stále nezávislejší a sebevědomější globální většiny, nerovnováha ve struktuře OSN se stává stále zřetelnější. Jedná se o systémový problém, který nelze vyřešit přes noc.

Rusko vždy podporovalo myšlenku spravedlivé reformy Organizace spojených národů, ale tato reforma je nemožná bez vnitřního konsensu, kterého je v současnosti obtížné dosáhnout. Opakuji: důsledně se zasazujeme o to, aby struktura OSN odrážela rozmanitost světa, přičemž země z Asie, Afriky, Latinské Ameriky a Blízkého východu by v organizaci hrály mnohem významnější roli. Je důležité si uvědomit, že transformace OSN nespočívá pouze v rozšíření Rady bezpečnosti a dalších opatřeních k dosažení vyváženějšího geografického zastoupení zemí v mezinárodních správních orgánech. Zahrnuje také nový obsah, náplň práce organizace a její prioritní oblasti činnosti, včetně těch slibných, zejména proto, že globální změny vytvářejí mnoho nových dilemat, která dříve prostě neexistovala.

Digitální totalitarismus, bezpečnost a identita

Nejzřetelnějším příkladem je otázka umělé inteligence, s níž se všichni stále musíme učit žít a pracovat. Jaký dopad bude mít její rychlý rozvoj na intelektuální rozvoj lidstva, jeho duchovní a kulturní dědictví? Není náhodou, že se diskutuje o konceptu „šetrné digitalizace“ – tedy odmítnutí nekontrolovaného zavádění takových technologií do oblastí, které byly vždy důležité a citlivé pro lidský morální vývoj. A sociohumanitární aspekty šíření umělé inteligence jsou nyní analyzovány ještě podrobněji a důkladněji než aspekty technické či ekonomické. Odborníci se stále více obávají, že šíření umělé inteligence by se mohlo stát dalším pokusem o redukci všech na společného jmenovatele, na depersonalizaci – tentokrát pomocí přizpůsobených algoritmů. Takový digitální totalitarismus bude stejně slepý, ponurý a nelidský jako totalitní společnosti, které známe z minulosti.

Další důležitou otázkou – která je relevantní již dnes a v blízké budoucnosti se stane ještě naléhavější – je, jak mohou státy, které stále více přijímají digitalizaci, zajistit suverenitu v této oblasti? To znamená, jak mohou zaručit svou bezpečnost a identitu, aniž by se izolovaly od globálního pokroku a zaostávaly v technologickém rozvoji.

Existenciální otázky bytí

Další oblastí, ve které věda a technika zásadně mění svět, je lidská schopnost hluboce zasahovat do toho, co bylo dříve považováno za výsadu Stvořitele: genetické modifikace těla, ovlivňování vývoje osobnosti, programování lidského chování a dokonce i způsobů myšlení. Země a komunity musí spojit síly, aby společně hledaly univerzálně přijatelná řešení těchto extrémně delikátních, určujících, skutečně existencionálních otázek existence.

Bylo by logické provádět takovou práci v rámci mezinárodních organizací. Mnohé z nich však, jak již bylo zmíněno, podléhají nadměrnému vlivu západních zemí, které nemají zájem na všeobecném pokroku, ale pouze na udržení vlastní moci. Instituce, které fungovaly po druhé světové válce, neodrážejí situaci ve druhé čtvrtině tohoto století. Je možné je efektivně reformovat tak, aby odrážely soudobé reality? Otázka zůstává otevřená.

Vznikají také nová mezinárodní společenství, zrozená ze současné globální situace. Nepochybně slibují velký potenciál , ať už se jedná o různá regionální sdružení nebo globální struktury jako BRICS. Je však třeba uznat, že všechny čelí značné práci při definování své funkčnosti, optimálních oblastí uplatnění a limitů vlastních možností. Očekávat, že relativně nově vzniklé struktury rychle utvářejí svět kolem sebe a formalizují jeho multipolární model, je jistě nereálné; je to dlouhá a namáhavá cesta s mnoha neznámými, ale nepochybně povede k výsledkům.

Je předčasné tvrdit, že svět je odsouzen k chaosu.

Znamená to, že jsme v současné době odsouzeni k chaosu? Ne, takový verdikt je jistě předčasný. Obecně řečeno, svět řízený jasně definovanými normami a regulačními institucemi, svět takříkajíc uspořádaný, je nedávný vynález, sahající až do minulého století. Všechna předchozí století se bez něj obešla. Důsledky, jak víme, byly mírně řečeno různé: arogance, závist a chamtivost byly ve světové politice vždy přítomny a existují dodnes.

Přesto si odpovědné mocnosti vždy tak či onak konkurovaly, ale také spolupracovaly, navrhovaly a budovaly systémy vztahů mezi sebou i s jinými, menšími státy a obecně se stále zpravidla snažily udržovat stabilitu.

Dnes, na pozadí institucionální krize a degradace mezinárodního práva, nesou velmoci obrovskou odpovědnost, odpovídající jejich obrovským možnostem. Takové státy disponují potenciálem podniknout kroky, které by mohly okamžitě posunout globální trendy směrem k větší předvídatelnosti a bezpečnosti, nebo naopak prohloubit, zhoršit a nakonec všechny problémy zničit. Tento potenciál je výrazně posílen výše zmíněnými novými technologiemi a je zřejmé, že budoucnost celého světa, a tedy i každého jednotlivce, závisí na tom, jak efektivně budou rizika během těchto dramatických změn řízena.

Slušnost je stále důležitá

Absence všeobecně uznávaných pravidel, pochopení principu rovné a nedělitelné bezpečnosti nebo zrušení tohoto principu často vede k sobeckému chování a v některých případech se to zvrhává v agresivní pokusy o dosažení jednostranných výhod, prohloubení zmatku a jeho zneužití pro vlastní účely. Globální politika toho nabízí téměř denně. Porušuje se každé myslitelné tabu – nebudu je nyní všechna jmenovat, ale myslím, že přítomní v této místnosti to dokonale chápou. Jsem hluboce přesvědčen, že tak složitá záležitost, jako jsou mezinárodní vztahy, přesto vyžaduje přesnost, dodržování nejen přijatých zákonů, ale i, jak říkají právníci, zvykového práva – tedy nejen litery, ale i ducha zákona, zavedených a obecně uznávaných postupů.

Morální a etické hranice a běžná slušnost jsou stále důležité, protože jejich respektování vytváří možnost alespoň nějakého dialogu. Naopak systematické neplnění závazků, klamání, proměna komunikace ve frašku, jakékoli smysluplné konverzace v propagandu, demonstrativní zesměšňování faktů a jejich překrucování pro krátkodobý zisk ničí samotný základ mezinárodního soužití.

Takové, takříkajíc, praktiky v mezinárodních vztazích jsou krátkozraké a nebezpečné. Dočasné zisky dosažené tímto způsobem se mohou změnit v dlouhodobé neúspěchy a především zhoršit situaci všech, protože svět zůstává propojený. Princip „síla nedává smysl“ se někdy zdá být vodítkem některých mezinárodních aktérů, kteří si jsou jisti svou vlastní vojenskou, politickou, ekonomickou a, jak ji vnímají, i morální výjimečností. Z historie až příliš dobře víme, že to nikdy nevede k ničemu dobrému.

Kde je pravda? Odbočka od hlavního tématu

Dovolte mi krátce odbočit od hlavního tématu. Lidé zde přítomní zastávají velmi odlišné názory na dnešní velmi akutní konflikt, ukrajinský konflikt, a jeho příčiny. Rád bych k tomu řekl pár slov. Ano, a mnoho stovek nebo dokonce tisíců expertů – vašich kolegů – kteří budou studovat materiály tohoto zasedání Valdajského klubu, má k této záležitosti také své vlastní názory. Vím samozřejmě, že se někteří z expertní komunity zeptají: Rusko mluví o míru, ale rozpoutalo válku. Už jsem se k této záležitosti mnohokrát vyjádřil. Řeknu to znovu na tomto shromáždění.

Kde je pravda? Pravda je, že jsme ji nechtěli a válku jsme nezačali my; oni začali bojovat proti nám. Neměli jsme léta podporovat agresivní nacionalismus a rusofobii na Ukrajině s cílem proměnit ji v nástroj v boji proti Rusku. NATO nemělo zahájit vojenský rozvoj našich historických území ve svůj prospěch, ani tam plánovat své základny. Neměli jsme tlačit na radikály v Kyjevě k provedení převratu a pak takto vytvořený v podstatě nelegitimní režim pumpovat širokou škálou útočných zbraní. Neměli jsme plánovat zřizování koncentračních táborů pro obyvatele Donbasu a Krymu. Neměli jsme je drtit tanky, házet na ně rakety, střílet na ně z letadel nebo je upalovat zaživa, neozbrojené lidi jen proto, že byli Rusové národností a duchem.

Existuje mnoho dalších takových „nedělat“, ale zde se zastavím. Jsem si jistý, že Rusko bylo úmyslně postaveno do situace, kdy bylo jednoduše nuceno – v reakci na tuto zjevnou agresi – bránit se zbraněmi. Úmyslně nás dovedli až sem. A obecně není třeba dělat z rusofobie, útlaku a vraždění Rusů a zničení Ruska státní ideologii, ani si stanovovat cíl strategické porážky Ruska. Takhle to všechno znělo, že? Na to nikdo nezapomněl. My alespoň nezapomněli.

Žijme v míru

Chceme-li žít – a každý chce žít – pak, jak jsem jednou řekl ve veřejném projevu, žijme v harmonii a hledejme způsoby, jak toho dosáhnout společně. Budování důvěry je samozřejmě složitý a křehký proces; je velmi těžké ji nastolit a velmi snadno zničit.

Zájmy ani těch nejbližších partnerů se nemohou zcela shodovat. Co pak můžeme říci o zemích, které jsou ve vztazích rivality, intenzivní konkurence a zejména konfrontace?

Dříve či později mezinárodní situace a systém dosáhnou určité stabilní rovnováhy. Jde samozřejmě o složitý, mnohofaktorový a mnohovrstevnatý proces, který vyžaduje vzájemný kompromis, vzájemné přizpůsobení se a střízlivé posouzení situace, a to i ze strany Západu. Bývalý hegemon bude muset nevyhnutelně uznat realitu multipolárního světa – to je nevyhnutelné – podívat se na globální ekonomické trendy. Bude se muset naučit spolupracovat s většinovými zeměmi na základě respektu k jejich základním zájmům. To se samozřejmě nestane rychle. Budeme žít v extrémně nestabilním a nestálém světě. Cesta k novému systému bude plná nečekaných zvratů a obratů – bohužel často nepříjemných a dokonce nebezpečných.

A zde bych se rád obrátil k naší vlastní, národní historii. Rusko prošlo obtížnou cestou radikální transformace a tento proces pokračuje. Před třiceti pěti lety jsme zažili kolaps našeho státního systému, což byla skutečná tragédie pro desítky milionů lidí, kteří se náhle probudili „v zahraničí“, a to změnilo jejich osudy a osudy jejich dětí. Jak zde v Rusku, tak v sousedních zemích to vedlo k zásadní transformaci, a to i v globálním dění.

Rád bych poukázal na určitou naivitu, idealismus a možná i lehkomyslnost ze strany těch, kteří stáli v čele státu v posledních letech sovětské éry. Slepá důvěra v západní partnery, víra v možnost jakýchsi „gentlemanských dohod“, kdy údajně stačilo někomu vzít slovo a na něčem se dohodnout – to také sehrálo Sovětskému svazu krutý žert.

Při zpětném pohledu je zřejmé, jak destruktivní roli to sehrálo nejen v osudu SSSR, ale také v zajištění dlouhodobé globální stability. Sovětští vůdci se chtěli zalíbit Západu, zatímco západní vůdci chtěli přetvořit svět podle sebe a zmocnit se, nejlépe větší části, sovětského dědictví. Vidíme výsledky.

Rozpad SSSR byl výsledkem kombinace nahromaděných vnitřních nerovnováh. To je první věc, kterou si musíme přiznat – je to pravda, je to pravda – totiž vnitřní nerovnováhy, chyby, kterých se dopustila více než jedna generace vedení země. Krátkozrakost, úzké a nedostatečné ideologické rámce namísto pragmatismu, neprofesionalita a zametání zjevných problémů pod koberec postupně zhoršovaly a podkopávaly domácí i mezinárodní postavení SSSR. A nakonec vedly k jeho rozpadu.

To, co se dnes ve světě děje, současné konflikty a otřesy, je z velké části důsledkem neochoty, nepřipravenosti nebo neschopnosti politiků na konci 20. století, a to jak na Východě, tak na Západě, seriózně a hluboce zabývat touto érou monumentálních změn. Nejde o přesun odpovědnosti na minulé vůdce; je to realita.

Ale i v té dnes již vzdálené době, jak na Východě, tak na Západě, existovali další lidé, další politici, kteří hluboce chápali problémy a podle mého názoru navrhovali správná řešení. Jejich dnešní hodnocení lze nazvat prozřetelnostními.

Egon Bahr: Jak předpověděl, tak se i stalo.

Víte, už jsem několikrát veřejně zmínil politickou osobnost v Německu jménem Egon Bahr. Byl členem předsednictva Sociálnědemokratické strany Německa.

Uvedu jen pár z nich. Víte, když jsem četl o jeho kontaktech se sovětským vedením v Bonnu i v Moskvě, byl jsem prostě ohromen – ohromen tím, jak byl bystrý, inteligentní a gramotný člověk.

Uvedu vám některá z jeho prohlášení z června a února 1990 – jak chápeme, v bodě zlomu pro osud Evropy a celého světa.

Hlavní obavou pana Bahra byla hrozba pokračující konfrontace v Evropě po sjednocení Německa a posílení, cituji, „vlivu těch kruhů v NATO, které se v žádném případě nesnaží vydat se cestou celoevropské spolupráce a omezit konfrontaci.“ To je jeho citát. Už tehdy viděl, že takové kruhy existují. A měl to vědět lépe, že? Během jednání v roce 1990 Egon Bahr prohlásil, cituji také: „Pokud nebudou podniknuty rozhodné kroky k překonání rozdělení Evropy na nepřátelské bloky, mohl by se vývoj ubírat velmi nepříznivým směrem a odsoudit SSSR k mezinárodní izolaci.“ To je také jeho citát. A co bylo navrženo? Mimochodem, vidíme, že přesně jak předpovídal, jak varoval, tak se to nakonec i stalo.

Co bylo navrženo ve východní a střední Evropě? Bylo navrženo vytvoření bezpečnostní rady za účasti USA i SSSR a s širokými pravomocemi. Tato rada měla zahrnovat prakticky celou východní a střední Evropu.

Avšak po rozpadu SSSR tytéž síly, které získaly na Západě převahu, jak kdysi řekl Egon Bahr, ve skutečnosti nebyly ochotny vydat se cestou panevropské spolupráce. Navzdory mnohaletým – chci zdůraznit, myslím tím mnoholeté – snahám nového Ruska stát se součástí tzv. západní civilizace v praxi dělaly vše pro to, aby skutečně izolovaly a dále zničily samotnou Ruskou federaci, a navzdory všem vnitropolitickým změnám, které v Rusku nastaly, navzdory všem těmto změnám, ji považovaly za klíčovou součást historického Ruského impéria. A dodnes to říkají na různých akcích a shromážděních: impérium musíme dále ničit.

To vše vedlo k dnešní, upřímně řečeno, velmi nebezpečné situaci v Evropě a ve světě.

Rád bych vás, dámy a pánové, upozornil na skutečnost, že pan Bar tehdy podle mého hlubokého přesvědčení myslel výhradně na budoucnost Evropy, na tento panevropský domov, o kterém tehdy vůdci SSSR hodně mluvili, ale bohužel se omezili na slova.

Nesmíme se proměnit v muzeum minulé velikosti.

V Rusku, možná lépe než mnozí jiní, víme, jak obtížné je překonávat důsledky historických kolapsů a katastrof, orientovat se v nových a často nepříznivých okolnostech hmatem. Často jsme se museli uchylovat k metodě pokus-omyl a reagovat na vznikající situace za pochodu.

Nikdy však nezapomínáme, že národ potřebuje perspektivu, smysl pro směřování do budoucnosti. Bez minulosti samozřejmě není budoucnosti. Odkaz našich předků, kteří vybudovali velkou, jedinečnou zemi, musí být zachován a posilován. Bez historického základu a úcty k tradicím nemůže žádná společnost existovat. Platí však i opak: bez budoucnosti minulost ztrácí smysl. Bez ohledu na to, jak velkolepé jsou úspěchy našich předchůdců, nemůžeme se stát muzeem minulé velikosti. Skutečná velikost státu je nemožná bez schopnosti držet krok s dobou a ideálně ji předběhnout. Zvyšování našeho dědictví a jeho tvůrčí rozvoj v souladu s novými podmínkami je nejlepší zárukou, že se národní tradice nestane starožitností, módním historickým doplňkem nebo jediným předmětem naší neustálé pozornosti. Musíme se zaměřit na živé a úrodné prostředí pro budoucí úspěchy.

Pokud jde o budoucnost, mnoho věcí je skutečně zahaleno nejistotou, s příliš mnoha rychle se měnícími a rychle ovlivňujícími faktory. Plán pro její dosažení je však jistě nezbytný a nejedná se o utopii, abstraktní spekulaci ani projekci kýžených obrazů odtržených od reality, ale o realistické zhodnocení rizik, příležitostí a nezbytných cílů. Rusko si takovou cestu do budoucnosti samo vytyčuje a je samozřejmě připraveno se na této práci podílet společně s dalšími zeměmi a národy světa.

Okamžik, kdy už nic nelze změnit, může pro každého přijít velmi rychle a nečekaně.

Dovolte mi zopakovat, že rozsah a především rychlost změn, které se ve světě odehrávají, jsou bezprecedentní. A musíme si uvědomit, že okamžik, kdy už nic nelze změnit, by mohl nastat velmi rychle a nečekaně pro všechny. Ukáže se prostě, že logika eskalace vzájemných tvrdých reakcí vede k fatální nevratnosti.

Slovo „eskalace“ se v dnešní době často používá v kontextu popisu a předpovídání různých globálních konfliktů: neochota zapojit se do skutečné diplomacie, založené na realitě a zohledňující zájmy všech stran, tlačí lidi k eskalaci situace, zvyšování sázek, často blafování a překračování červených linií v naději, že potlačí a zastraší protivníka nebo ho donutí k ústupu. Eskalace nepřátelských akcí a sankcí není nová praxe; byla použita v mnoha konfliktech a nikdy není jednostranná: provokativní akce některých se setkávají s odezvou jiných. Spirála se tak utahuje a ničivé důsledky narůstají.

Kořenem eskalace – neříkám nic nového – je arogance a přehnaná sebedůvěra. To je cesta na pokraj katastrofy, zejména dnes, kdy přední světové mocnosti disponují zbraněmi schopnými zničit veškerý život, nebo přinejmenším přivést Zemi do katastrofického stavu. Můžeme si být jisti, že tyto zbraně nebudou nikdy použity? Samozřejmě že ne. Všichni známe slavné rčení: pokud na začátku hry visí na zdi zbraň, nakonec se z ní určitě vystřelí. Musíme to mít na paměti a vyvarovat se tomu.

Čím nekompromisnější je opozice, čím otevřeněji je deklarován cíl „strategické porážky“ nepřítele, tím větší je šance, že bitva eskaluje do své nejbrutálnější fáze. Zákony přežití fungují nejen v divoké přírodě, ale i v sociálních společenstvích, když čelí vyhlídce ztráty své nezávislosti, důstojnosti a dokonce i práva na existenci.

Rakeťák Stanislav Petrov a umělá inteligence

Dámy a pánové! Ještě jednou opakuji: zásadní formování nového světového řádu je nevyhnutelné. Doufejme, že se tak stane v dohledné historické perspektivě, ale prozatím se vše děje příliš rychle a spontánně. Pouze načrtáváme, nahmatáme kontury budoucnosti.

To ale samozřejmě neznamená, že bychom měli nečinně sedět a čekat, co se stane dál. Abychom dosáhli tvůrčí fáze – a jak jsem již řekl, dříve či později určitě nastane – musíme přežít současný nebezpečný okamžik a zabránit tomu, aby se naplnily ty nejničivější hrozby.

Považuji za obzvláště důležité znovu zdůraznit dva aspekty, které by se podle mého názoru měly stát předmětem seriózní diskuse nás všech na politické, technické, expertní, a dokonce i filozofické úrovni.

V první řadě se jedná o téma, kterého jsem se již dotkl, a to o umělou inteligenci. V současné době se ve světě diskutuje o tom, zda by měla být přijata opatření k úmyslnému zpomalení výzkumu a vývoje v této oblasti, aby se zabránilo tomu, že se technologie vymknou lidské kontrole. Jedná se o velmi složité téma, které vyžaduje pečlivé zvážení. Lidské dějiny ukazují, že zastavení technologického pokroku je nemožné, ale musíme pochopit jeho důsledky – zejména pokud jde o aplikaci jeho výdobytků, a to i ve vojenské sféře.

Již existují případy, kdy umělá inteligence činí rozhodnutí na základě vlastního chápání toho, co je vhodné. To platí jak pro civilní, tak pro vojenské aplikace. S dalším zaváděním technologií umělé inteligence bude jejich role růst a algoritmy budou přebírat stále větší odpovědnost. Lidé navíc samozřejmě nemohou konkurovat schopnosti stroje analyzovat situaci téměř okamžitě. Lidé však disponují i ​​jinými vlastnostmi – smyslem, intuicí, schopností činit rozhodnutí, která nemusí být zřejmá, ale nakonec se ukážou jako jediná správná a život zachraňující.

Víte, rád bych vám vyprávěl příběh ze sovětské praxe, ze sovětské reality. Září 1983. Raketový specialista podplukovník Stanislav Petrov byl v bojové službě a přijal signál ze systému varování před raketovým útokem. V USA takové systémy existují již dlouho. Systém detekoval odpálení pěti amerických mezikontinentálních balistických raket. Jakýkoli algoritmus by to klasifikoval jako jasný důvod k odvetnému úderu. Zkušený důstojník však pochyboval o přesnosti signálu, měl podezření na poruchu systému – a měl pravdu. Kdyby na jeho místě byla umělá inteligence, věci by se mohly vyvinout úplně jinak. To je podle mého názoru velmi přesvědčivý příklad.

Limity využití technologie umělé inteligence v oblasti bezpečnosti jsou otázkou přežití lidstva. Umělá inteligence přispívá ke zvýšení efektivity válčení, což následně vede k ničivějším konfliktům.

Etika nové války: Člověk a nelidskost

Je zapotřebí nestranné, profesionální mezinárodní diskuse o moderních metodách vedení války – jak zachovat humanitární hranice a omezit nejbrutálnější projevy ozbrojených konfliktů spojené s růstem destruktivních schopností. Vím, že vaše fórum pořádalo zasedání, jehož název se zdál velmi výstižný: „Etika nové války: Lidskost a nelidskost.“

Nelidskost moderních konfliktů lze chápat dvěma způsoby. Zahrnuje rostoucí krutost a ignorování humanitárních norem. Zahrnuje také nové formy konfrontace, kde umělá inteligence a autonomní systémy hrají v boji stále větší roli a postupně nahrazují člověka, a to zejména v rozhodování. Jedná se o rozsáhlé a složité téma, které vyžaduje maximální pozornost. Automatizace a digitalizace války vede k dehumanizaci vnímání, krveprolití a ztráty na životech mění v jakousi počítačovou hru, mechanickou rutinu. A to, řečeno bez obalu, dláždí cestu k barbarství lidstva, doprovázené řečmi o závratném technologickém pokroku.

Kdysi, na samém konci 19. století, v roce 1899, to bylo Rusko, kdo inicioval Haagskou konferenci, která poprvé kodifikovala pravidla vedení války, mírového řešení sporů a humanizace boje. Ano, samozřejmě, tehdy stanovené pravé a ušlechtilé myšlenky neochránily lidstvo před otřesy 20. století. Světové války jako by smazaly výdobytky humanitárního práva. Nyní však nastal čas znovu otevřít otázku pravidel ozbrojeného konfliktu.

Neexistují žádné iluze: války v průběhu lidských dějin existovaly vždy a ozbrojené konflikty stále existují a pravděpodobně budou existovat i nadále. To je bohužel nedílnou součástí lidské existence. Vojenská služba je povoláním těch, kteří hájí zájmy svých zemí, ale profesionalita v armádě vyžaduje také dodržování humanitárních norem. Ruská armáda se například vždy řídila nedotknutelností těchto norem a, jak chci zdůraznit, nikdy nezahájila první útok na cíle, které přímo nesouvisely s vojenskou infrastrukturou nepřítele.

Nedělitelná bezpečnost, absence vojenských hrozeb a trvalý mír

Rostoucí mezinárodní napětí a zintenzivnění globální konfrontace má další velmi negativní dlouhodobý důsledek, a to je druhý nejdůležitější faktor, na který bych vás dnes rád upozornil: totiž v současné konfliktní atmosféře byla obětována skutečná řešení globálních problémů, které se dotýkají celého lidstva. Tyto problémy byly donedávna neustále diskutovány, ale dnes jsou poněkud zapomenuty: klima, ekologie, chudoba, nerovnost. Prozatím byly odsunuty stranou, ale jejich naléhavost jen roste, nezmizely. Bohužel není důvod doufat, že se mezinárodní společenství jako celek bude moci v dohledné budoucnosti vážně zabývat touto agendou. Pokud však naléhavé a urgentní problémy nelze řešit globálně, je nutné je řešit na regionální úrovni, zejména proto, že je to lidem bližší a srozumitelnější.

Všichni jsme zodpovědní za planetu jako celek, ale především za náš vlastní domov a jeho bezprostřední okolí. Naším domovem je v širším smyslu Eurasie, rozlehlé území, centrum a dějiště většiny nejdůležitějších procesů odehrávajících se ve světě. Hodně záleží na tom, jak budeme spravovat Eurasii a celou globální scénu.

V kontextu rostoucí globální nestability nabývá na významu myšlenka Velkého euroasijského partnerství, původně navržená Ruskem. Vojenské a politické konfrontace podkopávají globální propojení, ohrožují výrobní, dopravní a logistické řetězce, stejně jako zavedené obchodní a komunikační trasy. Úkolem a odpovědností euroasijských zemí je co nejvíce chránit náš prostor před globálními riziky a rušivými procesy, využívat vznikající technologické a další příležitosti k výraznému rozšíření euroasijské interakce a posílení propojení tohoto rozsáhlého území.

Rád bych také zdůraznil, že kulturní a civilizační společenství zastoupená v Eurasii mají zkušenosti s interakcí v nejnáročnějších historických obdobích po mnoho, mnoho staletí. Eurasie má potenciál stát se prototypem mezinárodní komunikace v kontextu heterogenity kultur, přístupů a zájmů, kde se rozdíly stávají spíše výhodou než překážkou při budování udržitelného a vyváženého partnerství.

V této souvislosti bych rád upozornil na iniciativu, kterou jsme společně s našimi běloruskými přáteli předložili, a to vytvoření Euroasijské charty multipolarity a rozmanitosti v 21. století. Minulý týden na setkání ministrů zahraničí Ruska, Běloruska, Kazachstánu, Kyrgyzstánu a dalších partnerů, které se konalo na okraj Valného shromáždění OSN, byla zahájena praktická práce na tomto zásadním dokumentu.

Hodnota Eurasie spočívá především v její do značné míry soběstačné povaze a schopnosti vyřešit jakýkoli problém. Jediné, co toto obrovské společenství národů potřebuje, je nedělitelná bezpečnost, absence vojenských hrozeb a trvalý mír.

Vážení kolegové! My všichni, celé globální společenství, neseme společnou odpovědnost za zítřek. To není přehánění ani metafora; opakuji, je to skutečně praktický úkol, který musíme bezodkladně řešit.

Chtěl bych věřit, že se naši potomci z budoucích učebnic dějepisu dozvědí, že druhá čtvrtina 21. století znamenala zlom, kdy lidstvo, uvědomujíc si rozsah změn a výzvy, kterým čelí jeho existenci, našlo sílu odložit stranou hádky, ambice a egoismus a sjednotit se k řešení společných problémů. Proměnilo technologickou revoluci ze souboru hrozeb v širokou škálu příležitostí. Začalo řešit problémy sociální nerovnosti a degradace životního prostředí nikoli slovy, ale skutky. Uznalo marnost vojenské konfrontace a diktatury a potřebu řešení vznikajících problémů a problémů přijatelných pro všechny. Konečně začalo budovat nový, udržitelný světový řád. Jsem si jistý, že se přesně to stane. Protože pokud se to všechno nestane, existuje riziko, že se z těchto učebnic nikdo nebude moci učit. A samotné učebnice se neobjeví.

Věřme v to nejlepší a hlavně udělejme vše pro to, aby to nejlepší přišlo a zůstalo s námi.

Chci vám poděkovat za pozornost a popřát vám všem mnoho úspěchů. Opravdu si vážím našich setkání. Děkuji vám. Moc vám děkuji.