Rozhodoval Ústavní soud podle Ústavy, nebo podle ústavní zvyklosti

Problém dělby moci
* vláda nese politickou odpovědnost,
* prezident za výkon funkce politickou odpovědnost nenese,
* soud není volen občany,
* soud nesmí přebírat rozhodování za vládu.
Úkolem soudu není vládnout. Úkolem soudu není sestavovat delegace. Úkolem soudu není určovat zahraniční politiku. Jakmile začne soud určovat, kdo má sedět v delegaci a jak mají ostatní ústavní orgány jednat, pohybuje se na hranici mezi výkladem práva a výkonem moci.

Role soudů
V klasickém modelu parlamentní demokracie:
* Parlament vytváří zákony.
* Vláda vykonává politiku státu.
* Soudy kontrolují soulad jednání s právem.
Každá složka má své místo.
Problém nastává ve chvíli, kdy soud přestane pouze přezkoumávat zákonnost a začne fakticky spolurozhodovat o politických rozhodnutích. V nynější kauze nejde pouze o účast prezidenta na summitu NATO.
Jde o otázku, zda může soud předběžným opatřením uložit vládě konkrétní politický postup.
Pokud soud vládě neříká pouze „Nesmíte porušovat Ústavu" ale zároveň „Musíte prezidenta zařadit do delegace, musíte jej akreditovat a nesmíte podniknout kroky, které by jeho účast ztěžovaly" pak se přirozeně objevuje otázka, zda soud nevstoupil do prostoru, který dosud náležel výhradně exekutivě.

Ústava versus zvyk
* Ústava je psaný právní dokument.
* Ústavní zvyklosti existují.
* Zvyklost však nemůže automaticky vytvářet novou pravomoc.
Jestliže prezidenti jezdili na summity NATO třicet let, ještě z toho automaticky nevyplývá, že mají právní nárok být součástí každé delegace bez ohledu na stanovisko vlády. Zvlášť pozoruhodná je argumentace soudce zpravodaje, který zdůraznil, že prezidenti České republiky se summitů NATO dosud vždy účastnili. To je argument založený nikoli na výslovném textu Ústavy, ale na ústavní zvyklosti.
Ústavní zvyklosti jsou v každém demokratickém systému důležité. Mají však jednu zásadní vlastnost: Vznikají dlouhodobou praxí, nikoliv rozhodnutím soudu.
Pokud by se z každé opakované praxe automaticky stalo právně vymahatelné pravidlo, získaly by soudy mimořádně silný nástroj k vytváření nových ústavních pravidel bez změny samotné Ústavy.
A právě zde vzniká otázka: Nevzniká vedle psané Ústavy jakési „soudcovské zvykové právo“?

Co vlastně soud řekl
Soud se zatím neopřel o definitivní výklad článku 63 Ústavy, ale především o dosavadní praxi.
Pokud se rozhodující argument stává tradice, nikoliv text Ústavy, začíná se Ústavní soud nebezpečně přibližovat instituci, kterou by bylo možné označit za soud zvykového práva.

Kde končí ochrana Ústavy a kde začíná spoluvládnutí soudců
Pokud soudní orgán začne určovat nejen to, zda byl porušen zákon, ale také jak mají politické orgány vykonávat své vlastní pravomoci, vzniká zásadní otázka o rovnováze moci ve státě.

Od právního státu k soudnímu státu
Demokratický stát stojí na myšlence, že nikdo nemá neomezenou moc.
Ani vláda.
Ani prezident.
Ale ani soudy.
Pokud by se soud stal konečným tvůrcem nových ústavních pravidel bez opory v textu Ústavy, mohl by se postupně proměnit z arbitra sporů v aktéra politického systému. A právě tomu se v politologii říká soudcokracie (juristokracie) – stav, kdy zásadní politické otázky stále častěji nerozhodují volení představitelé, ale soudní instituce. Otázkou dneška proto není pouze to, zda prezident pojede do Ankary.
Otázkou je, zda jsme svědky běžného výkonu ústavního soudnictví, nebo dalšího kroku k systému, ve kterém se významná část politických rozhodnutí přesouvá z volebních institucí do soudních síní.

Riziko precedentu
Podstata problému není Petr Pavel. Stejně tak není podstata problému Andrej Babiš. Za několik let budou oba pryč. Rozhodnutí však může zůstat.
Pokud soud vytvoří precedent, že prezident má z titulu dosavadní praxe nárok být součástí delegace na summitu NATO, bude se tento výklad vztahovat i na všechny budoucí prezidenty.

A zde se dostáváme k nejzávažnější otázce:
Může být rozsah pravomocí ústavních institucí rozšiřován rozhodnutím soudu, nebo pouze změnou Ústavy? Chrání Ústavní soud pouze ústavní pořádek, nebo jej svými rozhodnutími současně dotváří?
Jestliže soud určuje vládě složení delegace na mezinárodní summit, přestává být pouhým vykladačem práva a vstupuje do prostoru, který v parlamentní demokracii náleží výkonné moci. Takový vývoj vyvolává otázku, zda se Česká republika neposouvá od vlády volených zástupců k systému, v němž stále významnější politická rozhodnutí činí nevolení soudci. Dnes jde o Pavla. Zítra může jít o prezidenta z opačného politického tábora.

Co bude dál
Mediálně to nyní vypadá jako vítězství prezidenta:
* podal žalobu,
* Ústavní soud mu vyhověl v předběžném opatření,
* do Ankary pojede.
Jenže politika se často nevyhodnocuje podle prvního dne, ale podle stavu za několik týdnů či měsíců.
Pokud Pavel odjede do Ankary, proběhne summit bez jakéhokoliv incidentu a nikdo si jeho účasti prakticky nevšimne, může se část veřejnosti začít ptát zda ten ústavní střet stál vůbec za to.
Naopak pokud se mu podaří navázat důležitá jednání, získat pozornost spojenců nebo vystupovat jako respektovaný státník, posílí to jeho pozici.
Proto si myslím, že skutečný politický účet za dnešní rozhodnutí nebude vystaven v Brně, ale v Ankaře.
Andrej Babiš bývá v politice spíše pragmatik než hazardér. První dějství skončilo bodem pro prezidenta. O výsledku celé partie zatím rozhodnuto není. Skutečný vítěz možná ještě není znám.

Závěr
Nejde o spor Andreje Babiše a Petra Pavla. Nejde ani o účast na jediném summitu NATO. Jde o otázku, zda bude Česká republika nadále parlamentní demokracií s jasně rozdělenými kompetencemi, nebo zda se postupně přesune k systému, v němž budou politické konflikty rozhodovat soudci prostřednictvím stále širšího výkladu ústavních zvyklostí.
Pokud se rozhodující autoritou stane nikoli text Ústavy, ale tradice vyložená soudem, a soud ji dokáže vynutit proti vládě předběžným opatřením, pak se nabízí otázka, zda jsme včera a dnes neslyšeli rozhodnutí Ústavního soudu, či spíše Soudu zvykového práva. Z argumentace soudce Šámala o dosavadní ústavní praxi to přímo vyplývá.