Ivo Šebestík: Jednat chtějí, dohodnout se ale nesmějí

Žádná z jednajících stran včetně komparsu složeného ze zástupců několika zemí evropského Západu, si ve skutečnosti ukončení války nemůže dovolit. Snad s výjimkou té části oligarchie Spojených států, která pod vedením současného amerického prezidenta nachází ve světě jiné úkoly a priority, a soudí, že Spojené státy válkou vedenou v horké formě mezi Ruskou federací a kyjevským režimem, už získaly dost. Evropská unie, potenciální významný hospodářský konkurent USA, si vlastní vinou, dokonce nadšeně zasadila sérii těžkých ran, nachází se zasypána od hlavy k patě sotva řešitelnými problémy, přišla o velice výhodnou energetickou a surovinovou kooperaci s Ruskem, úpí invazí nezvládnutelné migrace, lid v ulicích se bouří, a tak dále a tak dále. Co se týče EU, mají Spojené státy v podstatě splněno. Unie vykročila směrem k rozpadu, Americe už hospodářsky konkurovat nebude. A asi už nikomu.

Co se týče kyjevského režimu, tam je absolutní závislost na pokračování války až do konce s chutí pelyňku (Artemisia absinthium) nad Slunce jasnější. Pohlavárům režimu už nejde „jen“ o peníze a o kariéru, ale o život. Dokud válka trvá, byť se jim Ukrajina rozpadá před očima, tak oni zůstávají u moci a při životě. Ve chvíli, kdy boje skončí, a ony samozřejmě dříve či později utichnou, tak končí i oni, a to okamžitě a bez milosti. Proto je jejich setrvávání na absolutně nereálných požadavcích vůči Rusku tak nezviklatelné. Pozorovatelům zvnějšku se může počínání Kyjeva vzhledem k situaci na frontě i v týlu jevit jako absurdní. Jde-li o život, není absurdní asi vůbec nic.

Ruská federace vede válku s koalicí cca padesáti států planety, které se různou měrou do konfliktu aktivně či dokonce velice aktivně zapojují. Přesto tato obří koalice, asi největší, jaké kdy Rusové v dějinách čelili, v tomto konfliktu prohrává. Peníze zřejmě nejsou ve válkách všechno. Takže kyjevský režim se o míru s Ruskou federací jednoduše dohodnout nesmí! Byl by to jeho konec. Ten by sice mohl znamenat slibný začátek pro Ukrajinu a pro většinu Ukrajinců, ale režimy typu toho kyjevského pochopitelně blaho země a jejího obyvatelstva absolutně nezajímají. Vždyť se po uchopení moci v Kyjevě v roce 2014 okamžitě pustil tento nový režim do mnohamiliónové ruské a ruskojazyčné menšiny na území celé Novorossije včetně Donbasu a na téměř stoprocentně ruském Krymu. Tak jakýpak zájem o blaho lidu, jestliže se nový režim snažil donutit nejméně osm miliónů Rusů, aby se odnárodnili, přestali mluvit rodným jazykem, nebo v opačném případě ze své vlastní, po dlouhá staletí obývané země prostě odešli? A když se Donbas zcela správně a legitimně rozhodl soužití s nepřátelským režimem opustit (kdo by chtěl žít pod jednou střechou s nepřítelem?), vrhli se kyjevští pučisté s mohutnou západní podporou, tanky, artilerií, letectvem, minami, vším tímto arzenálem ze sovětské éry a ze Západu na Donbas.

Ve velmi podobné situaci, v jaké se nachází současný kyjevský režim, se ocitly také politicky angažované figury evropského Západu a s ním i „reprezentace“ několika dalších nezápadních zemí EU. Ty postavy vsadily úplně všechno, kariéru, pověst, politickou existenci i své příjmy na podporu nejtvrdšího imperiálního oligarchického jádra Západu. Tedy přesně té zhoubné síly, která nejprve krizi a potom válečný konflikt ve východní Evropě vyvolala a postarala se také o to, aby z něj pro tuto válku najatý, vyzbrojený, zaplacený a vycvičený kyjevský režim nemohl uniknout. Dostal tu možnost od Moskvy už po několika týdnech ruského obklíčení Kyjeva. Tehdy mohl ještě se ctí a se zachováním většiny území, jaké Ukrajina získala od bolševiků v Rusku darem při založení svého prvního státu, jaký dokázal přečkat celá léta, dokonce jedno století, z války odejít. Moskva to Kyjevu nabídla. A tehdy jeden Boris (nebyl to Godunov ale jakýsi Johnson) v tom Kyjevu zabránil. Pučisté z Kyjeva by si sami bez mohutné podpory imperiálního centra oligarchického Západu nemohli dovolit vyvolat válečný konflikt s mnohamiliónovou ruskojazyčnou menšinou Donbasu a Krymu (tam byli a jsou Rusové většinou). Ve skutečnosti bylo povinností Západu zasáhnout všemi prostředky proti pučistům, a nikoliv si je najmout pro vlastní proxy válku. To by ale Západ nesměla řídit koloniální imperialisticko-militaristická oligarchie skrývající se za neoliberalismem, ale občané prostřednictvím řádně fungující demokracie, jejichž nejvyšší hodnotou jsou bezpečí a mír.

Pro představitele Evropské komise pod vedením Ursuly von der Leyenové a pro prezidenty a premiéry, ministry zahraničí, obrany a dalších resortů ve většině států EU (světlé výjimky zde existují), by konec války formou nastolení skutečného míru v Evropě, představoval konec jejich kariér. Bohužel, je málo pravděpodobné, že tito lidé stanou, jak mnozí z nich plně zasluhují, před soudy. Tak daleko světská spravedlnost opravdu nesahá. Nesahala nikdy. Zase ji budou muset dořešit čerti v Pekle. 

No, takže úloha evropského komparsu, jaký svými vystoupeními v Abú Zabí nejspíš vyplňoval přestávky, asi jako klauni v cirkuse nebo roztleskávačky při zápasech v ledním hokeji, byla jasná. Jen, proboha, žádný MÍR! To by tak hrálo! Pouze příměří, abychom si mohli vylízat rány, nabrat síly a pokračovat v boji za zničení Ruska, a tím za udržení svých zisků a kariér! Cti nám netřeba. Cynické? No samozřejmě. V současné západní politice je to nejcyničtější vysvětlení vždy nejbližší pravdě.

Zbývá Ruská federace. Je jedinou stranou konfliktu, která si válku s Ukrajinci na Ukrajině vůbec nepřála, a dokonce dělala vše, co bylo v jejích silách, aby k ní nedošlo. Západ a kyjevský režim v jeho režii podnikaly ale naopak všechno pro to, aby Moskvě jiné řešení nezbylo. Jistě, že zbývalo. Prostě Moskva mohla spáchat státní a národní sebevraždu, na které by se také spousta domácích, ruských, oligarchů vystupujících jako demokratická emigrace hezky přiživila. Asi jako v éře Borise Jelcina a Anatolije Čubajse, kdy ještě v emigraci tito „zachránci Ruska“ nebyli. Zato v Rusku byla díky nim smuta. Předložit vlastní zemi na stříbrném podnose cizím hodovníkům znamená pochutnat si na této oběti také. Na stole vždycky něco zůstane ležet, aby se to hodilo psům.

Jenomže, Rusko jako jediná strana konfliktu skutečně žádá a potřebuje MÍR. Ne příměří nutné západním militaristům k nové a brzké válce. Moskva chce MÍR. A ten je možný pouze tehdy, když budou odstraněny ony hlavní příčiny, pro které vznikla nejprve krize na Ukrajině, potom agrese Kyjeva proti Donbasu, a nakonec plnohodnotná evropská válka, největší co do rozsahu od konce druhé světové války. Příměří neřeší vůbec nic! Je z hlediska bezpečnosti v Evropě čistá NULA! Možná zachrání mnoho životů okamžitě, což by bylo nesporně velmi prospěšné a humánní, za dvě tři léta ale zemřou milióny nebo desítky miliónů lidí, a to po celé Evropě. Nepřátelé Ruska se nezastaví nikdy. Bojují proti němu s vynucenými přestávkami, někdy i dlouhými, vlastně už od Krymské války v letech 1853–1856. Chorobná, skutečně maniakální posedlost kolonizací a rozkradením všech ruských zemí, tedy nejenom Ruska, ale i Běloruska a Ukrajiny, je u nich nevyléčitelná. Když si nepřátelé Ruska najmou proti Rusku například Ukrajince (chtěli by i Bělorusy), tak to vůbec neznamená, že to s Ukrajinou a Ukrajinci (Bělorusy) myslí dobře. Vůbec ne, právě naopak! Tragédie postihne vždy všechny historické ruské země.

Chamtivost je nejenom nevyléčitelná, ona je i absolutně bezohledná. Tak jako šelma musí rdousit a trhat kořist, musí koloniální Pán, který se nikdy nenaučil žít za své, kolonizovat. A tedy také rdousit a trhat kořist. Potravní řetězec v ekosystému se zde zakládá na vládci a ovládaném, na koloniálním panstvu a na jeho obětech. Západní oligarchie tak nějak dospěla k názoru, že má právo brát si úplně všechny zdroje planety. Nové planetární uspořádání s novou architekturou bezpečnosti, které se snad rýsují, se pokusí této oligarchii vysvětlit (třeba to půjde i bez jaderné apokalypsy), že tak, jak si to ona představuje, to dál už nepůjde.

Rusko pochopitelně nemůže počítat s tím, že by se útočná aliance NATO stáhla do hranic, ve kterých existovala do roku prvního svého posunu k Rusku a k datu, kdy odhalila svůj agresívní charakter v Jugoslávii, tehdy k roku 1999. Jestli se NATO rozpadne, potom by se to mělo stát později, mimo rámec jejího neúspěchu v tažení na Rusko. Ale jedině tak, tedy dohodou o novém bezpečnostním formátu v Evropě, ale i ve světě, se může Moskva dočkat déle trvajícího stavu neohrožování ze strany Západu. Součástí tohoto mírového projektu, jaký v současné době ještě nemůže ležet na stole, je pochopitelně nejenom změna režimu v Kyjevě, ale pokus o důslednou denacifikaci a demilitarizaci této země.

Šovinismus se, bohužel, z Kyjeva už stačil rozšířit do řady zemí EU, kde se hbitě propojil s rusofobií starších forem a s revizionismem či dokonce revanšismem, které po porážce Hitlera z větší části přešly v Evropě i za Atlantickým oceánem do stavu hibernace. Ne v této kompletní sestavě, ale většinou. Byly zmrazeny bipolárním uspořádáním, které jim nedovolovalo zahřát se na teplotu nutnou k obnovení životních funkcí. To se stalo teprve ve chvíli, kdy imperiální oligarchické jádro Západu usoudilo, že nastal čas pokusit se o zničení Ruska znovu. Pandořina skříňka se otevřela a šovinismy všech obludných forem z ní unikly hned mezi prvními běsy.

Svým způsobem uprostřed bipolarity skutečně „Mráz přicházel z Kremlu“, jak svou knihu svého času nazval Zdeněk Mlynář.  Sibiřské mrazy opravdu nedovolovaly šovinistům zahřát se na provozní teplotu. Až teď jsou příšerky zase ve formě. S jejich opětovným uložením k ledu bude mít současná Moskva spoustu práce. Přesně toto ale patří k jejím hlavním cílům. Zatím ale nic nenasvědčuje tomu, že by se Moskva mohla s Kyjevem a Bruselem dohodnout na dlouhodobém míru a na podmínkách, které by jej zaručovaly. A tak se nový bezpečnostní formát, ona Jalta II, nejspíš uvede do života bez Kyjeva i bez Bruselu. Nějakou formou dohody Ruska s momentálně již touto válkou vcelku nasycenou částí americké oligarchie reprezentovanou Donaldem Trumpem a za nezbytné účasti Pekingu. Bude se jednat o formát ve světovém měřítku, nikoliv jen evropském. Evropští militaristé, jak lze uspokojivě studovat pod mikroskopem na psychologicky zajímavém případu německého kancléře, Friedricha Merze, se budou bránit, jak dovedou. Budou kousat, škrábat, kopat. Rozumné vlády alespoň některých členských států EU, zatím jich mnoho není, se pokusí vyvázat se z diktátu těchto militaristických sil a zahájit konečně cestu k vlastní sebevědomé orientaci ve světě. Naděje snad existuje. Občané by jim měli v tomto úkolu vydatně pomoci. Postačí začít si lépe všímat osob, které kandidují do parlamentů a ze kterých pak vzejde vláda.

Ivo Šebestík

Nové slovo