Odbory otevřely oči

Odbory otevřely oči. Začátek informační kampaně Českomoravské konfederace odborových svazů vypovídá i tom, co se v odborové centrále děje. Uvědomila si, že je v tuto chvíli nejsilnější složkou občanského nesouhlasu s diletantskými reformními pokusy vlády 118, jejímž jediným cílem je využít náhodné mocenské převahy pro drastické obohacení vznikající oligarchie a měkké zotročení zbytku obyvatelstva tou nejspolehlivější metodou, chudobou.

Diletantismus je slabinou vlády, do nebe volající, ale nelze čekat na to, až jí to spadne na hlavu samo. Nestačí se bavit tím, že každý den vytáhne z klobouku jiná definitivní čísla, přes která pár nejbližších hodin nejede vlak. Nebo že se téměř do písmene opakuje situace z roku 2008, kdy ministerstvo financí Miroslava Kalouska slibovalo pětiprocentní růst a on místo toho přišel pětiprocentní pokles.

Teď se to odehrává na nejcitlivějším místě, v daních. Páteční oficiální zpráva Kalouskova ministerstva o pokladním plnění státního rozpočtu za první tři měsíce letošního roku znovu nabízí důvěrně známou formulku – daňové příjmy (bez pojistného na sociální zabezpečení) zaznamenaly meziroční pokles o 5 procent, zatímco rozpočet počítá s růstem o 4,7 procenta oproti skutečnosti roku 2010. Stejný rozdíl (pokles o 6,8 procenta místo předpokládaného růstu o 3,3 procenta) je u DPH, která to má podle reformních plánů všechno spasit (podrobnosti na www.mfcr.cz). Krátce, nějak nám to o deset procent ulítlo a situaci v březnu trochu zachraňovalo jen rychlejší čerpání evropských fondů. Jestliže tedy odbory vyjadřují obavu, že chystaná daňová reforma, která obere lidi s nízkými a středními příjmy, nám ještě do budoucnosti navalí na hrb dalších 80 miliard korun dluhu ročně (rychlejší následování řeckého vzoru, o kterém vláda tak zasvěceně mluví), pak se možná drží při zdi.

O potřebě podpořit odborové akce na občanské bázi se v pátek mluvilo na setkání KOLEJe (konference levicové jednoty), která je obsahově jakýmsi celoročním pokračováním známých Vratislavských seminářů, organizovaných komunisty. Setkávají se tam levicoví intelektuálové, kteří sem občas zabrousí i z jiných spolků a iniciativ a hledají stále příležitost k dohodě na jasném programu, který by shrnul požadavky neprivilegovaných, a k vytváření struktur, které by byly schopny tyto požadavky prosazovat. Celkové hodnocení situace, kterým jsem tento blog začal, jsem si v zásadě vypůjčil z úvodních slov Vojtěcha Filipa na tomto setkání, ale pochybuji, že v jiných štábech by došli v zásadě k něčemu jinému. Odbory jsou nepolitická organizace, která sdružuje členy jak s nějakou tou politickou orientací, tak bez, ale na existenční tlak, který členstvo ohrožuje, reagovat musí, a to se teď jasně obrací proti pravicové vládě.

Hlavním bodem programu byl pochmurný výklad makroekonoma ČMKOS Jaroslava Ungermanna o tom, zda vede nějaká rozumná cesta z krize. Důraz na zdravý rozum není řečnickým obratem, který má předurčit výsledné hodnocení. Podivná nadvláda finančního kapitálu nad materiální výrobou nás drtí také proto, že není z racionálního světa.

Výklad Jaroslava Ungermanna

Některé zprávy se snaží naznačovat, že krize odeznívá. V USA přibývají nová pracovní místa, lepší se strojírenství – ano , tak to je, ale za jakou cenu? Cena je 1000 miliard dolarů přírůstku rozpočtového deficitu ročně, za deset let by to mělo být 10 tisíc miliard. Peníze, které plynou do ekonomiky, sice přinášejí pozitivní efekt, ale vzniká pak problém dluhu. Jak se to dá splácet? Asi to není možné.

Ani v Evropě to nebude jinak. I tam to na první pohled vypadá, že ekonomika se konečně rozjíždí. Ale znovu – za jakou cenu? Za cenu toho, že tu máme minimálně tři, čtyři země mířící do problému, který už samy nemohou vyřešit. Pokud je v tom necháme, tak se zhroutí. Irsko nepochybně. Řecko má podle posledních údajů 440 miliard euro zahraničního dluhu a uvažuje o tom, že během 4 let prodá majetek za 50 miliard euro. Jenže to jim za stejnou dobu naskočí na úrocích. To není možné splatit. Tím spíš, když jsou součástí eura a nemohou to zaplatit devalvací nebo inflačními penězi.

Jak to může dopadnout? Nevyhnutelně výrazným zbídačením, ale to pak povede ke značným politickým problémům a jejich následkům. Něco lze také dopustit, ale pak to země, které peníze půjčily, přenesou na své daňové poplatníky.

Dluhová krize, před kterou stojí Evropa, je rozbuškou společné Evropy. Pokud si nepřiznáme tento problém, tak nevidím cestu.

Také u nás to vypadá, jako bychom ztratili zdravý rozum. Taková ztráta rozumu se vždycky odehrává, když je nějaká krizová situace.

Jaderná katastrofa ve Fukušimě je pouhou desetinou Černobylu z hlediska emise radioaktivních látek. Zase je to ztráta rozumu – postavili si jadernou elektrárnu na místě, kde je tektonický zlom. Najednou někde řekne, zastavte atom. Dobře, ale čím to nahradíme? Nejsme schopni vybudovat stejnou alternativní kapacitu.

Zdá se, že se vytrácí nadhled nad problémem. Tlak finančního kapitálu je natolik silný, že zatemňuje rozum, protože potlačuje jakoukoliv alternativu. Ale jedno z poučení z této krize je, že tu nemůže být takový diktát finančních vztahů nad těmi materiálními. Ve skutečnosti je to naopak, peníze jsou odvozené z materiální výroby. Babička říkala, peněz se nenajíš. Jsou také další souvislosti, které se týkají soběstačnosti, nezávislosti – energetické, produkční. Je tam celé klubko problémů, které není primárně řešitelné financemi.

Česko je v podobné situaci. Říká se, že ekonomika oživuje, to je pravda, ale zvedá se jen část ekonomiky, průmyslová výroba, která je napojená na německý export. Jakmile dojde k poklesu německého exportu, projeví se to i u nás. Týká se oživení dalších odvětví? Pochybuji. Stavebnictví určitě ne, tam budou problémy pokračovat. Hypotéční úvěry už prakticky nerostou, objem spotřebitelských úvěrů se za poslední dva měsíce zmenšil. Kde je tedy ta poptávka, která potáhne nabídku? Vidím v tom signály, že lidem se daří špatně, protože nejsou už schopni získat další úvěry. Vládní opatření podryla důvěru zaměstnanců státního sektoru, dokonce i je mohou poklesy platů dostat do problémů s hypotékou. To jsou ty znepokojivé signály.

Některé výroby se také stahují z České republiky do mateřských zemí. Zůstávají tady jen jednodušší výroby, ale složitější jdou tam, kde jsou mateřské trhy.

Politicky velice nepříjemný signál představuje to, jak se chová Volkswagen ve vztahu k české Škodě. V Německu vyplácí bonusy za dobrou práci, v Česku nic. Čeští politici mlčí. Kdo jiný než politik má zvednout ruku a říci, tohle ne, to se nedělá! To je diskriminace. Produktivita práce – když ji budete měřit naturálně - je úplně stejná. Možná i větší. Problém je v tom – a to je problém celé české ekonomiky – že jsme jen dodavatelé komponentů, a za to samozřejmě dostáváme zaplaceno méně.

Samozřejmě, že máme nižší produktivitu, ale ta není v tom, že bychom méně pracovali, je v tom, že jsme z východu a jsme v podřízeném postavení. Naše náklady práce jsou třetinové, možná 40 procent. Pak přijde česká vláda a řekne, vy máte vysoké náklady práce, to se musí výrazně snížit… Kam je chcete snižovat? Na úroveň Bangladéše? Inde? Číny?

Důchodová reforma – nechápu, jak může vláda dvakrát za týden měnit parametry. Myslím, že to vůbec nepočítali. Říkali jsme jim, že když zvýší DPH, musí přidat i zdravotnictví, zvýšení DPH na 20 procent znamená, že zdravotnictví přijde o 10 miliard korun. Teprve pak se tím začali zabývat. Je zřejmé, že to vůbec nedomýšlejí. Jak někdo může odvádět takovou mizernou práci? Když se podíváme na poslední verzi, DPH ve výši 17,5 procenta uhradí náklady na vyvedení 3 procent z průběžného pilíře, ale není tam vůbec žádná rezerva.

Daňová reforma – pro zaměstnance s příjmem 10 tisíc korun – znamenají všechny reformy vyšší odvody o 370 korun, z toho zdravotní pojištění o 200 korun, a k tomu DPH 300 korun – dohromady 670 korun měsíčně, to je jedna mzda ročně. To je největší daňové břemeno, jaké existuje. jako obvykle, u vyšších mezd bude daňové zatížení menší.

ČMKOS je také proti rozdílnému zdanění OSVČ. Víme, že řada lidí tam byla vytlačena, normálně by tak nepracovali. Ale pracuje tam i řada lidí, kteří mají z toho systému hodně peněz. Když se dostanete na úroveň 30 nebo 50 tisíc korun měsíčně, tak už se pohybuje efekt každého takového snížení v tisících korun. Dohromady bude jen tím rozpočet zkrácen o 20 - 25 miliard.

Nezdaňovat dividendy? Ročně odchází 100 miliard korun dividend do zahraničí, ty už jsou podle našich zákonů nezdaněny. Je otázka, zda tam také nejde o nějaké zvláštní vztahy mezi českou a zahraniční osobou, tedy tou ovládanou a tou ovládající. Jestli ministerstvo financí skutečně dostatečně účinně bojuje s celou škálou daňových úniků. To je hlavní problém, kterému by se toto ministerstvo mělo věnovat.

Reforma zdravotnictví – vidíme, jak se začíná rozebíhat. Poslední diskuse - nebudou placeny lázně? Už dnes nemají klienty. Je to jen pro zahraniční turisty?

Co mohou udělat občané – odbory dělají, co můžou. Stávkovat? Lidé riskují svou existenci. Je třeba hledat jiné formy.