Proč jsem volil Jiřího Paroubka

Přiznám se bez mučení, že jsem volil Jiřího Paroubka, protože jsem v něm viděl vůdce. Ne někoho, kdo se bude jen donekonečna ohánět učenými analýzami a intelektuálními polemikami, ale člověka, jenž rozptýlí mé obavy o budoucnost, člověka, v němž jsem cítil zastání. Nepopírám, že každá strana musí mít i kvalitní odborné týmy v celé škále oborů lidské činnosti, ale v případě předsedy politické strany, jenž má vést lidi a dávat jim naději a sílu zvládat obtíže každodenního života, očekávám nikoli filosofa, ale vůdčí osobnost. Sociální demokracie vždy byla stranou - a byla tak i zakládána, která se bude zastávat těch slabších, lidí, kteří se živí každodenní námezdní prací, a jejichž jedinou nadějí je, že budou spolu solidarizovat. Dnes nás ale sdělovací prostředky denodenně masírují, že jsme všichni individuálními hráči na šachovnici života, všichni máme stejné šance, nikoho nesmíme omezovat a nic nařizovat. Záleží jen na nás samotných, co si urveme a jak se zabezpečíme. Pravda, uplynulo půldruhého století. I mnozí námezdně pracující se stydí za slovo solidarita. Napadány jsou i základní funkce státu, garantující stejný přístup a rovné možnosti občanů (hybná to myšlenka osvícenství), jako zbytečná a velice nákladná přítěž svobodného rozletu těch schopných. A v obavách o svoji budoucnost, popřávají lidé sluchu rozeštvávací taktice o líné a přebujelé byrokracii, nadstandardních benefitech zaměstnanců, práci beroucích cizincích, obrovských nákladech na nepřizpůsobivé občany či chamtivých důchodcích. Trochu moc averzit, nevraživostí a nejistot na jednoho obyčejného člověka. Že na rostoucí ambivalence ve společnosti má recept pravice, nevěřím. Možná jej nemá ani levice, ale ta je mi se svým viděním světa bližší. A v tomto rozhádaném světě jsem volil předsedu stále ještě velmi vlivné politické strany, která vychází z ideálů humanistické společnosti, jenž mi přese všechnu nejistotu dokázal dát naději zastání.