Válečný rok 1942 na východní frontě – dokončení

Jasný rozkaz sovětského velení: Ani krok zpět!

Německá letní ofenzivy byla zpočátku úspěšná, ale zároveň se prakticky od svého počátku potýkala s některými problémy. Především se nedařilo plnit časový plán. Přesto po šesti týdnech letní ofenzivy dosáhly německé armády západní části kavkazské naftové oblasti. Situace pro Rudou armádu se stávala v tomto období na řadě míst až kritickou. Také proto 28. července 1942 vydává Stalin důležitý rozkaz č. 227: „ Němečtí okupanti pronikají ke Stalingradu, k Volze a chtějí se stůj co stůj zmocnit Kubáně a Severního Kavkazu s jejich ropným a obilním bohatstvím…. Po ztrátě Ukrajiny, Běloruska, Pobaltí, Donbasu a dalších oblastí se nám značně zmenšilo území, a tím ubylo i mnoho lidí, obilí, kovu a závodů. Ztratili jsme přes 70 milionů obyvatel a přes 10 milionů tun kovu za rok. Teď již nemáme převahu nad Němci ani v lidských silách, ani v zásobách obilí. Ustupovat dále znamená vrhnout se do záhuby a s sebou zahubit i naši vlast. Proto je třeba rázně udělat přítrž všem řečem o tom, že můžeme donekonečna ustupovat, že mámě velké území, že naše země je velká a bohatá, že máme mnoho obyvatel a obilí bude vždy nadbytek. Takové řeči jsou falešné a škodlivé, neboť nás oslabují a nepřítele posilují…. Z toho vyplývá, že je nejvyšší čas skoncovat s ústupem. Ani krok zpátky! To musí být teď naším heslem. Od nynějška se p železným zákonem pro každého velitele, rodoarmejce a politického pracovníka musí stát požadavek neučinit bez rozkazu vyššího velení ani krok zpět….“ Po tomto prohlášení si celý SSSR a jeho obyvatelé nutně museli uvědomit, že země se opravdu ocitla ve smrtelném nebezpečí a je tedy nezbytně nutné mobilizovat všechny dostupné síly pro zastavení fašistických vetřelců a zabránění jim v obsazování dalších území. V podobně kritické situaci se země nacházela již na podzim předchozího roku, kdy se rozpoutala bitva o Moskvu. Maršál Moskalenko na Stalinova slova po válce reagoval takto: „ Důvodem vydání Stalinova rozkazu zřejmě byly neúspěšné akce vojsk Jihozápadního a Jižního frontu v červnu a červenci 1942. Nebyl to vlastně rozkaz, nýbrž provolání ke všem velitelům, rudoarmejcůma politickým pracovníkům, a byla v něm vyslovena krutá pravda oněch dní. Na všechny tento dokument nebývale silně zapůsobil tím, jak jasně v něm byly vyloženy naše perspektiva úkoly. Všichni chápali, že na splnění úkolu vytyčeného v rozkazu č. 227 závisí další průběh a snad i výsledek války.“ Hitlerovci se k uvedenému rozkazu stavěli většinou značně přezíravě. Za všechny hovoří jasně slova velitele 71. pěší divize Hartmanna. Ten po přečtení dokumentu uvedl: „ To je konec! To je poslední Stalinův zoufalý pokus donutit zdecimovaná vojska k odporu. Vítězství máme na dosah ruky. Za několik dní budeme na Volze.“

Proniknutí fašistických armád do velkého ohybu řeky Don ke Kalači způsobilo obrovské akutní nebezpečí pro Stalingrad. Město, které již svým názvem působilo silně na Hitlera jeho generalitu, už v minulosti opakovaně prokázalo svůj klíčový strategický význam. Šlo především o důležitý dopravní uzel a velké průmyslové centrum. Z vojenského hlediska šlo místo strategického významu. Šlo o důležitou spojnici mezi středními oblastmi evropské části SSSR a Kavkazem. Tudy procházela dopravní tepna, po níž se přepravovala ropa sloužící nejen vojenským účelům, ale i celému hospodářství. Nebylo náhodou, že Hitler postupně soustředil na strategickém směru značné síly a ty navíc neustále posiloval. V létě 1942 došlo v oblastech donských a volžských stepí k největší bitvě celé 2. světové války. Celých 200 dní i nocí bojovaly v tvrdých bojích o každou píď země statisícové armády vyzbrojené množstvím techniky. Všichni si dobře uvědomovali, co vše je v sázce. Boje odehrávající se na ploše 100 tisíc čtverečných kilometrů poutaly pozornost celého světa. Výsledek bitvy měl mít klíčový význam pro další průběh války. V německém hlavním stanu dochází v době, kdy již hoří boje na přístupech ke Stalingradu opět k neshodám. Hitlerovy záměry pro nejbližší vedení dalších operací se neshodují s názorem některých generálů. Generál Halder mínil, že hlavním výsledným cílem bude dobytí Stalingradu. Hitler se vyslovil pro dobytí Kavkazu jako hlavního cíle. Došlo ke sporům, kam soustředit hlavní síly. S prodloužením fronty narůstaly přirozeně potíže – především šlo o nedostatek vojenského materiálu, zejména pohonných hmot. Zásobování začalo váznout, stejně jako další postup, který se stále opožďoval proti stanoveným plánům. Rudá armáda měla dostatek zkušeností s neúspěchy a obrannými boji a dokázala i nyní působit fašistům citelné ztráty. Ti sice postupovali nadále vpřed, ale stále pomaleji a s nutností doplňovat ztráty zálohami a čerstvými silami. Začátkem srpna je v německých rukou Majkop a Krasnodar. Německé síly vstupují 5. srpna do Stavropole, o den později je dobyt Armavir. Německý postup je v polovině srpna zastaven na západních přístupech hlavního kavkazského hřbetu. Stále jsou však ohrožovány přístavy i Groznij. V téže době jsou rozpoutány tři německé operace. Jedna z nich se zmocňuje na Kavkazu mnoha výšin západně od Elbrusu. Na konci srpna oznámil německý rozhlas následující sdělení: „ Z vůdcova hlavního stanu dne 21. srpna 1942. Vrchní velitelství branné moci oznamuje: Dnes v poledne dosáhli němečtí horští myslivci po rozhořčeném odporu bolševických vojsk vrcholu Elbrusu vysokého 5600 metrů a vztyčili tam říšskou válečnou vlajku. Tím je Kavkaz pevně v německých rukou.“ Šlo však více než o cokoliv jiného spíše jen o propagandistický tah. Z vojenského hlediska tímto činem hitlerovci žádného zásadního úspěchu nedosáhli. Na Kavkazu již poté německé jednotky zásadního postupu nedosáhly. Také díky aktivitě místního obyvatelstva a vytvoření horských jednotek byl německý postup zadržen až do konce září, kdy sníh přerušil další operace. Po dobytí Tamaňského poloostrova se Němci na konci srpna dostávají na pobřeží k Anapě. Hlavní síly krymské armády Manstein jsou přemístěny k Leningradu, jelikož Hitler je pevně přesvědčen, že jich nebude u Stalingradu potřeba.

Krize v německém vrchním velení vrcholí

Z Leningradu bylo od července ze zbylých obyvatel v počtu 1,1 milionu evakuováno 500 tisíc, aby se tímto vytvořil prostor pro zvýšený počet bojovníků. Němci posílili frontu u Leningradu krymskou armádou a navíc i několika jednotkami, které sem byly přesunuty ze západu. Německá operace ani zde nedosáhla stanovených cílů, Leningrad stále odolával. Náročný boj o Siňovin trval až do začátku října. Fašisté měli problémy i u Vjazmy, a tak sem muselo být přesunuto dvanáct divizí určených pro Kavkaz. Akceschopnost německých armád oslabovala i krize ve vrchním velení. Již v polovině července po neúspěchu u Voroněže byl odvolán polní maršál von Bock, velitel skupiny armád B. Na jeho místo nastoupil generál von Weichs. V září došlo k odvolání velitele skupiny armád A polního maršála Lista Hitler mu svěřil hlavní úkol letního tažení – zmocnit se Kavkazu. Jeho vojska ale nesplnila stanovený úkol a postup začal váznout a původně daný plán se tím stále více ocital ve slepé uličce. Obléhání Stalingradu z této oblasti odčerpávalo potřebné síly. Oslabené jednotky vzdálené od svých základen čelily stálému odporu sovětských vojsk. Narůstající ztráty a stále nedostupná ropná pole u Baku a Grozného působily negativně na morálku vojáků. Po velkých ztrátách u Mazdoku proto zavelel k ústupu. Hitlerova trpělivost byla u konce. 9. září jej odvolal. 24. září pak Hitler odvolal i náčelníka generálního štábu pozemního vojska generála Haldera. Jeho neshody s vůdcem trvaly již delší dobu. Halderovi zlomil vaz jeho názor na ústup od Stalingradu. Zkušený generál tušil, do jaké nebezpečné pasti se zde německé vojska dostala. Novým náčelníkem generálního štábu se stal Kurt Zeitzler. Muž, který za sebou neměl žádné výrazné vojenské úspěchy, vykonával předtím převážně štábní funkce. Vojenské špičky ho mezi sebe vůbec nepočítaly. Hitler mu ovšem dal značnou důvěru. Zeitzler přijal funkci i s nadějí v lepší komunikaci s Hitlerem, než se to dařilo jeho předchůdci. Brzy ale začalo docházet ke konfliktům a řadě těžko překonatelných rozporů mezi ním a vůdcem. Hitlerovy čím dál šílenější plány narážely na odpor vojenského pohledu na situaci optikou praktických zkušeností. Sem patřila v první řadě schopnost umět číst reálně situaci na bojišti, rychle reagovat na přicházející změny a umět měnit operativně původní plány, když se ukázalo, že tyto v reálné situaci selhávají. Zeitzler uměl situaci na východní frontě posoudit střízlivým pohledem zbaveným emocí i lpění na dosažení původně stanovených cílů za každou cenu. Dokázal také bez mnohomluvných analýz jasně sdělit, že dvě skupiny armád účastnících se letní ofenzivy stojí před neodvratnou katastrofou. Jeho popis situace na východní frontě na podzim roku 1942 byl v mnoha ohledech objektivní a bez jakýchkoliv příkras. V popisu situace nescházely ani tyto poznatky: „ Chyběly větší zálohy v týlu a na frontě skupiny armád Nord a Mitte se vytvořila řada potenciálně nebezpečných úseků.“ Připomenul i vyčerpanost armád bojujících už rok a půl bez oddechu, když přitom musely překonávat velmi dobře připravené jednotky Rudé armády. Německé armády navíc za tuto dobu utrpěly velké ztráty, ty navíc dále pokračovaly i v situaci, kdy scházeli další lidé, zbraně a materiál a posily přicházející na východní frontu byly nedostatečné. Svou úvahu uzavřel jednoznačným závěrem: „ Za takových podmínek měla naše vojska splnit úkol, který se jevil dokonce i v ideálních podmínkách jako nadlidský.“

Přitom Hitler byl se skutečnou situací na přelomu léta a podzimu na východní frontě dobře obeznámen, přesto stále nesmyslně trval na svých plánech a nehodlal je měnit ani s viditelně přicházejícími těžkostmi na bojištích. K tomu Zeitzler dále uvedl: „ Hitler o tom všem dobře věděl, ale ignoroval velké těžkosti, s kterými se naše vojska střetávala. I nadále trval na tom, aby obě útočná uskupení postupovala vpřed až do úplného vyčerpání svých sil. Se vší rozhodností požadoval dobytí zbývající části Stalingradu, kavkazských ropných pramenů a celého Kavkazu. Avšak úkol všude vázl. Hitler předpokládal, že ho bude třeba obnovit formou nevelkých útočných akcí. Ve Stalingradě se měla provést řada útoků. Město se mělo dobývat po jednotlivých čtvrtích, dům za domem. Také vojskům na Kavkaze přikázal nepřetržitě útočit na nepřítele. Hitler trval na tom, aby útok bez ohledu na jakékoliv ztráty pokračoval.“ Po několika málo týdnech v nové funkci předstoupil Zeitzler jako náčelník generálního štábu s vypracovanou zprávou situaci na východní frontě. Důkladnou analýzou informací a zkušeností popsal panující stav a naznačil úkoly do budoucna. Jeho zpráva upozorňovala na převahu Rudé armády nejen v lidských zdrojích, ale i výzbroji a munici, například i v produkci nových tanků. Poukázal i na rostoucí dodávky materiálu pro vedení války dovážené do SSSR z USA. V závěru svého referátu předneseného vůdci stanovil pět základních bodů:

• obsazení velkých území v SSSR již neodpovídá reálné síle německých armád a jejich spojenců, pokud tyto faktory nebudou v souladu, dojde dříve či později k fatálním následkům

• nejnebezpečnějším úsekem východní fronty je levé křídlo skupiny armád B od Stalingradu po okraj skupiny armád Mitte, množství nasazených sil na tomto úseku je nedostatečné a navíc jen málo spolehlivé, když se zde opírá o vojáky spojenců z Rumunska, Maďarska a Itálie.

• přísun nezbytně nutných posil na východní frontu je nedostatečný, ať už se týká lidí, bojové techniky nebo munice, pokud se toto výrazně nezlepší, nelze dále držet současnou frontovou linii delší dobu

• v roce 1942 je bojeschopnost ruských vojsk a bojová příprava jejich velitelů na znatelně vyšší úrovni, než tomu bylo v roce předešlém

• posledním bodem byl apel na zlepšení práce v týlu (zlepšení přepravy po železnici i dalších komunikacích, vyřešení dalších technických problémů ve válečné výrobě i logistice).

Hitler většinu těchto apelů a upozornění a analýz bral i nadále na lehkou váhu. Věřil stále v sílu německých zbraní a jejich kvalitu dle jeho názoru převyšující kvalitu sovětských zbraní. Nedokázal adekvátně reagovat ani na opakované informace o chystané ofenzivě sovětských armád. Směrem k veřejnosti stále vystupoval s optimistickými prohlášeními o blížícím se konci bojeschopnosti Rudé armády a brzkém splnění všech bojových cílů pro rok 1942. Poslední zářijový den pronesl například v říšském sněmu velký projev: „ Nyní nám nadchází dovršení letních úspěchů – obsazení samotného Stalingradu. Můžete si být jisti, že Stalingrad dobudeme. A jestliže jsme se jednou nějakého místa zmocnili, nikdo nás odtamtud už nikdy nedostane… A mohu vám říci s jistotou, že do zimy nebude už ruská armáda pro Německo nebezpečná. Prosím vás, abyste si na to vzpomněli za několik měsíců.“ Tato slova pronesl vůdce v době, kdy se jeho vojáci drali na řadě míst vpřed z posledních sil a za cenu stále dalších a nyní již nenahraditelných ztrát. Ti, kdo se nyní nacházeli v ohni bojů, rychle ztráceli víru v další úspěchy a proklínali šíleného vůdce, že je poslal do předem ztraceného boje. Hitler i přes další obtíže stále trval na svém. Odmítal řešení generálů, kteří navrhovali odchod od Stalingradu a přesun fronty do výhodnějších postavení. Navíc velkopansky 10. října vyhlásil: „ Stalingrad musíme dobýt, neboť tím komunismus ztratí svou svatyni.

Osudové Hitlerovo rozhodnutí obsadit a dobýt Stalingrad

Když Hitler rozhodl obsadit a dobýt Stalingrad, bylo to v čase, kdy hlavní síly německých vojsk postupovaly směrem na Kavkaz. Změnou plánu se bojující jednotky ještě více roztříštily a byly tak nuceny operovat aktivně na ještě větším prostoru již tak dost roztažené fronty. Stalingrad se přitom mohl dostat do skutečně vážných potíží již dříve. Bezprostředně po zahájení letního protiútoku, pokud by na něj byly v rychlém sledu soustředěny hlavní síly, fašisté jej tehdy měli šanci skutečně obsadit, a to zejména v době, kdy 4. pancéřová armáda postupovala směrem na město. Brzy však byla přesměrována na jižní směr, aby podporovala přechod přes Don. Po dvou týdnech sice přišel rozkaz, aby se obrátila směrem na sever, ale to již bylo ve značně odlišné situaci. Sovětské velení na tento úsek postupně soustřeďovala zálohy a útočící Paulusova 6. armáda postupovala vpřed obtížně a pomaleji. Hitler tak byl nucen stahovat směrem na Stalingrad i vojska, s nimiž se původně počítalo pro operaci zaměřenou na obsazení Kavkazu. Na přelomu července a srpna útočilo na stalingradském směru celkem 19 divizí. Vzápětí sem byly nasměrovány další dva sbory a následně i 8. Italské armáda a 4. rumunská armáda. Německé velení celkově přesunulo ke Stalingradu obrovské síly čítající přes milion mužů a velké množství potřebné vojenské techniky.

První boje na vzdálených přístupech ke Stalingradu propukly během července. Situace se pro Rudou armádu výrazně zhoršila v době, kdy německá vojska skupiny armád A rychlým útokem dobyla Rostov na Donu a otevřela si tak přístup na Kubáň. Německá 4. tanková armáda se poslední červencový den vrhla z předmostí u Cimljansku směrem na Stalingrad na levém břehu Donu. Sovětská 51. armáda se na 200 kilometrovém úseku stáhla k železniční trati Tichoreck – Salsk – Stalingrad. Sovětské jednotky sem přesunuté se snaží zabránit rumunskému armádnímu sboru v postupu na město kolem železniční trati. V prvních srpnových dnech zde začíná na jižní frontě vnějšího obranného pásu bitva o obvod města. Stalingradská fronta je od 5. srpna 1942 rozdělena ve vlastní Stalingradskou frontu a v Jihozápadní frontu. Ve stejné době je pásmo Stalingradského frontu rozšířeno z původních 520 na 800 kilometrů a počet armád zde operujících se zvyšuje na osm. Velitelem Stalingradského frontu zůstal generál Gordov a velitelem Jihovýchodního frontu nově jmenován generál Jeremenko. Úseky obou front se stýkají uprostřed Stalingradu, na řece Carice. Rozhodnutím z 9. srpna 1942 se podřizuje Stalingradská fronta strategickému velení Jihozápadní fronty. Období mezi 5. – 10. srpnem přineslo pro sovětské vrchní velení nové obtíže. V této době se fašistickým útočícím jednotkám podařilo dostat až k vnějšímu pásmu obrany města. Zlikvidovali předmostí sovětských vojsk na Donu v oblasti Kalače. Tímto krokem překonali vážnou překážku bránící jim v přímém nástupu do Stalingradu. V této době zároveň skončilo období obranných bojů na vzdálenějších přístupech ke Stalingradu trvající od poloviny července do 10. srpna. Původní plán hitlerovského velení proniknout do strategicky důležitého města přímo z chodu jedním mocným úderem skončil bez úspěchu. Především díky aktivní obraně sovětských armád na západních a jihozápadních přístupech k městu vetřelci postupovali výrazně pomaleji, než původně plánovali. Postup tak činil 60. – 80. Kilometrů, tedy v průměru tři až čtyři kilometry za den, během tří týdnů útoku. Generál Jeremenko je nucen k prořídlým jednotkám odeslat 75 tisíc narychlo zmobilizovaných mužů. Těm ale většinou scházel řádný vojenský výcvik a bojové zkušenosti, obojí tak museli nahrazovat odhodláním, pevnou vůlí a kázní. Fašistické velení nespokojeno s váznoucím postupem vpřed muselo povolávat nové posily z jiných úseků fronty. Byl připravován nový útok. Podle něj měla Paulusova 6. armáda vést útok od západu od Trjochostrovské, Hothova 4. tanková armáda z jihozápadu od Abganěrova. Posilou se měla stát i 8. Italská armáda. Svazky 4. letecké flotily se přesunovaly blíže k frontě – to umožnilo startovat k několika letům za den. V polovině srpna se nacházela Paulusova vojska přibližně 65 kilometrů západně od Stalingradu, Hothovy jednotky pak již jen 25 kilometrů od jižních okrajů města. Fašisté zde měli převahu v dělostřelectvu a letectvu dvojnásobnou, v tancích až čtyřnásobnou. Snad i proto Hitler nařídil dobýt Stalingrad do 25. srpna. Nové velké boje propukly 15. srpna na západních a jihozápadních přístupech k městu. Mohutné uskupení razící si cestu vpřed překročilo Don. V prostoru Peskovatky fašisté zbudovali velké předmostí a mohli tak přesunout potřebné síly pro další útok. Vnější obranné pásmo sovětských vojsk bylo prolomeno na několika úsecích. Po několika evakuacích zbylo ve městě okolo 40 tisíc obyvatel. Ti pomáhají nejen při výrobě zbraní a střeliva a opravách techniky, ale i přímo v boji. Navíc v podmínkách stálého bombardování německého letectva. Fašistům se podařilo odříznout železnici ze Stalingradu do Tichorecku. V provozu poté zůstává již pouze jediná trať směřující k severozápadu. Od 19. srpna bylo nasazeno 18 fašistických divizí k dobytí oblasti ležící na sever od železniční trati Kalač – Stalingrad mezi Volhou a Donem. Rudá armáda je nucena bránit pásmo široké 800 kilometrů. Vážným nedostatkem v této době stále zůstává především malý počet děl a dopravních prostředků. Obráncům Stalingradu je odlehčeno tím, že hlavní stan nařídil rozpoutat útočné operace na směru k Moskvě a u Voroněže. Sovětská 8. letecká armáda dostala do poloviny srpna 450 nových letadel. To představovalo velmi vítanou pomoc.

Obránci Stalingradu zažívají kritické období bitvy o město

Ráno 23. srpna vyrazily německé tankové a motorizované svazky směrem k Volze. Těžké boje se rozhořely zejména v prostoru traktorového závodu, kde obranu tvořily útvary vnitřního vojska. Bojovali zde i stalingradští dělníci. Večer 23. srpna se Paulusova armáda dostala k Volze severozápadně od města. Ta tanky obsazuje motorizovaná a pěší divize vytvořený osmikilometrový průchod. Fašisté tak svým postupem odřezávají od města sovětské jednotky na severních pozicích. V ten samý den zároveň probíhá první hromadné bombardování Stalingradu. Několik set letadel provedlo více než 2 tisíce letů a během odpoledních hodin svrhává na město tisíce bomb. Na mnoha jiných místech vznikají požáry. Bomby míří i na školy, nemocnice, muzea nebo obytné čtvrti. Částečně je z provozu vyřazen městský vodovod, elektrárny a doprava. Silně poškozeny jsou i průmyslové podniky a přístav. Velké části města se postupně mění v rozvaliny. Jednotky 62. armády nasazené k obraně severních předměstí na levém břehu Donu musejí ustoupit. Železnice směřující na sever a severozápad jsou odříznuty a doprava po Volze přerušena.

Státní výbor obrany a sovětský hlavní stan vrchního velení podnikly s předstihem opatření na zabránění fašistům zmocnit se Stalingradu. Koncem června se na území mezi Volhou a Donem obnovily práce na budování tří obranných pásem. Zároveň se rozhodlo zbudovat ještě čtvrté pásmo obrany v délce 50 kilometrů. Těchto prací se účastnily statisíce obyvatel Stalingradu a přilehlých oblasti. 14. července 1942 vyhlásil nejvyšší sovět SSSR ve Stalingradské oblasti válečný stav. Byla přijata i další potřebná opatření. Mezi ně patřilo zřízení protipožární obrany města, formovaly se nové jednotky lidobrany (ve svých řadách měly i nemálo žen), organizovaly se partyzánské oddíly, tajné sklady s potravinami, zbraněmi a minucí. Probíhala také evakuace lidí z ohrožených oblastí. Za Volhu se stěhovaly nemocnice, kulturní, vědecká a školské zařízení, odvážely se potraviny, průmyslové zařízení a další potřebný a cenný materiál. Hitler si dobře uvědomoval strategický význam Stalingradu, a proto zaměřil všechny síly na jeho dobytí. Snažil se o to za každou cenu a bez ohledu na narůstající ztráty. Ekonomický úsek vrchního velitelství vypracoval 5. září 1942 studii o vojensko – hospodářském významu města. Zpráva obsahovala sdělení o působivé proměně dříve provinčního města v průmyslové, ekonomické a dopravní centrum oblasti. Během války se zde ve velkém vyráběly zbraně. Ve studii se uvádělo, že ve Stalingradu se měsíčně vyrábí 240 tanků T 34, tedy plná polovina jeho celkové produkce. Vyrábělo se zde měsíčně i na 100 děl nejtěžších kalibrů, stejně jako významné množství dělostřeleckých nábojů. Stalingrad však zároveň sloužil i jako nejdůležitější obilní skladiště celé země. Šlo současně také o velmi důležitý vnitrozemský přístav, kterým putovalo až 8 milionů tun nafty z Kavkazu. Proto obě bojující strany vyvinuly značné úsilí, aby bylo město pevně v jejich rukou.

Vpád německých jednotek do hloubky 60 kilometrů prorazil vnitřní obranný pás a v nejméně vhodnou dobu zastihl sovětské velení bez potřebných jednotek na zacelení této rány. Sovětské velení proto na nejvíce ohrožená místa posílá stalingradskou posádku a ozbrojené oddíly pracujících, ale i jednotky NKVD či studenty stalingradského politického a vojenského institutu. Střelecké prapory ze závodů a dělnické milice jsou 23. srpna 1942 soustřeďovány do prostorů traktorového závodu. Na okrajích města se mobilizují obyvatelé a připojují se k obráncům města na nejkritičtějších úsecích. V době mezi 23. – 29. srpnem německé letectvo silně bombarduje celé město. Cílem bombardování se stávají především komunikace, obranná zařízení, oba břehy řeky Volhy a přechody přes ně Požáry vzniklé na mnoha místech města se šíří dále na západ. Jedním z nejkritičtějších dní tohoto těžkého času byl pro obránce 23. srpen. Generál Jeremenko označil tento den za hrozný a těžký pro Stalingrad. 25. srpna vyhlásil Městský výbor obrany Stalingradu stav obležení. Do města přicházejí nové zálohy. Ve všech čtvrtích města začínají pracovat zvláštní komise. Tyto řídí také komsomolské oddíly a družiny pro stavbu barikád a záchranu raněných a dětí. 26. srpna přijímá výbor obrany usnesení o stavbě barikád. V závodech se pracuje na zvýšení zbrojní výroby. Za krajně nepříznivých podmínek musí probíhat i evakuace z hořícího města. Během několika málo dní je do bezpečí přesunuto více než 300 tisíc obyvatel. Pozdě odpoledne 28. srpna jsou fašistické jednotky na severozápadních přístupech k městu zastaveny. Také 4. německé tankové armádě postupující z jihu se nedaří postupovat dále dle plánu. 29. srpna německá vojska proráží obranu na severozápadním okraji a jsou tak v týlu 62. a 64. armády. Fašisté zde nyní stojí až před samotným vnitřním obranným pásem.

Začíná druhá etapa bitvy o Stalingrad

Od 12. září začíná druhá etapa obranné bitvy u Stalingradu. Stalingradský a Jihovýchodní front disponují v této době přibližně 120 svazky. Řadě z nich však schází do plného stavu značné počty vojáků. Mnohé mají jen pětinu až čtvrtinu předepsaného stavu. Německá skupina armád B je posílena jednotkami přesunutými z Kavkazu a západní Evropy. 6. armáda, 4. tanková armáda a italská 8. armáda. Celkově jde o asi 50 divizí. Početní síly vojáků jsou před dalším střetem této bitvy vyrovnané. Němci a jejich spojenci mají převahu v těžkých zbraních, tancích, dělech a letadlech. Hitler ve svém hlavním stavu Werwolf u Vinnice dne 12. září svolává poradu a důrazně žádá od generálů Pauluse a Weichse dosažení zásadního průlomu ve Stalingradu. Německý tisk v první polovině září opakovaně hlásí, že bitva o Stalingrad vstoupila do poslední fáze a každým dnem lze očekávat úplné obsazení města. Tyto informace se však s realitou výrazně rozcházely. Oba zmiňovaní frontoví velitelé Paulus a Weichs nesdíleli takový optimismus. Hitlera opakovaně upozorňují na přílišnou roztaženost fronty od Voroněže po Stalingrad, na vyčerpanost jednotek i nedostatek munice, pohonných hmot a potravin. Hitler vše zlehčuje. Dle něj jsou sovětské armády na konci sil a nezmohou se již na zásadnější odpor. Vůdce se však jako již mnohokráte předtím i potom rovněž i v tomto případě mýlil. 13. září útočí německé jednotky na střed města, pronikají k západním okrajům sídlišť závodů Barikády a Rudý říjen, obsazují železniční stanici Sadovaja a zachycují se na západních okrajích Mininova předměstí. 14. září se fašistické síly chystají přes Mamajovu mohylu dobýt nádraží a dostávají se až na hlavní nábřeží, ale brzy jsou vytlačeni zpět. Jedna sovětská divize se dostává 15. září na východní břeh a 16. září dobývá Mamajovu mohylu. Od 15. září přechází nádraží třináctkrát z držení jedné z bojujících stran na druhou. Až 21. září se zde Němci zachycují a opevňují. Do 27. září fašisté po tuhých bojích dobývají zpět polovinu Mamajovy mohyly. 4. října obsazují Němci dělnické sídliště závodů Rudý říjen a Barikády. V období od 27. září do 8. října ale fašisté postoupili v hlavním směru jen o necelý kilometr. Jeden německý voják svému nadřízenému otevřeně sděluje skutečný stav na bojišti: „ Ve městě je hotové peklo. Ti Ivanové neustupují ani o krok! Do jejich pozic se dostaneme teprve tehdy, když jsou všichni mrtví. Brání každou zříceninu, každičký kámen.“ Generál Halder si do deníku poznamenává, že u Stalingradu se postupně stále citelněji projevuje vyčerpávání útočících vojsk.

Na konci září je Stalingradská fronta přejmenována na Donskou frontu a Jihozápadní fronta na Stalingradskou. Generální štáb oběma frontám nařizuje do 5. října znovu dobýt části města, kterých se zmocnili fašisté. Němci musí počítat i s partyzánskou činností na jimi obsazeném území. 13 německých divizí se přes celé léto nemůže nikam přesunout, jelikož jsou nuceny střežit železniční tratě. Musí k této činnosti stále přisunovat nové posily – pěšáky, tanky i letadla, zvláště když partyzáni zintenzivňují svoji činnost. Němci uvádějí, že partyzáni uskutečnili srpnu na železnici 148 akcí, v září 152, v říjnu 210 a v listopadu už 238 akcí. Fašisté reagují pro ně typickým způsobem. Hromadně vypalují vesnice, popravují civilisty a zvyšuje se počet deportovaných osob. Sovětské velení připravuje plán velkého protiútoku u Stalingradu. Za tím účelem je zřízen nový Jihozápadní front. Měl vést hlavní úder ze severu do boku stalingradského uskupení Němců. Už koncem září byl jako jeho velitel jmenován generál Vatutin. Koncem září dostává plán velkého protiútoku Rudá armády u Stalingradu jasnější obrysy. Státní výbor obrany a hlavní stan vrchního velení věnovali tomuto úkolu značnou pozornost. Šlo o hlavní opatření v období do konce roku 1942. Hlavním cílem připravované operace mělo být obklíčení a zničení německých vojsk nasazených bezprostředně u Stalingradu. Tento původní návrh byl poté přehodnocen a nakonec schválen útok většího rozsahu. Tuto operaci měly uskutečnit tři fronty: Donský, Jihozápadní a Stalingradský. Podrobné rozpracování operace bylo uloženo generálnímu štábu. V této době mělo nacistické velení již četné informace o připravovaném útoku Rudé armády. I poznatky o tom, že hlavní úder bude s velkou pravděpodobností směřovat na levé křídlo skupiny armád B. Šlo o úsek bráněný vojsky německých spojenců. Konkrétně rumunský úsek ležící poblíž Stalingradu, italský rozkládající se západním směrem a úsek maďarský. Začátkem listopadu se přesněji rýsovalo místo, kam tento úsek bude přesně směřovat. Hitler ovšem ani tehdy na velký sovětský útok nevěřil. Vlastní příprava sovětského protiútoku ale probíhala za velmi obtížných podmínek. Příprava operace se komplikovala i tím, že ve Stalingradu stále zuřily prudké boje. Navíc podzimní rozbahněný terén a nedostatek železničních spojů ztěžoval přepravu záloh a vojenského materiálu. Vše potřebné bylo nutno přepravovat po Volze a Donu. Bylo také nutné dodržovat zásady utajení připravované akce. Za porušení se udělovaly přísné tresty. Při přesunech potřebného nákladu pracovalo 27 tisíc motorových vozidel. Na železnici se denně přepravilo 1300 vagónů nákladu. Vojenské jednotky a munice pro Stalingradský front se přepravovaly ve velmi složitých podmínkách zamrzající Volhy. V době od 1. listopadu do 19. listopadu se přes Volhu přepravilo na 160 tisíc mužů, 10 tisíc koní, 430 tanků, 600 děl, 14 tisíc automobilů a přibližně 7 tisíc tun munice.

Boj o Stalingrad v průběhu října 1942 vstoupil do další fáze. 14. října totiž fašisté zahájili další velký útok. Maršál Čujkov později napsal, že „ začaly boje, jež neměly co do krutosti obdoby. Prožili jsme toho do 14. října dost a dost, ale nový útok hitlerovců jsme si zapamatovali na celý život. Na tři tisíce vzletů německého letectva jsme napočítali jen za tento jediný den. Fašistické letouny bez oddechu bombardovaly naše bojové sestavy a útočily na ně střemhlavým letem. Dělostřelectvo a minomety zasypávaly od rána až do pozdní noci granáty a minami celé bojiště. Byl slunný den, ale kouř a saze snížily viditelnost na sto metrů. Naše úkryty se otřásaly a hroutily jako domky z karet.“ 15. října fašisté obsadili Stalingradský traktorový závod. Boje probíhající ve druhé polovině října patřily vůbec k nejtěžším. Obě bojující strany byly téměř úplně vyčerpány. Sovětské dělostřelectvo podporovalo pěchotu z východního břehu. Poté co Němci zasadili do boje speciální úderné jednotky, podařil se jim jeden z posledních viditelných postupů a na konci října ovládli téměř celé město a pronikly až k Volze. Paulusova armáda ztratila od poloviny srpna do poloviny října na 40 tisíc mužů. Urputná obrana Stalingradu pokračovala dál. Zvláště se vyznamenaly sovětské jednotky bránící Dům seržanta Pavlova a Dům poručíka Zabolotného. Na přelomu října a listopadu začíná další nápor hitlerovců polevovat. Zálohy se zcela vyčerpaly, v možná rozhodujících okamžicích fašisté již nemohli nasadit do boje nové čerstvé síly. Na březích Volhy se definitivně zastavil postup fašistických armád, k dalšímu postupu již nedošlo. Nastal zlom. Brzy měl začít nápor z druhé strany a frontální ústup okupantů za obrovských a nenahraditelných ztrát na lidech i bojové technice.

Před velkým zlomem

Na konci října útočí 64. armáda u čtvrtí Kuporosnoje a Zeljonaja pojlana. Cílem je ulehčit 62. armádě. Boje zde trvají od 25. října do 1. listopadu. Postup na tomto úseku váže síly, které fašisté nemohou nasadit na jiných, pro ně důležitých místech. Především je nemohou nasadit proti tovární čtvrti, kde již dříve pronikli Barikády a Krasnyj Okťabr. Zde nakonec boj o některé budovy potrvá až do úplného skončení bitvy o Stalingrad. 11. listopadu Němci znovu tvrdě útočí ze závodu barikády na úzké frontě k Volze. Ve Stalingradu je v těchto dnech nasazeno dvojnásobek divizí, než na kavkazské frontě. V listopadu je již výrazně patrné, že útočná síla německých armád je vyčerpaná. Donská armáda na severu, 64. armáda na jihu a také 57. a 51. armáda splnily své úkoly. Všechny sovětské jednotky nasazené u Stalingradu vytvořily svou bojovou činností předpoklad pro velký protiúder mající za cíl obklíčení německých vojsk a jejich postupnou likvidaci. 6. listopadu pronáší Stalin v Kremlu projev k 25. výročí Říjnové revoluce. Připomíná zásadní skutečnost: „ Taktické úspěchy německé letní ofenzivy zůstaly pro zjevnou nereálnost německých strategických plánů nedovršeny.“ Zároveň vytyčil tři hlavní úkoly do budoucna: zničit hitlerovský stát, rozdrtit hitlerovskou armádu a zlikvidovat „nový řád v Evropě.“ O dva dny později u příležitosti 20. výročí mnichovského puče Hitler pronáší v tamní pivnici Lowenbraukeller před shromážděnými stranickými veterány slavnostní řeč. Snažil se především vysvětlit, proč došlo k takovému vývoji na sovětsko – německé frontě: „ Chtěl jsem dojít k Volze, a to na určitém místě a u určitého města, které náhodou nese jméno samého Stalina. Toho jsem se chtěl zmocnit a víte, říkám to skromně, už jsme se toho zmocnili, až na několik málo místeček…. O této válce rozhodne ten, kdo zasadí poslední ránu. A že to budeme my, o tom vás mohu ujistit.“ V době, kdy Hitler pronáší tato slova, koná sovětské velení poslední přípravy před zahájením mohutného protiúderu, který doslova rozmetá v prvním sledu jednotky německých spojenců u Stalingradu a obklíčí velké uskupení německých vojsk a postupně je zlikviduje. Již jen dny zbývají do zahájení tohoto drtivého obratu, jenž bude znamenat naprostý zvrat vývoje na východní frontě. Německé armády ztratily v bojích o Stalingrad trvající již několik měsíců příliš mnoho sil, a proto se musejí poprvé za celou dobu války na východě výrazněji spolehnout na své spojence. Především na rumunskou a italskou armádu. Což byla další z velkých chyb hitlerovského velení. Jejich bojeschopnost se totiž již dříve ukázala jako velmi problematická, a to i za příznivějších okolností, než panovaly u Stalingradu. Sovětské velení dobře vědělo, že pro úspěch u Stalingradu musí mít k dispozici dostatečný počet mužů i techniky. Postupně tak byly dislokovány v této oblasti potřebné síly. Především šlo o 4 tankové a 4 mechanizované sbory, 14 samostatných tankových brigád a 4 tankové pluky – to činilo dohromady na 60% všech tankových a mechanizovaných svazků na sovětsko – německé frontě. Dále zde bylo nasazeno 230 dělostřeleckých pluků a více než 100 oddílů polního reaktivního dělostřelectva, 1100 protiletadlových kanonů a 25 leteckých divizí. I přes soustředění těchto sil nebyla převaha Rudé armády v tomto úseku nijak drtivá a například v letectvu zůstávala menší. Jako rozhodující se brzy ukázala převaha soustředěná na úseky hlavních útoků. Nejzásadnější pak zůstávalo utajení přesného místa a termínu pro zahájení ofenzivy. Německé velení navíc i v této době stále podceňovalo, zejména Hitler osobně, varující informace přicházející od výzvědné služby. Tyto opakovaně upozorňovaly na zvyšující se soustředění sil na sovětské straně a správně toto vyhodnotila jako přípravu k útoku. Hitler všechny tyto znepokojivé informace tvrdošíjně odmítal vzít na vědomí. Generál Paulus navrhovat poté, kdy německé jednotky v listopadových dnech za cenu velkých ztrát získaly jen několik set čtverečních metrů území (šlo většinou navíc jen o místa plná sutin ze zničujících bojů), stáhnout 6. armádu za Don. Hitlerova odpověď dle očekávání všechny podobné návrhy odmítala: „ Těžkosti boje o Stalingrad a klesající bojeschopnost je mi známa. Obtíže Rusů jsou však nyní při pohybu ledů na Volze ještě větší. Když využijeme tohoto času, pak ušetříme později mnoho krve.“ Hitler navíc nařídil obnovení útoků a obsazení zbývajících míst na pravém břehu Volhy. Naplnění tohoto rozkazu bylo v dané situaci zcela mimo realitu. Bojová morálka Němců u Stalingradu se po dlouho trvajících bojích stále snižovala.

Operace Uran začíná

Ráno 19. listopadu je zahájeno ohlušující dělostřeleckou přípravou trvající 80 minut. Poté, krátce před 10. hodinou, ve sněhové vánici a v mlze, v počasí znemožňujícím letecké operace zahajují Donský a Jihozápadní front mohutný útok na 50 nepřátelských divizí. Stalingradský front zahajuje akci o den později. Hned prvního dne je obklíčen rumunský armádní sbor. Vojska Jihozápadního frontu prolamují obranu 3. rumunské armády na dvou místech. Během jediného dne je téměř zcela zničena 1. rumunská pancéřová divize, 48. německý pancéřový sbor ztratil polovinu stavu. Do večerních hodin front postoupil o plných 60 kilometrů. V Hitlerově hlavním stanu panuje po obdržení nejnovějších informací z fronty naprostý šok. Generál Heim, velitel pancéřového sboru je okamžitě zbaven své funkce a převezen do vrchního velitelství. Zde jej vytvořený tribunál ihned odsuzuje k trestu smrti, ten ale nakonec není vykonán. 20. listopadu je prolomena jižně od Stalingradu linie 4. rumunské armády a Stalingradský front pod velením generála Jeremenka postupuje naproti jednotkám generála Vatutina. Úder je veden proti 1. a 18. rumunské pěší divizi. Již brzy odpoledne se jejich obrana hroutí a večer tohoto dne přestává 18. rumunská pěší divize prakticky existovat. Útok míří na jihu na německou 4. tankovou brigádu. Uskupení 57. a 51. sovětské armády postupuje systematicky stále vpřed a během dvou dnů likviduje tři rumunské pěší divize. Z boje je vyřazena také 29. německá motorizovaná divize. Generál Paulus 21. listopadu navrhuje ústup na linii Don – Čir, generální štáb ale nařizuje dále držet Stalingrad a frontu na Volze. V té době postupují sovětské jednotky po jihozápadním křídle. 22. listopadu večer vojska Stalingradského frontu přetínají obě železnice zásobující všechny německé a rumunské jednotky východně od Donu. Brzy jsou zničeny i 13. a 15. pěší rumunská divize. Prakticky od začátku sovětské ofenzivy panuje zejména u rumunských jednotek panika a dezorganizace. Ústup se často mění v bezhlavý útěk a množství jednotek upadá do zajetí. Hitler uděluje sice generálu Lascarovi, jako prvnímu cizímu důstojníku dubové ratolesti k rytířskému kříži, ale ten je již nemůže přijmout, jelikož se ocitl v zajetí. Vzápětí jej následuje generál Stanescu. Úsilí rumunských a německých vojsk zabránit svírajícím se kleštím a uniknout úplnému obklíčení je marné. Celá jedna rumunská armáda se 23. listopadu hroutí a 4 její divize míří do zajetí. Již brzy po zahájení sovětské operace přestávají klást rumunské jednotky vážnější odpor. Sovětská vojska postupují z obou směrů a nezadržitelně míří ke Kalači na Donu. Tři tankové sbory sem směřují od severu a za nimi postupují střelecké divize ničící stále ještě početné síly fašistů. Podřízený generála Pauluse W. Adam ve svých vzpomínkách popisoval tyto dny a s otevřeností uváděl následující fakta: „ Dokonalý obraz hrůzy. Poháněn strachem před sovětskými tanky hnal se na západ proud osobních i nákladních aut, motocyklů i velitelských vozů, jezdců i koňských spřežení. Vozy do sebe narážely, převracely se a zatarasovaly silnici. Mezi tím vším se proplétala, tlačila, narážela na sebe a valila se vpřed masa pěších. Kdo klopýtl a upadl, ten už nevstal. Ušlapali ho nebo přejeli a tanky, vozy i koně rozdrtily tělo k nepoznání . Vojáci se zbavovali všeho, co jim překáželo v útěku. Nejdivočejší zmatek panoval ve Verchněčirské.“

Strategickým místem se stal Kalač na Donu. Právě zde se nacházel důležitý most, který byl pro fašistické jednotky u Stalingradu prakticky jedinou ústupovou cestou směrem na západ. Do večera 22. listopadu se k mostu dostala i sovětská 19. tanková brigáda. Brzy sovětské jednotky obsadily i samotný Kalač na Donu. Vzdálenost mezi svazky Jihozápadního a Stalingradského frontu se následně zmenšila již jen na 12 kilometrů. 23. listopadu v odpoledních hodinách se vojska Jihozápadního a Stalingradského frontu za pomoci Donského frontu spojily. Ves tejný den se 45. tanková brigáda 4. tankového sboru Jihozápadního frontu dosáhla obce Sovětský a zde se spojila s 36. mechanizovanou brigádou ze 4. mechanizovaného sboru Stalingradského frontu. Kruh obklíčení fašistických vojsk na území mezi Donem a Volhou se tím prakticky uzavřel. Zůstala v něm 6. polní a část 4. tankové armády – dohromady 22 divizí a dalších 160 útvarů tvořených Němci a Rumuny v počtu 330 tisíc mužů. Tím operace Uran skončila. Rudé armádě se německé uskupení podařilo obklíčit za necelých pět dní.

Německá 6. armáda po úspěšné sovětské ofenzivě směřuje ke katastrofě

Do konce listopadu 1942 byli Němci a Rumuni hermeticky uzavřeni u Stalingradu. Jejich osud tím byl většinou zpečetěn. Z tohoto stále se zmenšujícího prostoru se dalo nyní dostat již jen letecky, takové štěstí měli většinou jen ranění. Během šesti dnů na konci listopadu se plocha obklíčených vojsk zmenšila o polovinu. Před sovětskými jednotkami stal úkol v podobě rychlé likvidace 6. armády a zahájení útoku ve směru na Rostov, tak aby se podařilo odříznout i kavkazské uskupení německých armád. Donský a Stalingradský front měly zničit německé stalingradské uskupení. Sovětské velení přitom počítalo s tím, že 6. armáda nebude klást velký odpor. Tento předpoklad se ukázal jako chybný, síla 6. armády byla třikrát větší, než se domnívalo sovětské velení.

Generál Paulus dostává rozkaz zformovat obranné postavení v podobě ježka a vyčkat na vyprošťovací operaci plánovanou na začátek prosince. 24. listopadu je podniknut proti ježku útok a po deseti dnech se jeho plocha zmenšuje asi na polovinu. Což je přibližně 2500 čtverečních kilometrů. Toto území měřilo od severu na jih 30 - 40 kilometrů a od západu na východ 70 – 80 kilometrů. Postupný sovětský cíl v podobě rozdělení tohoto území na dvě části se splnit nepodařilo. Německé velení, které věřilo, že obkličovací kruh není příliš silný, rozkázalo 29. německému armádnímu sboru, aby jej prorazil. Tento útok byl vzápětí tvrdě odražen. Po tomto neúspěchu Hitler definitivně rozhodl o vytvoření zvláštní armádní skupiny Don pod velením polního maršála Mansteina za účelem vyproštění obklíčeného uskupení. Tato skupina zaujala postavení dlouhé 600 kilometrů a byla do ní zahrnuta všechna vojska nacházející se na jih od středního Donu až po astrachaňskou step, patřily do ní i obklíčené jednotky mezi Donem a Volhou. Manstein pevně věřil, že má k dispozici dostatek sil, aby jím vedená akce měla úspěch. Vytvořil zvláštní údernou skupinu a přisunul z Francie a jiných úseků sovětsko – německé fronty deset pancéřových a pěších divizí. Celá operace krycí název Zimní bouře a měla být zahájena 12. prosince. Ve stejný den svolal Hitler poradu a na ní přiznal, že cítí nejistotu ohledně dalšího vývoje. Špatné zprávy pro německé velení v té době přicházelo nejen ze sovětské fronty, ale i z Afriky, navíc partyzánský odboj na území SSSR i jinde v Evropě vykazoval čím dál vyšší aktivitu. Hitler svým blízkým spolupracovníkům otevřeně sdělil, že na spojence se nelze spolehnout. Velké kritice podrobil italské a rumunské vojáky a prohlásil: „ Je tisíckrát snadnější útočit s armádou vpřed a získávat vítězství, než po ústupu a porážce armádu opět postavit na nohy.“

Německá armáda měla v nástupním prostoru při zahájení akce Zimní bouře výraznou převahu, v tancích až pětinásobnou, přesto narazila na znatelný odpor již v první fázi svého postupu na Stalingrad. I přesto za první tři dny postoupila o téměř 50 kilometrů a zdálo se, že je na dobré cestě ke splnění svého úkolu. 18. prosince obklíčená vojska u Stalingradu již mohla pozorovat válečnou vřavu ze západu. 19. prosince Mansteinovy jednotky zaznamenaly největší postup. Toho dne je dělilo od obklíčeného kotle asi 40 kilometrů. Dále se však již nedostaly. Manstein připravil plán nazvaný Hromový úder. Podle něj měla 6. armáda vyrazit k pomocnému útoku a vyklidit zároveň své obklíčené postavení. Tento plán byl ale Hitlerem odmítnut. Tímto rozhodnutím zmařil i poslední naději na záchranu 6. armády. Mansteinovy jednotky totiž musely čelit útočné akci započaté Jihozápadním a Voroněžským frontem. Zpočátku nadějný postup se tak změnil v poziční boj. Ani přes silný tlak se nedařilo postupovat dál směrem ke kotli. Bylo třeba zajišťovat i boční okraje útočících jednotek. Období mezi 16. – 19. prosincem tak s konečnou platností definitivně rozhodlo o osudu 6. armády a celkovém výsledku stalingradské bitvy. 24. prosince nastoupily do útoku Malinovského gardisté, což znamenalo konec všem nadějím vkládaným do vyprošťovací operace. 8. Italská armáda zůstala zcela zdecimovaná, 5. italská pěší divize se ocitla v troskách a 57. německý pancéřový sbor po těžkém boji prakticky přestal existovat. Mansteinova armáda musela ustupovat a v krátkém čase se vzdálila od okrajových částí stalingradského kotle až na 250 kilometrů. Během prosincových bojů utrpěli německé jednotky a jejich spojenci další velké ztráty – zničeno bylo 25 pěších, 4 pancéřové, 2 jezdecké a jedna motorizovaná divize. V bojích padlo 80 tisíc mužů a přes 60 tisíc putovalo do zajetí. Citelné ztráty tvořily i ztráty velkého množství vojenského materiálu. Stalingardský kotel se postupně zmenšil a jeho průměr činil na přelomu prosince 1942 a ledna 1943 30 – 40 kilometrů. Byl obklopen pěti sovětskými armádami a jeho úplná likvidace se stala otázkou krátké doby. Letecké zásobování kotle navíc zcela selhalo a ti, kdo v kotli přežili zažívali mučivé okamžiky naplněné silnými mrazy, hladem a depresivním očekáváním hořkého konce. Místo potřebných 600 tun dodávaných leteckou cestou do kotle každý den, činily skutečné dodávky sotva poloviční množství. V některých dnech se do kotle nepodařilo dostat vůbec žádné zásoby. Například poslední týden v prosinci nedostaly obklíčené jednotky ani gram dodávek. Brzy byli snědeni všichni koně 1. rumunské jezdecké divize. V nouzi se pak jedli i psi a kočky. Ale například i straky a uhynulí koně.

Stalingrad se stal hrobem velmocenských plánů Hitlera a jeho spojenců

Celkové ztráty fašistických armád v oblasti mezi Donem, Volhou a Stalingradem činily během šesti měsíců trvající stalingradské bitvy 1,5 milionu padlých a zajatých, 3500 zničených tanků a útočných děl, 12 tisíc děl a minometů a na 3000 letadel a velké množství další techniky. Bylo zřejmé, že z tak těžké porážky se německá armáda již nemůže vzpamatovat a tak velké ztráty nahradit. Katastrofa u Stalingradu znamenala narůstání zásadních rozporů mezi Německem a jeho spojenci, kteří čím dál hlasitěji odmítali dále krvácet za zájmy Hitlera. Naopak Rudá armáda získávala po celém světě stále větší autoritu. Členové protifašistické koalice byli nuceni vzít na vědomí, že Rudá armáda je schopna fašistické vetřelce porazit do značné míry sama. Bylo zřejmé, že rok 1943 bude pro fašistické státy dobou dalších tvrdých zkoušek a dalších porážek. Německá generalita pochopila, že na východní frontě se zvítězit nedá, přesto mnozí dál poslušně sloužili Hitlerovi až do posledních dnů.