Nežádoucí arabské jaro v Saúdské Arábii

Nepokoje začaly již v březnu loňského roku v souvislosti s revolučními událostmi v řadě arabských zemí. Ozvaly se i ženy, patřící k občanům druhé kategorie a protestující např. proti skutečnosti, že nemohou být držitelkami řidičského průkazu. Demonstrace jsou lokalizovány ve východní části země, bohaté na ropu a osídlené převážně šíity. Demonstranti požadují politické svobody a ukončení diskriminace menšinových šíitů ze strany sunnitské absolutní monarchie. Stěžují si, že nemohou získat dobře placená místa ve státní správě a těžit z nejrůznějších výhod jako ostatní občané. Absolutní monarchie bez voleného parlamentu však žádné projevy nesouhlasu netoleruje a veškerá obvinění odmítá. Ministerstvo vnitra zakázalo všechny demonstrace a pochody a pohrozilo, že proti narušitelům veřejného pořádku použije všech prostředků, včetně střelby ostrými náboji. Náboženští vůdci protesty označili za porušení islámských zákonů a za „hřích“.

Reakce vládní moci proti nepokojům byla předvídatelná a brutální – bezpečnostní síly zastřelily několik demonstrantů a mnoho dalších zranily během potyček ve městě Katíf. Násilné srážky trvaly s větší či menší intenzitou celý rok 2011 a stovky demonstrantů skončily bez soudu ve vězení. Ministerstvo vnitra prohlásilo, že „se jednalo pouze o skupinu výtržníků, kteří budou nyní hnáni k zodpovědnosti“ a uvedlo, že „za nepokoji stojí cizí země, která podněcuje místní s cílem podkopat národní bezpečnost Saúdské Arábie.“ Rijád označuje za viníka vnitřních nepokojů šíitský Írán, a proto se angažoval v potlačení bahrajnské revoluce, která měla rovněž převážně šíitský charakter. Je pozoruhodné, že zatímco v případě Sýrie, jejíž vláda klasifikuje domácí nepokoje jako zahraniční spiknutí, Západ tuto argumentaci neuznává a v případě Saúdské Arábie ji toleruje.

Protesty přišly v nejméně vhodnou chvíli. Smrt 86letého korunního prince Sultána zvýraznila gerontokratický charakter režimu a možnou nejistotu v otázce následnictví trůnu. Zatímco roste napětí v oblasti Hormuzské úžiny, panuje neklid i na Bahrajnu, kde byla revoluce potlačena reakční koalicí v čele se saúdsko-arabskou armádou. Saúdští šíité podpořili své souvěrce na Bahrajnu a protestovali proti vměšování Rijádu do vnitřních záležitostí Manámy.  Nestabilita ostrovního souseda částečně přispěla k přenesení neklidu i na minoritní šíitskou populaci v Saúdské Arábii, která obývá východní oblasti země a je původcem demonstrací proti královskému absolutismu. Početné šíitské menšiny žijí i na Kataru, v Kuvajtu a ve Spojených arabských emirátech; na Bahrajnu tvoří šíité většinu.   

Vedení země ovšem bude muset řešit stále tíživější sociální problémy populace jako celku, z nichž nejzávažnější je vysoká nezaměstnanost mezi mládeží. 88letý král Abdalláh se místo demokratizace a systémových řešení snaží předejít revoluci uplácením občanů petrodolary. Opozice už delší dobu žádá, aby byly povoleny aspoň místní volby. Ačkoliv se nepokoje odehrávají pouze na východě země a metropole Rijád jimi nebyla výrazněji zasažena, právě východní pobřeží je strategicky důležité jako lokalita s ropnými terminály a většinou zásob energetických surovin, na níž závisí ekonomická stabilita monarchie. Nestabilita tohoto regionu by se mohla negativně odrazit i na globálním trhu, a proto by mělo mezinárodní společenství věnovat této oblasti náležitou pozornost.

Saúdští vládcové si uvědomují hrozící rozšíření tzv. arabského jara i do své země, a proto média o těchto událostech důrazně mlčí – jak Saúdy vlastněná televize Al-Arabíja, tak katarským emírem vlastněná Al-Džazíra. Absolutistické monarchie Saúdskou Arábii, Katar a Bahrajn spojuje angažmá v destrukci sekulárních arabských režimů a jejich nahrazení sunnitským fundamentalismem, k čemuž používají jimi ovládanou Ligu arabských států, avšak demokratizačním změnám ve vlastních zemích se urputně brání. Nejvlivnější arabská monarchie v Perském zálivu čelí vůbec největšímu neklidu od počátku osmdesátých let. Je však vysoce pravděpodobné, že se králi podaří limitované arabské jaro udusit silou.