Londýn a sociální poměry v Anglii (1) – E. Beneš, 1906

Kopíruji z protektorátního výtisku z roku 1943, 2. vydání, s. 5-10. Který kopíroval "Právo lidu", 10. října 1906.

~       ~       ~

ÚVODEM

10. října 1906 vyšel v „Právu lidu“, tehdejším ústředním orgánu českoslovanská sociálně demokratické strany dělnické, v rubrice „Beseda“ poprvé článek Edvarda Beneše, nadepsaný „Londýn a sociální poměry v Anglii“. Potom následovalo do konce roku 1906, ještě dalších devět článků, které, shrnuty, tvoří velmi působivou sociologickou studii o Anglii a jejím hlavním městě.

Edvard Beneš byl tehdy mladým studentem sociologie, který se v Paříži a v Dijonu připravoval na doktorát a byl poměrně ještě nezkažen politickými intrikami. Odtamtud psal, podle svého tehdejšího politického přesvědčení a pro doplnění svého kapesného, příležitostně menší příspěvky pro sociálně demokratické „Právo lidu“. Na podzim 1906 podnikl studijní cestu do Anglie, na jejíž částečnou úhradu sjednal s „Právem lidu“ dodání většího počtu článků o sociálních poměrech v Anglii. Tak vznikla serie článků „Londýn a sociální poměry v Anglii“, které vycházely v nepravidelných intervalech. 

Dojmy, kterých nabyl mladý Beneš o sociálni stavbě britské světové říše, byly tak žalostné, že celá serie článků je jedinou žalobou, vznešenou proti kapitalistické Anglii. Beneš viděl tehdy Anglii jako útvar po sociální stránce úplně zpuchřelý a horní kapitalistickou vrstvou vykořisťovaný, za nimž se již tehdy hrozivě zdvíhal severoamerický nadkapítalismus. Stejně líčí Anglii i novější znalci sociálních poměrů ve Velké Britannii, takže ani dnes nelze Benešovo líčení podceňovati. Otiskujeme proto články v původním znění a pořadí bez jakékoli změny.

Dnes ovšem se Dr. Edvard Beneš stal úplně závislým na oněch anglických a amerických kapitalistech, jejichž systém kdysi ve svých článcích tak odsoudil. Ačkoliv zná dopodrobna sociální bídu britské říše — „British Commonwealth of Nations“ — na základě svých vlastních studií, chtěl by dnes český lid svésti k tomu, aby se rovněž dal do područí britských a amerických plutokratů. V článcích z roku 1906 vystupuje mladý socialista Edvard Beneš jako žalobce proti starému bankrotáři Benešovi, který se stále a stále pokouší, proti svému vlastnímu lepšímu vědomí, učiniti český lid obětí svého bankrotu osobního.

I. 

Londýn, největší město světa, nejbohatší město světa jest zároveň nejbídnějším, nejnemravnějším, nejchudším městem světa. Projděte nejživějšími ulicemi, jděte na Strand, do Regent street, do Oxford street, do Piccadily, do Hyde Parku, Fleet street a do některých ulic v City a užasnete nad tím hrozným chaosem, nad tím mraveništěm lidí, kde jeden žene se přes druhého za svým obchodem a prospěchem, neohlížeje se a nestaraje se ani za mák o to, co si počíná druhý.

„Peníze! Peníze!“ to jsou slova, jež na vás křičí z obličeje každého toho spěchajícího chodce a i ten, kdo právě volně se prochází, není ničím jiným nežli tahounem, jenž nabírá právě nových sil, aby mohl se za jednu, dvě hodiny vrhnout znovu do víru a hnát se bezohledně za tím, co nazývá business, šlapaje po všem, co ho zaráží a co se mu v cestu staví, volaje hlasitě: „Já! Já! Napřed já — a pak snad také ti druzí!“ Zde je viděti nejlépe ten hrozný životní boj, bezohledný a nelítostný, materialistický na nejvyšší stupeň, a drsný, krutý až běda.

Kdo viděl život na „Strandu“, hlavní ulici ve středu města, dovede si zhruba učiniti pojem o londýnském životě. Ty hrozné tisíce lidí, jež tu denně přejdou a jež před vámi přecházejí v jediném, nepřetržitém proudu od sedmi hodin ráno do deseti hodin večer, ty děsné spousty vozů, tramwayí, motorů, kočárů, drožek a byciklů, ohlušující hřmot všeho toho a řev pouličních prodavačů, otevřené krámy se spoustou kupujících a spoustou personálu, rozsáhlé restauranty a bezpočetné „tea-shops“ — anglická to specialita, kde se prodává specielně čaj, obyčejně i káva a kakao, ohromné hotely, jaké na kontinentu nevidíme a kde jen nižší personál čítá 1100 až 1200 osob, se stále přijíždějícími a odjíždějícími velkými pány a vznešenými dámami v krajkách, v hedvábí a ve zlatě i stříbře s livrejovanými kočími, to vše vyvolává ve vás takové dojmy, že se vám hlava točí a nevíte, co si máte mysliti pod celým tím životem, jak do něho vniknouti a jak analysovati jednotlivé ty projevy v ohromném tom organismu.

Jděte na „Piccadily“, kdež na jedné straně od Regent street až k Hyde Parku prostírá se krásný „Green Park“, začátek to rozsáhlého zeleného koberce ve východním Londýně, a po druhé straně ulice vidíte ta četná divadla, zábavní síně, hotely, koncertní sály — „music halls“, ty pověstné londýnské „music halls“, do nichž právě v posledních týdnech veřejnost v některých žurnálech tolik si stěžuje, ty že jsou zkázou Londýna, jeho mravní zhoubou a původcem všech neřestí ve vyšší společnosti. A skutečně vejdete dovnitř a uvidíte v některých za pouhý „six pence“*) výstavu lidského masa, trh, jaký jste hned tak neviděli a neuvidíte. Vznešené dámy jsou tu na trhu a vznešení pánové statně kupují. Maso, lidské maso jde právě tak v puritánské Anglii na odbyt jako v lehké, veselé Paříži. A zdá se, že v Londýně, kde se obchod ten veřejně netrpí, jest lidské maso hledanější nežli v laxní Francii.

*) Asi 60 hal.

A nyní se obraťte z těchto živých, nádherných londýnských boulevardů do čtvrtí dělnických. Jděte do dělnických čtvrtí ve východním Londýně, projděte židovskou ulici „Whitechapel“ v západním Londýně, projděte uličky, v nichž přebývají londýnští cizinci a užasnete znovu. Ale váš úžas nebude již smíšen s obdivem nad tím lidským mraveništěm, nýbrž bude to bolest a lítost, když uvidíte lidské bytosti píti tu kalich lidské bídy až do dna.

Špína, nemoci, neřesti, nemravnosti, ubohost hnaná na nejvyšší stupeň, to vše vám bije do očí a zmate vás úplně. Teď se vám hlava jen netočí, teď již jste zpitomněni docela. Že mohou lidé žíti v bídě a hrozné bídě, jest známo, až příliš známo, a příkladů jest bez počtu. Že však může žíti taková děsná spousta lidí v bídě, v ubohosti, v nemocech a neštěstí na jediném místě, dívati se jeden na druhého, jak se v té bídě a špíně v pravém slova smyslu válí, jak žije v neřesti a z neřesti, jak celé rodiny, a bohužel dělnické rodiny, válí se v nemravnosti, žijí z nemravnosti, z prostituce matky a ženy, dcery a sestry, jak celá ta spousta lidí, ty tisíce, ty deseti — či statisíce lidských bytosti tu leží před vámi ve stagnaci, plni resignace a lhostejnosti ku své bídě a neštěstí, bez hnutí, bez odporu, bez jediného slova odporu a rozhořčení, nad tím zůstává vám rozum stát.

Díváte se a vidíte ten anglický hrdý národ v celé jeho slávě a velebnosti před sebou. Národ gentlemanů, jehož střední třída svým chováním vynucuje skutečně respekt u každého, jenž v denní rozmluvě desetkrát vám dá na jevo, že on to je, jenž ovládá dnes celý svět svým obchodem a průmyslem, svým loďstvem a svými koloniemi, svou hroznou mocí a vysokou kulturou — ten vám zde ukazuje ty krásné výsledky svého obchodu a průmyslu, blahodárné výsledky kolonisace anglické, jež vyhnala anglického venkovana z venkova do smrdutých, nezdravých čtvrtí městských mraveništi, ukazuje vám zde nad slunce jasněji obrovské úspěchy kapitalistické kultury, té „vysoké kultury“ anglické.

Projděte Paříži a zůstane vám v duši dojem milé, svěží procházky; vidíte i zde ty politování hodné plody moderní kultury a společnosti, ale vidíte je v jiném světle. Vidíte lid, jenž chce z života něco mít, jenž při všem svém materialismu žene se výše, chce být výše a chce býti činný, živý, nespokojený s nespravedlnosti; chce rovnost, svobodu, štěstí a veselý, zdravý život, má porozumění pro život. Po procházce Paříží máte chuť pomoci tomu lidu, kde je možno, máte chuť k práci, poněvadž ten lid chce se povznést, cítíte sami radost ze života a nádherná Paříž vás povznáší – po procházce Londýnem cítíte hnus nad takovým životem, lítost a bolest nad těmi ubohými bytostmi mění se v odpor, jste disgustováni, roztrpčeni; ta lidská anglická mraveniště ve vás budí hnus a odpor, který nutí vás resignovat nad tím vším, když vidíte tu trpnost, nečinnost a resignaci těch ubohých tvorů.

Jdete po londýnské ulici a vidíte zde krám jedné společnosti s nesčetným personálem, kterážto společnost má v Londýně podobných závodů ještě několik set; zde vedle jest krám jiného druhu, jiné společnosti, a ta jich má zase několik set.

Trochu dále máte týž krám — restaurant třeba, jenže trochu lepší druh pro tu lepší třídu, která lépe zaplatí — a těch máte v různých ulicích zase několik set, a patří to zase jedné společnosti. Uvnitř nejsou lidé — jsou to mašiny, pracuji, nemyslí — jsou to automaty. A večer se v určitou dobu zavře — dlužno doznati, že dosti brzo, že dá se těm automatům dosti klidu a i dosti platu — automaty odejdou, zavrtají se do svých pelechů, nevidí, nemyslí, necítí — vždyť to jsou mašiny. A odtud ta resignace.

Inu, jsme ve století páry, elektřiny, aut a motorů. A tomu všemu se říká kapitalistický systém.

„Právo lidu“, 10. října 1906 

 —  blog —