Vláda lidu s přímou demokracií na aténský způsob

Aténská demokracie se lišila od mnohem pozdější americké formy, a to nejen proto, že byla výrazem jednoho městského státu, ale také proto, že byla přímou, nikoli zastupitelskou demokracií.
Z našeho pohledu se může zdát neopatrným pozvat všechny občany k hlasování o všech významnějších návrzích. Solón však správně poznal, že žádný svobodný Atéňan by nepřipustil, aby byl opomenut ohledně čehokoli.

Neustálý konverzační bzukot, zvučná slova řečníků, pronikavé výkřiky při pitkách - toto neustálé bubnování názorů, rozpory a konflikty bylo možno slyšet všude. Agora (tržiště) nebylo jen místem každodenního předložení ryb a zemědělských produktů, byl to také každodenní trh myšlenek, místo, které občané používali tak, jako by to byly jejich denní noviny, doplněné lascívními nadpisy, aktuálními zprávami, sloupci a úvodníky.

Pro formálnější příležitosti byl na kopci Pnyx, přituleném k Akropoli, stadion, kde tisíce občanů hlasovalo na svém sněmu. Měli před sebou béma (řečniště) a za řečníkem neustále se měnící scénu Atén samých.  Ačkoliv tam byly dřevěné lavice, vestavěné do schodů kopce, účastníci byli příliš zaujati jednáním, než aby se obtěžovali usazením. Svému sněmu dali Atéňané název Ekklésia, jenž je použit v Novém zákoně pro označení církve (a je v celé západní historii největší filologickou ironií, že toto slovo, které současně znamená stejnou účast na všech diskusích a jednání všech členů, bylo používáno k určení druhu sebezvěčňující, sebeochranné spartské vlády, gerusie- což by připadalo řecky mluvícím křesťanům v době Nového zákona, kteří se považovali za rovné členy svého shromáždění, jako úplný nesmysl).
Na Pnyx se vešlo pohodlně deset tisíc, nepohodlně patnáct tisíc lidí. Shromáždění se konala padesátkrát do roka a každé trvalo jen několik hodin. Počet přítomných potřebný k platnému schválení dekretu byl šest tisíc.

Každoročně Atéňané po diskusích na otevřeném stadionu volili zvednutím ruky úředníky (včetně deseti stratégoi, volených pro vedení válek města) a sestavovali soudcovský sbor. V každém z lidových soudů, nazvaných dicastéria, působilo 201 až 501 občanů jako soudci a porotci; počet občanů se lišil podle závažnosti projednávané věci.
Jednou za rok občané hlasovali o tom, zda mají, nebo nemají uplatnit vyobcování. Jestliže většina hlasovala kladně, tak každý člen sněmu pak napsal na střep (ostrakon) jméno osoby, která by podle jeho názoru měla být vyobcována. Osoba, jejíž jméno bylo napsáno na většině střepů, byla poslána do vyhnanství na dobu deseti let, po které se mohla vrátit a převzít své jmění nedotčené. Tímto způsobem bylo vyloučeno nemálo obtíží, včetně snah rádoby tyranů o nastolení samovlády. (Pokud vás primitivnost tohoto postupu bezprostředně šokuje, uvažujte, jaký prospěch by to mohlo přinést vašemu městu.)

Atény a jeho kolonie, ve světě první (známý) pokus o demokracii-řecké slovo, jehož smysl je "vláda lidu"- stále vyčnívají jako skutečná  účastnická vláda lidu v dějinách. Ještě nikdy nedošlo k dalšímu pokusu o zavedení tak široce založeného, rozhodně nezastupitelského modelu jako v tomto uvedeném městě. A při dané semknutosti Atén, teatrálního zaměření občanů na veřejnost a následném vzruchu jejich shromáždění fungovala.

Lze i dnes uvažovat o užití podobného systému vlády lidu po uplynutí dvacetipěti století? Na to by si měli čtenáři v Česku odpovědět sami, zda jsou vyspělí alespoň tak, jako byli Atéňané v šestém století př. n.l.

Zdroj: Kniha Thomase Cahilla: Plavby po tmavém vínovém moři
(Historie a význam řecké kultury)Vydalo Nakladatelství PRAGMA Praha 4