Když člověk zuby cení

Pustíte si pejska do postýlky? Může vaše kočička na jídelní stůl? Jste ten typ: „Ťuťu ňuňu, zlatíčko, miláčku.“, nebo spíše: “Kšáá, potvoro smradlavá, do boudy a na řetěz.“?  Psychologie vztahu ke zvířatům má dlouhou historii, a dalo by se o ní dlouze psát, ale do obou extrémů – Ťuťu ňuňu i Kšáá, potvoro, degeneruje v okamžiku, kdy zapomínáme na to, že jsme jen zvířecí prach a ve zvířecí prach se zase obrátíme. Když zapomínáme na to, že naše super-ego-jájájá jako největší měřítko všeho, je součástí mozku, který umíme využívat tak na 10 procent. Co se v nás skrývá v tom zbytku, nevíme, nakolik nás to ovládá, nevíme, odkud a kam směřujeme, nevíme... přesto se stále rádi zveme nejinteligentnějším ze všech zvířat. Ale jak přeci jen dobře víme, stačí pár deci alkoholu, démona i nebeského odemykače, a i těch 10 procent ví, že na zvířátko člověka nestačí... 

Raqib Shaw má ve své tvorbě jasno – člověk je a zůstává opicí, která sice cení zuby, ale zakousnout se neumí, opicí korunovanou a uvězněnou v záplavě barev, která ani nechce tušit, že je ztracena. Dvanáct let hledal správnou techniku pro své opulentní vize - vytváří je na rozložité podklady dikobrazími ostny a lesklými i emailovými barvami (upomínajícími na techniku přihrádkového emailu užívaného ve středověku na užitých předmětech), do kterých vkládá flitry i drahé kameny. Ve velkorysých eposech o člověku, který padl či ani nepovstal, používá reálie krajin svého dětství – oblasti Kašmíru, majestátní horské masivy, bujnou vegetaci či opěvované jezero Dal rozprostírající se na hranicích Indie a Pákistánu.

Ústředním dílem představeným v Rudolfinu je cyklus osmi maleb Ztracený ráj (2001 – 2011). Postavy známé z indických eposů i biblických příběhů, putují pohostinnou krajinou a kolem nich se rozvíjí zobrazení zvířeckosti ve všech možných podobách. Roztodivná zvířata, hejna ptáčků, běsnící opice, lidé a mytické bytosti tvoří mix indické a evropské zkušenosti, Shawa dobrá znalost západoevropské literatury i umění je z jeho tvorby dobře čitelná a to například i schopností odlehčovat to těžké nadsázkou a vtipem.  

Když se tak procházíte mezi stovkami cenících se zubů, hrozících zvířat i tekoucí krve zahalených v jasu a třpytu, opilí barvou, uvědomíte si, kolik strachu se za tím hrozením skrývá. Jak k smíchu všechny ty zoubky jsou, jak stále a dokola marnost nad marnost vládne světu. Kde je zvíře, není Bůh. Kde je člověk právě pro svých malých deseti procent, Bůh by být mohl. Tam někde za oponou vší té barevné krvežíznivé pozemské vřavy, tam je ticho a klid a mír a pan Shaw to dobře ví. 

Takže až se zas letní Prahou poženou mraky, jděte hledat v záplavě barev to malé zvířátko v sobě samých, a pak taky toho velkého člověka, kterým můžete být.