Vystěhovalectví z ČSSR: konkrétní příběhy

Františkův příběh

Když přišli komunisté a likvidovali soukromníky, ptali se jej, co dělá? Jsem zasazovač briliantů, prohlásil prý hrdě. Řekli mu, že něco takového tu v zemi vůbec nebude. Budou hlavně potřebovat pekaře chleba, zemědělce a dělníky. František proto požádal hned v roce 1946 o vystěhovalecký pas. Vzpomněl si na své bývalé zaměstnavatele a požádal je o zvací dopis do Austrálie. Na pas čekal dva roky a přinesli mu jej až na Štědrý den odpoledne. Dostal jsem ho vlastně pod stromeček, ale musel jsem zaplatit 45 tisíc korun jako vystěhovaleckou daň, říkal. Šest neděl na zaoceánském parníku, v podpaždí s houslemi a v kapse doporučující dopis k největšímu světovému brusiči briliantů Harry Windstonovi. A z Austrálie se pak dostane až do New Yorku, kde se stane opět úspěšným šperkařem (www.turnov.cz/filemanager/files/file.php?file=69350 ).

Cesta do Kanady

Děti začaly chodit do české školy. Všude byl poválečný nedostatek jídla a samé fronty. Nevěděla jsem, že ti, co se vrátili z koncentráků, dostali na šest týdnů dvojité příděly. To způsobilo závist a nepřátelství mezi lidmi. Už to nebyla Praha, do které jsem se chtěla vrátit. Po únorovém puči a po smrti Jana Masaryka jsme rozhodli znovu odejit. Šťastnou náhodou se nám podařilo sehnat kanadská návštěvní víza pro celou rodinu včetně příbuzných. Za sto tisíc korun jsme sehnali i vystěhovalecká víza a odjeli jsme 10. června přes Belgii do Anglie. Asi po týdnu jsme vyjeli ze Southamptonu, lodí "Britannica" vypluli do NewYorku (http://cechoaustralan.com/cechoaustralan-2010-6-7.pdf ).

Bylo v Izraeli lépe?

Viděla jsem, že zase začíná být nesvoboda. A to mi nejvíc vadilo. A pak to byly i osobní důvody, protože jsem se seznámila s Abrahamem. On byl jako vedoucí sionistické mládeže vyslán do Francie na práci a já jsem chtěla být s ním. Byla to jedna z posledních možností odjet do ciziny. Bylo to na jaře 1948, když ještě Izrael neexistoval. Spěchalo to, a tak jsem vyjela na falešný pas, který patřil jedné holce ve stejném věku. Ta si žádost o pas podala, ale pak na něj nečekala a odjela do Izraele na společný pas s celou skupinou, což tehdy šlo. Nevím, jak je možné, že to prošlo – byla tam přece jiná fotka. Ale nikdo na hranici nepřišel na to, že to nejsem já. A přitom na rakouských hranicích dělali kontrolu Rusové! Mí rodiče, když přišli do věku penze, rozhodli se vystěhovat taky do Izraele, za námi. Museli se ale vzdát své československé penze, a za to jim dali vystěhovalecký pas. Tady ale taky nedostali penzi, jen minimální příspěvek. Ale žili tu s námi, nějak jsme to společně utáhli ( http://www.nase-rodina.cz/article.php?clanek=498 ).¨

Čeští židé na cestě do USA

Bedřich se narodil 18. listopadu 1932 v rodině zubního lékaře na Kladně. MUDr. Vilém Jelínek byl žid, musel se obávat pronásledování a plánoval odchod do Británie. Známí mu odjezd rozmluvili: Pane doktore, jste váženým občanem. Vám se přece nic stát nemůže... V únoru 1945 byl otec zařazen do transportu do Terezína. Bedřich vyvázl, protože matka, která nebyla židovka, už dřív písemně prohlásila, že Bedřichovým otcem není její manžel, ale árijec. Přes různé lidi podplatili gestapáky, aby této pohádce uvěřili. Koncem dubna 1945 vypukla v Terezíně epidemie tyfu. MUDr. Jelínek se při ošetřování pacientů nakazil a 11. května zemřel. Bedřich nastoupil do gymnázia v Dušní ulici. Matka po převratu v únoru 1948 Gottwaldův režim prokoukla a rozhodla, že se vystěhují. Podruhé už takovou chybu neudělám, abych zůstala,“ říkala. Vyřídila pro sebe a syna vystěhovalecké pasy. Současně požádala o vízum ve Spojených státech. Matka se narodila českým rodičům v Curychu, a proto měla nárok na to, aby ji Američané brali jako Švýcarku,“ vysvětluje Jelínek. Koncem října dorazili do New Yorku  (http://www.cs-magazin.com/template/print.php?article=articles/cs080149.htm).

Po návratu do rodného Prešova jsem zjistil, že rodiče mi nacisté zavraždili a nikdo jiný mně nezůstal. Nedokázal jsem najít kontakt se svými nežidovskými vrstevníky – naše životní zkušenosti byly úplně jiné. Proto jsme všichni přirozeně vyhledávali společnost navrátivších se židovských mladých lidí, kteří se sdružovali v sionistických mládežnických hnutích. Myšlenka kibucnického kolektivizmu se mi stala velmi blízkou. To byl hlavní důvod, proč jsem se v roce 1949 vystěhoval do Izraele ( http://www.shekel.cz/499/interview-s-yehuda-lahav).

Jak žádostí o vystěhovalecký pas spáchat zločin velezrady

Generál Špaček byl v únoru 1949 zatčen, vyslýchán  a odsouzen na 10 let těžkého žaláře. Soud nabyl přesvědčení, že kdyby se Špačkovi nepodařilo odjet legálně – žádal o vystěhovalecký pas, byl by obdobně jako v roce 1939 odešel ilegálně a jako vojenská osoba z povolání vyzradil věci a skutečnosti, které mají zůstat pro obranu státu utajeny, čímž spáchal zločin velezrady. Krátkou dobu byl vězněn v Praze na Pankráci a poté na Borech a ve vojenské trestnici Opava. Poslední roky byl převezen do tábora nucených prací v Jáchymově, kde pracoval v Jáchymovských dolech. Po svém propuštění v roce 1954 si myslel, že bude moci odjet za svou rodinou do Anglie, což mu bylo znemožněno. Neměl nic. Byt zabrali komunističtí funkcionáři, jeho věci vyhodili, neměl ani maturitní vysvědčení. Další necelé dva roky pracoval ještě v Jáchymově, takže pod zemí strávil celkem bez dvou měsíců 13 let, poté odešel ze zdravotních důvodů a pracoval jako topič v kotelně. Stále znovu a znovu se pokoušel vycestovat do Anglie, kde žil jeho syn s manželkou. Manželka se pokoušela o cestu do Československa, ale československé úřady jí návštěvu nepovolily, dokonce jí na konzulátu doporučili, aby se rozvedla. Tak se naoko rozvedli. Nepovolení cesty zdůvodňovali Antonínu Špačkovi tím, že by mohl vyzradit vojenské tajemství. On jim oponoval: Prosím vás, já tak můžu jen říct, kolik se protopí koksu v tomhle domě v téhle ulici a kolik zase v tom naproti! Až v roce 1966, kdy byly cesty na západ přece jen trochu uvolněny, uviděl Antonín Špaček po 18 letech svého syna a bývalou manželku. (http://www.historickykaleidoskop.cz/2-2006/generalmajor-antonin-spacek-nositel-radu-bileho-lva.html ).

Jak se vystěhovalec dostane do konfliktu s emigranty

Lev Sychrava (1887–1958) byl významný novinář, Po osvobození republiky se vrátil ke svým předválečným povoláním, to však trvalo jen do komunistického převratu v únoru 1948. Koncem května téhož roku se neúspěšně pokusil emigrovat, o měsíc později však odešel za hranice se souhlasem československých úřadů. Zde se zapojil do činnosti exilových organizací, významně se podílel zejména na založení Ústavu dr. Edvarda Beneše v Londýně v roce 1950 a jeho další práci. Současně si ale kvůli svým názorům získal mezi exulanty pověst levičáka a ocital se v izolaci. (Politický proces s Rudolfem Slánským a „společníky“ například interpretoval jako vítězství Gottwaldovy stalinské linie nad trockistickou linií a jako nástup demokratického socialismu v zemi.) Od roku 1952 proto Sychrava sondoval možnosti návratu do vlasti. Jako jediný emigrant „první kategorie“ využil v roce 1955 amnestie československého režimu a vrátil se do vlasti.

Jak podáním žádosti  o vystěhovalecký pas se stát hlavou spiknutí

Intelektuál Modrý (inženýr stavař, odborník mj. na přehrady) byl uznávanou morální autoritou hráčů LTC i reprezentace. I proto ho na podzim 1949 požádal Zábrodský, zda by mu nesvědčil na svatbě. Ve stejném období však již 33letý brankář ztrácel o hokej zájem; poté, kdy ministr Kopecký zrušil slib, že po titulu mistrů světa bude uvolněn k působení v Kanadě jednak jako hráč, jednak na profesní stáž. Nedostal přislíbený vystěhovalecký pas, dokonce mu nepovolili ani studijní cestu - ohrozila by prý důležité zájmy bezpečnosti státu! Za to mu Kopecký nabídl odbornou stáž v SSSR.  Zklamání způsobilo pokles zájmu o hokej, a tím logicky i následný pokles formy. Jeho nejisté výkony byly jednou z příčin, proč LTC překvapivě neobhájil titul, on sám oznámil, že se reprezentace vzdává. Jenže bez něj si nikdo neuměl národní tým představit, odpovědní nenašli odvahu ho vyřadit. V přípravě proti anglickým profesionálům Harringay Racers za stavu 0:4 dobrovolně opustil branku. Modrý opustil kabinu a definitivně i reprezentaci, nebyl tedy ani mezi těmi, kteří ve Zlaté hospůdce zapíjeli žal a způsobili výtržnost, která se stala vítanou záminkou k drastickému zásahu. Přesto byl také zatčen 24. dubna. Vyšetřovatelům po prvních výsleších došlo, že udělat hlavou tohoto spiknutí vyučeného řezníka a mladíčka A.Bubníka jim  neprojde, že potřebují nějakou skutečnou autoritu. Byla zde: inženýr Modrý! Téměř šest týdnů po zátahu v hospůdce si přijeli i pro něj. Od toho dne nesou všechny vyšetřovací i soudní dokumenty hlavičku Kauza Modrý a spol.

http://macku.blog.respekt.cz/c/56979/Lidove-noviny-mystifikace-na-pokracovani.html

Jak, kam a kdy se vystěhovat

Do Chile se vystěhoval i Sigismund Geminder, jehož bratr byl v 50. letech v Praze popraven v procesu s Rudolfem Slánským.

 http://www.mzv.cz/santiago/cz/cesti_krajane_v_chile/nekolik_slov_o_ceskem_pristehovalectvi/index.html

V Praze začaly nový život. Maminka se znovu vdala a Jolana studovala na obchodní škole: Když přišli komunisti, všechno se změnilo. Můj nevlastní otec se nechtěl stát komunistou. Jeho rodina měla dům ve Winterově ulici v Bubenči, kde jsme bydleli, a on se o něj staral. Nedovolili nám zvýšit činži, a uhlí bylo hrozně drahé. Pamatuju si, že jsme prodali z bytů několik ledniček, abysme měli na topení. Ve 30. letech to byl jeden z nejmodernějších domů v Praze. V posledním patře bydlel někdo z americké ambasády. Maminka byla několikrát na policii, kde ji vyslýchali a chtěli, aby s nima spolupracovala. Po procesu se Slánským se vzhledem ke svému židovskému původu a nemožnosti dům normálně spravovat rodina rozhodla převést dům raději na stát: V tom momentě zvedli činži na trojnásobek. Abychom měli dohromady víc peněz, nastoupila jsem do Československé obchodní banky. Kvůli babičce se snažili dodržovat i košer stravu: To bylo za komunismu velmi těžký. Na obci byl někde ještě řezník. Maso se ale nedalo moc jíst, protože bylo samá sůl. Když mi bylo dvacet, tak jsem se vdala. Manželství s Vratislavem Gregorou sice nevydrželo, ale narodila se jim dcera Simona. Když se později v šedesátých letech paní Blau s maminkou dozvěděly, že jeden strýc žije v Americe, rozhodly se za Dubčeka požádat o vystěhování do USA: Dostaly jsme ho, ale mamince se vrátila rakovina, takže jsme nikam nejely. Babička v roce 1967 zemřela. V srpnu 1968 pak přišli Rusové. Simoně tehdy bylo pět let. Vystěhovalecký pas Jolana Blau ale stále ještě měla, a protože počátkem srpna navíc zemřela i maminka, rozhodla se emigrovat do Ameriky: Dostat vízum do Rakouska nebylo lehké. Lidi stáli ve frontě celou noc. Ale protože jsem pracovala na přepážce, tak jsem znala každýho z rakouského velvyslanectví a dala jim svůj pas. Třináctého září už jsem byla ve Vídni s dcerou a dvěma kufry. Člověk nevěděl, který moment Rusové zavřou hranice. S pomocí známých a organizace Hajaz získala letenku, po třech měsících vízum, a odjela do Ameriky. S jazykem neměla Jolana Blau problémy, protože ovládala již z mládí a ze školy jak angličtinu, tak němčinu, francouzštinu i ruštinu. Po krátkém zaměstnání v obchodě s rámováním obrazů si našla místo v bance: „Mezitím jsem potkala Vojtu Blaua a odstěhovali jsme se na venkov. Bylo to OK, ale já chtěla do New Yorku. Tam jsme se odstěhovali po devíti letech. Svého budoucího druhého muže Vojtěcha Blaua viděla paní Blau poprvé již v Praze v roce 1961: Na Václaváku mi ho představil Jan Wiener: ‚To je Vojta Blau, on se teď vrátil z Jáchymova, kde byl čtyři a půl roku.‘ Pozvala jsem ho k nám do bytu. Pak říkal, že už mě zná, že mě viděl, když mi bylo 16, na nějaké oslavě. Jeho maminka na mě tehdy ukázala: ‚Vidíš, měl bys si vzít dívku jako je tahle.‘ “ Pan Blau se s Jolaninou rodinou spřátelil, ale brzy požádal o vystěhování do Izraele a odjel. Kontakty byly přerušeny ( http://www.pametnaroda.cz/data/witness/76/recording/659-transcript.htm ).

Otec byl členem komunistické strany od roku 1942, kdy pracoval v ilegalitě a kdy se za to trestalo smrtí, a vystoupil z ní roku 1949, protože nesouhlasil s tehdejším politickým vývojem a začínajícími politickými procesy. Jako důstojníka generálního štábu ho ihned vyhodili a nakonec po mnoha peripetiích skončil v dolech na Kladně. Příbuzní z otcovy a matčiny strany prožívali podobné osudy. Jeden strýc byl živnostník, měl drogerii v Nymburce, zrušili mu ji a skončil v továrně. Druhý strýc měl statek v Hlubokém Dolu, jednou v noci jeho celou rodinu s pár věcmi naložili na náklaďák, odvezli do suterénního bytečku do Teplic a strejda pracoval v dolech. Pak si s manželkou zažádali o vystěhovalecký pas do Kanady a mí bratranci o něco později za nimi emigrovali. Jiný strejda měl v Záluží u Čelákovic statek, opět jeho rodinu jednou naložili na náklaďák, a protože neměli kam jít, bydleli nějakou dobu s námi v rodinném domku v Čelákovicích (http://www.michalcernik.cz/dobra_literatura.htm).

Jak získat vystěhovalecký pas

Učitel mu přinesl požadované seznamy, které připravila FBI. Na této schůzce si začali říkat křestními jmény. Nacvalač se představil jako Emil a tvrdil, jak obdivuje svého jmenovce Zátopka. Jako odměnu dostal agent Holan od svého řídícího důstojníka 600 dolarů. Hlásný odměny poctivě odevzdával FBI. Na tehdejší dobu to byly vysoké honoráře - dvě stě dolarů platili Kaliforňané nájem za třípokojový byt, za 1500 si pořídili ojeté auto, za dvojnásobek nové. Dne 28. května přijel Nacvalač do Monterey. Učitel mu předal další materiály a připomněl slib, že za ním pustí snoubenku. Dokud Eva nepřijede, nebudu s vámi spolupracovat! Nacvalač byl spokojen: Zařídím to. A vytáhl 400 dolarů. Po návratu do New Yorku major naléhal na pražskou centrálu: Pusťte Marholdovou! Dokud nebude v Americe, nechce s námi Holan nic mít! Už v lednu 1959 žádala profesorka Marholdová o vystěhovalecký pas - marně. Teď za ní přišla StB sama: Požádejte si znovu o pas, vyhovíme vám. V červenci povolení dostala. Na dokumentu s dojetím četla: "Bez státní příslušnosti, přechodně se zdržující v Československu. Může překročit československé hranice jednou."

Z Kremnice do Prahy vyprovázela Evu maminka. Tatínek, jehož byla miláčkem, byl už příliš nemocen. Na hlavním nádraží nasedla žena do rychlíku směr Mnichov. Když jsme u Chebu překročili hranice, spadl mi kámen ze srdce, napsala později. V Mnichově na nádraží na mne čekala úřednice amerického konzulátu. Zařídila mi ubytování a příští den jsem dostala vstupní a přistěhovalecké vízum do USA. Na letišti v San Francisku na mne čekal Karel s kyticí rudých růží. V USA přistála slečna Marholdová 15. srpna 1959. O týden později se stala paní Hlásnou. Patnáct let od seznámení, po jedenácti letech čekání. Paní Eva neměla o pozadí svého odjezdu ani tušení. Hlásný manželce řekl, že vystěhovalecký pas dostala na nátlak americké vlády. Dokud hrál velkou hru, nesměl ji prozradit. V letech 1959-1961 se Nacvalač s Hlásným scházel na západním pobřeží v Kalifornii, ač tam podle amerických předpisů nesměl (byla to reakce na omezení pohybu amerických diplomatů v Československu). FBI je bedlivě sledovala a fotografovala. Vedení rozvědky a ministr Barák byli s prací Nacvalače spokojeni. Konečně jsme se dostali do hnízda, kde školí agenty proti nám! A Nacvalačovi udělil ministr vnitra 11. března 1959 pochvalu "za akci v USA" (http://www.czsk.net/svet/clanky/svet/holasagenthtml.html ).

Jak si žádostí o vystěhovalecký pas polepšit

Život pana Roberta Weisse byl značně poznamenán tím, že se vrátil jako příslušník západní armády v hodnosti nadporučíka. Byl degradován na vojína. Nevyhnuly se mu perzekuce v práci, déle než rok trvající mimořádné vojenské cvičení, což znamenalo nasazení na práci na stavbě HUKO v Košicích, v hnědouhelných dolech v Novákách, na stavbě v Turčianském sv. Martinu. Až téměř do důchodu pracoval jako dělník. V roce 1964, když požádal o vystěhovalecký pas, byl přeřazen na kancelářské místo ve výzkumném ústavu jako "nepostradatelný jutový odborník" s tím, že vystěhování z těchto důvodů nelze povolit. Svůj život jako dělník, mimo jiné mazal stavy, vzal se vztyčenou hlavou, jeho žena Valerie i dcery Eva a Jana rovněž, neboť i ony prožívaly osud továrníkovy rodiny i rodiny toho, který sloužil své vlasti na západní frontě. Zemřel 19.ledna 1978 (http://www.villa-ella.com/history.htm ).

Valdemar Matuška (nar. 1932) v r. 1957 požádal o vystěhovalecký pas do Německa. Komunisté mu tuto žádost zamítli. A nikdy mu tu troufalost nezapomněli. V r. 1960 začalo jeho dvouleté angažmá v divadle Semafor, poté účinkoval v divadle Rokoko (1963 – 1970) a v roce 1970 hostoval v Národním divadle. Z Rokoka odešel se skupinou Mefisto, spolupracoval s Václavem Hybšem a poté se věnoval především country. V r. 1962 vyhrál první ročník ankety Zlatý slavík [Pravidelně koncertoval v zahraničí]. Až nyní tedy vychází najevo, pod jak velkým tlakem zpěvák až do své emigrace v září 1986 žil. Udavači za Matuškou slídili zvláště poté, kdy získal angažmá v divadle Semafor. Často se opíjí. Střídá jednu ženu za druhou. Není divu, když má každý den jinou, někdy i dvakrát denně, referuje snaživý agent, jenž doporučuje zpěvákovu uměleckou i lidskou převýchovu. Přitom jde jen o nepatrný výsek z mnohaletého šikanování, které vyústilo v Matuškovu emigraci. V rádiu Hlas Ameriky zpěvák vysvětloval motivy svého kroku: V Československu jsem se nemohl svobodně vyjadřovat před svým obecenstvem. Po Matuškově vystoupení v Hlasu Ameriky na sebe nedala odveta režimu dlouho čekat. List Rudé právo zveřejnil glosu Morální pád jednoho zpěváka:Ze západních sdělovacích prostředků jsme se dozvěděli, že známý československý zpěvák Waldemar Matuška požádal o politický azyl v USA. Nepochybujeme, že také Matuška bude patřit k těm, kteří se dožijí velkého zklamání, popřál zpěvákovi jakýsi Václav Doležal.  Z distribuce bylo okamžitě staženo 22 filmů, v nichž Matuška hrál. I televize a rozhlas zakonzervovaly v archivech stovky písní a programů, v nichž zpěvák vystupoval. (Jan Gazdík
, MF DNES a http://www.ahaonline.cz/cz/spolecnost/37458/waldemaruv-zivot-ve-fotografiich-a-datech).

Na co všechno se hodí ženich

Vernisáž její první výstavy se konala 20. srpna 1968. V předvečer okupace, v Galerii mladých na Žižkově. Na podzim odjela do Stockholmu za svým českým milým, který tam měl provdanou matku. Za rok se vrátila domů. Chybělo jí zázemí, díky svým dosavadním pracím byla totiž přijata do Svazu československých výtvarných umělců. Věřila, že i její Honza za ní přijede. Ale normalizační režim mezitím neprodyšně zavřel hranice. Pak se jí podařilo získat vystěhovalecký pas. Objevil se Biljer Bergeå, chasník z kraje Dalarna ve středním Švédsku – našel ho Honza, znali se ze školy ve Stockholmu. Svatba se konala na Staroměstské radnici v Praze. Oficiální překladatel moc švédsky neuměl, Eva ženichovi šeptala: Až do tebe strčím, řekneš ano ( http://www.sanquis.cz/index1.php?linkID=art2980 ).

Marcela Salivarová-Bideau: Když jsem se v roce 1968 provdala, bydleli jsme s mužem nejprve v Paříži, kde jsem pracovala v českém vysílání Radio France. Všude tam byli lidé z poúnorové emigrace, kteří třeba nechápali, že když zemřel můj otec, že jsem se mohla na vystěhovalecký pas vrátit na pohřeb do Československa a zase přijet do Paříže. Trochu se změnil jazyk, oni už neznali texasky a podobné výrazy. Taky to byla jiná vrstva lidí než v roce 1968. To už nebyli žádní továrníci, kterým v roce 1948 mohlo hrozit pronásledování. Po srpnu to byli většinou lidé jako já, která jsem si nedovedla představit, že by se zavřela hranice a já zůstala za plotem. Volání dálek bylo silnější (http://www.literarky.cz/index_o.php?p=clanek&id=4089&rok=2007&cislo=32)

Po propuštění z vězení mi nabídli vystěhovalecký pas, ale odmítl jsem. Pracoval jsem například jako noční hlídač, nebo topič. Přitom jsem psal, například knihu „Snění o Evropě“, poskytoval rozhovory, vydávali jsme Lidové noviny. Také jsem se zabýval zahraniční politikou (http://www.cssd.cz/media/projevy-a-clanky/jiri-dienstbier-nerozumim-lidem-kteri-socialni-demokracii-spojuji-s-komunisty )

Psal se rok 1972. Pracovala jsem tehdy v bance. Na stanici tramvaje mě jednou oslovil elegantní mladý muž. Tmavé oči, milý úsměv, dýchala z něho vůně dálek a moře. Viděl mě prý v bance a byl by rád, kdybychom se občas vídali. Jak jsem mohla odolat. Další 3 roky uběhly rychle a byly krásné. Pak se stalo, že na cestě bylo děcko, a tak tedy následovala svatba a žádost o vystěhovalecký pas. Moc se mi z Prahy nechtělo, ale nebyla jiná volba. Povolení k pobytu manžel nedostal, sama s dítětem jsem zůstat nechtěla. A tak jsem jednoho dne s dítětem v náručí nastoupila do letadla a vůbec jsem netušila, kam letím a co mě čeká. Jen jedno mě bylo jasné – musím to zvládnout (http://www.ceskatelevize.cz/program/detail.php?idp=10236095653&day=1280786400&time=17:35&ch=2&deid=2997).

Jak se šlo snadno vystěhovat

Rudolf Donocik roce 1972 byl vyslán na roční přednáškový pobyt do Kanady, na FEL se vrátil 9. 7. 1973. K 10. 12. 1976 byl odvolán z vedení katedry a k 1. 2. 1977 byl jmenován zástupcem vedoucího katedry (nově přejmenované jako katedry mikroelektroniky) doc. Ing. Ivana Adamčíka, CSc. 21. 9. 1981 podal řádnou žádost o důchod, k 15. 10. 1981 rozvázal pracovní poměr na FEL ČVUT. Po kladném vyřízení jeho žádosti o vystěhovalecký pas se odstěhoval do NSR ( http://www.ntm.cz/archiv/fondy-sbirky/755.pdf).

Byl členem Výboru za tři (za propuštění Václava Havla, Jaroslava Kukala a Pavla Landovského) a později zakládajícím členem Výboru na obranu nespravedlivě odsouzených. 16. května 1978 byl na pražské ulici přepaden příslušníky Státní bezpečnosti, kteří jej vtlačili do automobilu, odvezli se zavázanýma očima a s pouty na rukou za Prahu, kde jej vyvlekli ven a zanechali uprostřed lesa. Krátce nato Ivan Medek přijal pozvání rakouského kancléře Bruna Kreiského, požádal o vystěhovalecký pas, opustil republiku a usídlil se ve Vídni.

(http://www.vlada.cz/cz/media-centrum/tema/ivan-medek-13--7--1925---6--1--2010-66708/tmplid-560/ )

Vystěhovalci s posláním

Ze zpravodajské analytiky prověrek v KSČ v létech 1969-1970 vyplývá, že přibližně 800 funkcionářů KSČ bylo formou vyloučení převedeno do tzv. zálohy, tj. pro použití v takových situacích, jaké vznikly po založení Charty 77, po 17.11.1989 a pro situace, které jsou projektovány jako další varianty možného vývoje. Z této zpravodajské analytiky vyplývá, že přibližně 1120 komunistů emigrovalo /bylo vysazeno/ do zahraničí s posláním působit v politické opozici a se zpravodajským určením. Do této doby bylo aktivizováno pouze asi 260 těchto osob. Ostatní zůstávají stále v záloze. Část těchto osob je možné identifikovat podle privilegií, kterých se jim dostávalo od vlád hostitelských zemí ihned po jejich příchodu do emigrace: politický asyl dostávaly okamžitě a bez průtahů, ihned po té si přes čs. konzuláty zařídily vystěhovalecký pas a mnozí z nich navštěvovali bez komplikací Československo, dostali zaměstnání v exponovaných Institucích států, do kterých byli vysazeni, jejich děti tam studovaly na prominentních univerzitách, atd. Všichni významní komunisté dostávali okamžitě profesury na universitách (Goldstucker, Šik, Sviták, Pelikán, později Mlynář) a významné politické funkce. Pro spolupráci na této opoziční variantě byly získány starší exilové instituce (Rada svobodného Československa v USA, Česká akademie pro vědy a umění v USA, některé krajanské spolky a organizace, atd.) a některé osoby z poúnorové emigrace (Tigrid aj.), zejména pak osoby kolem rozhlasových stanic Hlas Ameriky, Svobodná Evropa a BBC. Tito lidé organizovali v zahraničí malé nátlakové skupiny (lobby), které si postupně vytvářely kontakty na mezinárodní organizace a vlády států, vypracovávaly situace pro reagenci oficiální politiky, zakládaly nakladatelství a vydavatelství, nadace, organizovaly sběr finančních prostředků, atd. Patronaci nad těmito skupinami měly vlády, diplomatické sbory a mezinárodni organizace západních spojenců USA. Celá činnost byla současně pod částečnou kontrolou KGB. V Československu byli KGB vybráni lidé z vedení ÚV KSČ, kteří byli o záměrech a některých akcích informováni (od r.1987 to bylo l3.odd. ÚV KSČ). Od r. 1987 byl koordinací činnosti těchto skupin v zahraničí s Chartou 77 pověřen vedoucí tohoto oddělení Rudolf Hegenbart. Finanční prostředky pro činnost Charty 77 a zejména pro soukromou potřebu jejich vůdců, shromažďoval v Nadaci Charty 77 ve Stockholmu zeť sovětského akademika Arnošta Kolmanna, František Janouch, sám dlouhou dobu působící v sovětském jaderném výzkumu. Finanční prostředky pocházely především od židovských mecenášů z mezinárodního PEN-klubu, Rotary-klubu, Jewish Agency, Guggenheimovy nadace v USA, Masarykovy nadace při Masarykově museu v Izraeli, židovských odborových svazů zejména v USA, Švédsku, atd. Nadace Charty 77 založila 6 vlastních literárních nadací (Cena J.Seiferta, Jiřího Lederera, Fr. Kriegla, atd.), jejich prostřednictvím udělovaly ceny za literaturu vybraným členům Charty za účelem jejich popularizace a propagace. Ze stejných zdrojů byla vyplácena tzv. stipendia. Nadace Charty měla prostřednictvím zednářských loží v Evropě a v USA vliv i na některé tradiční literární nadace, jejichž prostřednictvím pak dosahovala udělování mezinárodních cen těm signatářům Charty 77, kteří byli predestinování pro budoucnost k politickým funkcím (Havel, Dienstbier, Battěk. Němcová, Palouš, Uhl, Šabata, atd.). (http://www.darius.cz/ag_nikola/kgb6.html )

Jak se vyhnout vězení žádostí o vystěhovalecký pas

Přišel rok 1976 a Lumír Salivar se setkal s Luďkem Pachmanem. Ten už měl vyřízeno vystěhování do Německa. Tak ho přivedl k přemýšlení o tom samém. Na policii mu to ostatně navrhli při jednom z výslechů: Buď půjdete jako živitel rodiny zpátky na Pankrác, nebo si zažádáte o vystěhovalecké pasy, když se vám ten kapitalismus tak líbí! Vzal si čas na rozmyšlenou, ale fakt, že jeho děti budou mít v Kanadě velkou šanci se uplatnit, definitivně zavážil. Tak jsem se ocitl v Torontu, vzpomíná.(zdroj jsem si nepoznamenal)

Proč odmítnout vystěhovalecký pas

Angelika Hanauerová absolvovala režii hraného filmu na FÁMU roku 1968. Po několika dokumentárních filmech pro Československou televizi a Krátký film Praha se od roku 1971 zaměřila na scenáristickou a literární tvorbu pro děti, především pro Slovenskou televíziu Bratislava. Po podpisu Charty 77 (únor 1977) jí byl roku 1982 nabídnut vystěhovalecký pas výměnou za informace z kruhů amerických exulantů. Po této nezdvořilosti se plně věnovala práci mezi invalidními a umírajícími lidmi v Praze. Překládala také undergroundovou a teologickou literaturu. Koncem roku 1989 se na výzvu vrátila ke své profesi (http://www.fdb.cz/lidi-zivotopis-biografie/107187-angelika-hanauerova.html?PHPSESSID=16a336153fc3f5dc8cb8009fa51bfa41 ).¨

Jak legalizovat pobyt v zahraničí

Velký rozkol mezi námi nastal, když přišla ČSSR s nápadem, že exulantům umožní "vyplatit se". Režim poskytl možnost, aby si zaplatili svá studia, a potom jim dala vystěhovalecký pas. Emigrant musel nejprve požádat o milost, a pak zaplatil, podle toho, co všechno vystudoval. A potom měl možnost jezdit domů. Jenže ti, kdo si o to žádali, se pak báli chodit mezi nás, kupovat si knížky u Škvoreckého nebo v jiném exilovém nakladatelství či si předplácet exilové časopisy. Někteří však vyvázání z občanství nedostali. Myslím si, že to režim dával, resp. nedával náhodně, aby ukázal, že si všichni musejí dát pozor – a tak se mu podařilo kontrolovat lidi i v exilu. Ale zřejmě se do ČSSR i donášelo. Sama vím o jedné ženě, která za mnou pravidelně jezdila na výzvědy (http://www.czechlit.cz/rozhovory/ja-ani-nevim-jak-jsem-zila/).¨

Nejblíže z vlivných politiků má Šťáva asi k lídrovi strany TOP 09 Miroslavu Kalouskovi. Nezastírá, že se s ním, také Bechyňákem, zná už z komunistické éry. Poznal jej v době, kdy se začal do Čech vracet za obchody i rekreaci, když se vyplatil z emigrace a získal vystěhovalecký pas ( http://www.tribune.cz/clanek/16012 ).

Jak si zajistit policejní doprovod až na hranice

V roce 1982 Vám odebrali pas, už předtím Vás do Polska odmítali pouštět. Jak jste se pak do Krakova do kláštera dostala natrvalo?Vyjednávalo se dost složitě, tehdejší komplikovanou a dlouhou úřední cestou. Do Polska jsem se vystěhovala v roce 1985, ale dostala jsem jen vystěhovalecký pas, s podmínkou, že se vzdám československého občanství. Oni si mysleli, že tak přijdu i o důchod, ale ukázalo se, že to nejde, takže jsem penzi z Čech pobírala. Anna Magdalena Schwarzová byla unavená, a tak jsme ji nechtěli trápit dotazy po přesných datech a dalších vzpomínkách. Navíc nám řekla, že podstatnou část osmdesátých let prožívala v takové duchovní orientaci na klášter, že už si spoustu věcí přesně nepamatuje. Z jejího spisu z archivu Ministerstva vnitra vyplývá, že se její vystěhování do Polska obtížně vyjednávalo mezi různými církevními i státními institucemi od roku 1982. Zemi opustila pod dohledem tajné policie zhruba o tři roky později, 19. ledna 1985. Na index v Československu nežádoucích osob ji StB zařadila 25. ledna téhož roku - pozn. A. D.)  ( http://www.ibabylon.cz/content/view/198/30/ )

Pokud jsi nebyl nositel státního tajemství, mohl sis za 20000 Kčs pořídit vystěhovalecký pas, stačilo se starat. Jenže, ono to tam s tím blahobytem není zase tak zázračné, tady byl tenkrát život pohodlnější, dnes je zase pohodlnější třeba v USA, mám s tím vlastní zkušenost.

http://bleskove.centrum.cz/extra/x-factor/forum.phtml?id=607084&op=text&showall=true

Příklad, že i příbuzní osob podezřelých z nepřátelských aktivit vůči režimu mohli dostat povolení k vycestování (viz http://vratny.blog.sme.sk/c/240037/Nepriatelska-osoba-19-Este-k-cestam-do-zahranicia.html ).

Závěr

K zpracování tématu legálního vystěhovalectví z Československé socialistické republiky jsem přistoupil ve dvou pokračováních proto, že jsem nenarazil během svého putování virtuální realitou na nějakou stať, článek, či odbornou publikaci, která by se tímto tématem zabývala. Pozorný čtenář si určitě povšimne, že konkrétní příběhy jak úspěšných, tak i neúspěšných vystěhovalců příliš nepodporují tezi o sociálně ekonomických motivech této individuální lidské aktivity, jak mi vyplynulo ze srovnání tří časových řad statistických údajů o emigraci a vystěhování Čechů, Slováků a Němců, může to být dáno subjektivním vnímáním událostí jednotlivci ex post, ale i dalšími okolnostmi, třeba výběrem vystěhovalců, kteří se měli potřebu svěřit se svým příběhem širší veřejnosti. Lze též říci, že také vystěhovalecká politika státu nezůstávala beze změn. Takže případné čtenáře prosím, aby tento můj pokus o první uvedení do problému brali především jako podnět pro jiné zdatnější historiky s lepšími možnostmi, než má moje maličkost.

Obrázek převzat z z http://czech.prague.usembassy.gov/dv-lottery-2012.html