Jaro národů Blízkého východu

Představu postislamistického světa rozvíjí Asef Bayat z amerického žurnálu Foreign Policy. Nejprve se zamýšlí nad proměnou „arabské ulice“, kterou dříve elity pohrdlivě označovaly za iracionální a apatickou. Jenže tato ulice byla i jiná. Příkladem nejrozsáhlejší mobilizace zdola byla první palestinská intifáda v letech 1987 až 1993, která kombinovala požadavky samosprávy a demokratické vlády spolu s obnovou individuální a národní svobody. Zahrnula většinu palestinské populace, zejména ženy a děti, a zahájila nenásilné formy odporu proti izraelské okupaci. Použila občanskou neposlušnost, stávky, demonstrace, zadržování daní, bojkot výrobků. Byla vedena místními vůdci (a z exilu) a vytvářela svépomocné lidové výbory (například ženské, pro dobrovolnou práci, pro ošetřovny), které byly zároveň zárodkem institucí příštího nezávislého palestinského státu. Tato intifáda představuje vhodný model a inspiraci i pro dnešní protesty.

Později se do arabských protestů prosazovala spíše panarabská orientace, posílená americkou válkou v Iráku a Afghánistánu, odpor proti americko-izraelské dominanci. Arabským vládám se fakticky podařilo neutralizovat politické třídy a prosadit jako hlavní téma národ, náboženství, antisionismus. Všechny pokusy o domácí opozici přitom byly tvrdě potlačeny.

Teď se však situace mění. Spolu s novými formami mobilizace se objevují známky nové arabské ulice s post-nacionalistickou a post-islamistickou vizí, věří Bayat. Připomíná, že výrazné demokratizační hnutí v Egyptě zahřmělo už roku 2004. Účastnily se jej tisíce vzdělaných příslušníků střední třídy - studenti, učitelé, právníci, žurnalisté. Žádali ukončení výjimečného stavu, propuštění politických vězňů a zejména odstoupení prezidenta Mubaraka. Opozice se mohla opřít o lidové výbory solidarity s palestinskou intrádou a zaměřila se spíše na „lidová hnutí“ než na opoziční politické strany. Věnovala se spíše akcím v ulicích než prohlášením politických centrál a dala přednost domácím problémům před jednoduchými mezinárodními požadavky.

Demokratický charakter měla také „cedrová revoluce“ v Libanonu roku 2005, která dosáhla stažení syrských jednotek ze země, stejně tak „zelená vlna“ po íránských prezidentských volbách 2009. Byly jakousi předehrou pro nynější tuniské a egyptské události, které představují rozchod s tradiční arabskou politikou. Místo islamismu a ideologických konfliktů požadují obnovu národní důstojnosti na bázi sociální spravedlnosti a demokracie.

Jak se to stalo? Podle Bayata - je tu nová generace, která má k dispozici internet, email, facebooku, bitter, satelitní televize jako je Al Jazeera. To byly nástroje, kterými byla v Egyptě svolána masová demonstrace 25. ledna, kterou všechno začalo. A stejné nástroje měly klíčovou roli i v tuniském povstání.

Tolik Bayatova vize. Co se však děje v Egyptě teď?

Tři scénáře pro Egypt

Tři možné egyptské scénáře rozebírá v britských Financial Times další autor s arabským jménem – Roula Khalaf. Podle prvního scénáře se události dál nerozhoří. Prezident Mubarak se pokusí udržet do podzimních voleb a najít vhodného nástupce. To se však nezdá příliš pravděpodobné, na prezidentově odchodu už má zájem i armáda. Mubarak může spoléhat jen na policii, jejíž rejstřík zahrnuje i uměle vyvolaný chaos a násilí, jak to použila minulý týden.

Druhý scénář vplouvá do kalných vod, kdy armáda převezme moc a zaručí prezidentův důstojný odchod. Pokud by však chtěla uchovat alespoň část existujícího režimu s vládnoucí Národně demokratickou stranou, protesty budou pokračovat. Lidé zatím vnímají armádu jako svého ochránce, ale do hlav generálů nikdo nevidí. Nedá se předpokládat, že by měli zájem na demokratické přeměně.

Třetí scénář – vznikne vláda opozice. Vyžadovalo by to okamžitou dohodu protestujících a opozičních skupin na vytvoření vlády národní jednoty, která zajistí změnu ústavy a svobodné a rovné volby. K tomu je však třeba vědět, kdo lidi v ulicích reprezentuje. Je tam pestrá společenská směska, mladí, staří, sekulární opozice, islamisté, příslušníci střední třídy i chudiny, upozorňuje Khalaf. První zpráva o sjednocení opozice se objevila v úterý, stojí za vysloužilým diplomatem ze Spojených národů El Baradejem. Otazník však visí nad příští rolí Muslimského bratrstva, které je zatím nejsilnější ze všech složek lidového hnutí. Opozice už odmítla jednání s novým viceprezidentem, bývalým šéfem tajných služeb Sulejmanem.

Globální nákaza?

Prožijí arabské země to, co přinesl Evropě rok 1989? Otázku si klade (spolu s mnohými) Jonathan Schell z amerického levicového týdeníku The Nation. Jak píše, v každém případě to jde velmi rychle. V Tunisu stačilo 23 dní, aby Ben Ali musel uprchnout ze země.

Historici možná jednou najdou signály nastupujících událostí a třeba i jejich „příčiny“, ale skutečností zůstává, že revoluce patří mezi ty nejméně předvídatelné události a svět jimi bývá znovu a znovu překvapován. Charakteristické je, že lidé najednou setřesou strach a jdou odvážně do toho. Odvaha začne být stejně nakažlivá, jako byl předtím strach, a miliony lidí zahájí neposlušnost a odpor. V tom okamžiku přestává diktátorský systém fungovat a začnou startovat letadla do Saúdské Arábie.

Typickou revoluční zkušenost zapsala už Hanah Arendtová - situace se náhle zlomí, rebelie nejen neustoupí, ale zbraně se ocitnou v jiných rukou, třeba i během pár hodin. Dramatický průlom nastane v okamžiku, kdy občanskou neposlušnost zákonům, vládcům a institucím vystřídají veřejné projevy podpory a souhlasu. Egypt jasně dospěl k tomuto bodu, soudí Jonathan Schell.

Vítězi jsou Írán a Turecko

Mezinárodní rozměr událostí analyzuje také Immanuel Wallerstein (celý komentář uvedly Britské listy):

K druhé arabské revoltě dochází v celosvětově chaotické situaci, která má tři hlavní rysy: snižující se životní úroveň minimálně dvou třetin světového obyvatelstva, nestydatý růst příjmů relativně nepočetné horní vrstvy a vážný úpadek efektivní moci takzvané supervelmoci, Spojených států. Ať dopadne druhá arabská revolta jakkoli, dále oslabí moc USA zejména v arabském světě, a to právě z toho důvodu, že dnes je v těchto zemích jediným spolehlivým základem politické popularity odpor k vměšování Spojených států do jejich záležitostí. Dokonce i ti, kdo si normálně přejí angažovanost USA a závisejí na ní, dnes zjišťují, že pokračovat v tom je politicky nebezpečné.

Největším vnějším vítězem je Írán. Iránský režim je nepochybně považován za značně podezřelý, zčásti proto, že není arabský, a zčásti proto, že je šiítský. Ovšem právě politika USA dala Íránu nejcennější dar – tím, že zbavila moci Saddáma Husajna. Irán neměl zarputilejšího a účinnějšího nepřítele, než byl Saddám. Je pravděpodobné, že vůdcové Íránu každodenně žehnají Georgi W. Bushovi za tak úžasnou laskavost. Vybudovali na tomto ternu inteligentní politiku spočívající v ochotě podporovat nešíitská hnutí jako je Hamás, pokud splňují jedinou podmínku - že se ostře staví proti Izraeli a proti vměšování USA do tohoto regionu.

Menší výhra připadá Turecku. To se po dlouhou dobu z duše příčilo lidovým silám arabského světa ze dvou důvodů: že bylo dědicem Osmanské říše a blízkým spojencem Spojených států. Současný režim vyšlý z lidového hlasování, islamistické hnutí neusilující o vnucení zákonů šaria celému obyvatelstvu, ale o droit de cité pro islamistické vyznání, naznačil svou podporu druhé arabské revoltě i s tím rizikem, že ohrozí své dříve dobré vztahy s Izraelem a Spojenými státy.

A samozřejmě největším výhercem druhé arabské revolty se postupem času stane lid arabských zemí.