Komu svěřit Hrad aneb Prezident pro jinou dobu

1. Autorská poznámka
Tato studie vznikla jako výsledek dlouhodobé spolupráce autora s jazykovým modelem ChatGPT společnosti OpenAI.
Model byl využíván jako analytický a argumentační nástroj při studiu podkladů, rekonstrukci argumentů, hledání vnitřních souvislostí, porovnávání jednotlivých osobností a při formulaci a redakci textu.
Konečnou odpovědnost za výběr argumentů, jejich interpretaci, závěry, faktickou kontrolu a zveřejnění této studie nese autor.
Autor této studie zažil téměř celé moderní československé a české prezidentské dějiny.
Zažil Emila Háchu, Edvarda Beneše, Klementa Gottwalda, Antonína Zápotockého, Antonína Novotného, Ludvíka Svobodu, Gustáva Husáka, Václava Havla, Václava Klause, Miloše Zemana i Petra Pavla.
Tomáše Garrigua Masaryka už zažít nemohl.
Právě tato životní zkušenost však autora přivedla k otázce, která v běžné politické debatě často zaniká:
Co vlastně dělá člověka dobrým prezidentem?
Tato studie není volebním doporučením konkrétní politické straně ani pokusem určit, kdo by byl nejlepším předsedou vlády.
Je pokusem odpovědět na jinou otázku:
Komu lze v určité historické době bezpečně svěřit prezidentskou moc?
A právě slovo svěřit je pro celou studii podstatné.
Prezident republiky nedostává stát do vlastnictví.
Dostává dočasně do rukou významnou ústavní moc, jejíž výkon je omezen Ústavou, zákony a demokratickými institucemi.
Proto jsme se při hledání vhodného prezidenta nesoustředili pouze na jeho názory, politickou popularitu nebo schopnost vyhrávat volby.
Zajímalo nás především, jaký člověk se skrývá za politickou funkcí a jak by zacházel s mocí ve chvíli, kdy by ji skutečně získal.

2. Jak vzniklo naše síto
Kořeny tohoto projektu lze hledat v předchozích textech autora, které jsou uvedeny v závěru studie.
Cesta ke konečnému textu byla dlouhá.
Nejprve jsme se pokusili vytvořit portrét ideálního prezidenta.
Poté jsme tento obraz konfrontovali s prezidenty československé a české minulosti, s vybranými zahraničními státníky a nakonec s konkrétními současnými osobnostmi, které by za určitých okolností mohly o prezidentský úřad usilovat.
Postupně vzniklo naše „síto“.
Nejde o matematický model.
Lidské vlastnosti nelze přesně převést na body a sečíst je jako technické parametry.
Síto má jiný účel.
Má odhalit především takovou slabinu člověka, která by se po získání prezidentské moci mohla za nepříznivých okolností změnit v systémové riziko pro stát.
To je podstatný rozdíl.
Prezident může být vynikající ekonom a slabý diplomat.
Může být skvělý diplomat a průměrný řečník.
Může být brilantní intelektuál, ale obtížný člověk v osobním jednání.
Může mít mimořádné ústavní znalosti, ale slabý politický instinkt.
To všechno lze za určitých okolností kompenzovat.
Mnohem obtížnější je kompenzovat člověka, který:
    • neumí zacházet s mocí,
    • nedokáže přijmout porážku,
    • neumí změnit názor,
    • pohrdá částí vlastních občanů,
    • nedokáže snést nesouhlas,
    • nebo začne své osobní přesvědčení považovat za ústavní mandát.
Proto jsme nehledali člověka bez chyby.
Hledali jsme člověka, jehož slabina se v nejhorším okamžiku nemůže stát nebezpečnější než jeho přednosti jsou užitečné.

3. Co budeme od prezidenta požadovat?
Po všech dosavadních úvahách lze naše síto zjednodušit.
Budoucího prezidenta budeme zkoumat v šesti oblastech.
Charakter
Je schopen oddělit vlastní ego od státní funkce?
Moc
Umí se omezit i tehdy, kdy by mohl zajít dál?
Instituce
Dokáže respektovat rozhodnutí instituce, která mu odporuje?
Krize
Dokáže rozhodnout pod tlakem, aniž by zaměnil odvahu za hazard?
Společnost
Dokáže být prezidentem i lidí, kteří jej nevolili?
Svět
Dokáže být spojencem bez podřízenosti a vlastencem bez izolace?
To je celé naše síto.
Další vlastnosti jsou pouze podrobnější otázky uvnitř těchto šesti oblastí.

4. Nehledejme dokonalého člověka
Takový člověk neexistuje.
Nemusíme najít člověka, který bude nejlepší ekonom, nejlepší diplomat, nejlepší voják a nejlepší řečník současně.
Prezident takovým odborníkem být ani nemůže.
Potřebuje něco jiného:
úsudek.
Musí poznat, kdy má naslouchat ekonomovi, kdy generálovi, kdy diplomatovi, kdy právníkovi a kdy naopak říci:
„Děkuji. Rozumím vašemu názoru. Rozhodnutí však musím učinit já.“
A právě proto jsme se v této studii tolik zabývali lidmi různého typu.
Bezpečnostním odborníkem.
Generálem.
Diplomatem.
Politikem.
Manažerem.
Akademikem.
Člověkem z praxe.
Ne proto, že jeden z nich musí být ideálním prezidentem.
Ale proto, že každý z nich představuje část vlastností, které prezident potřebuje.

5. Lidovost nestačí
Antonín Zápotocký je pro naši studii užitečnou připomínkou.
Jeho skutečné dělnické kořeny, vztah ke Kladensku, odborová minulost a osobní způsob vystupování vytvořily obraz lidového politika. Zároveň je však historicky nepochybné, že byl jedním z významných představitelů komunistického režimu a nesl za jeho politiku odpovědnost. (uv.gov.cz)
Jeho případ nás učí jednoduchou věc:
Lidovost není totéž co lidskost a lidskost není totéž co státnictví.
Prezident nemusí hrát na harmoniku.
Nemusí znát každého hospodského štamgasta.
Nemusí před kamerou působit jako „jeden z nás“.
Musí však rozumět lidem, o jejichž životech jeho rozhodnutí spolurozhodují.
A musí dokázat vidět důsledky svého rozhodnutí na člověku, který nemá ani jeho příjem, ani jeho kontakty, ani jeho moc.

6. Historie nás učí o opaku
Antonín Novotný nám ukazuje, že politicky schopný člověk může být součástí systému, který z hlediska dnešních demokratických kritérií nemůžeme přijmout.
Ludvík Svoboda ukazuje, že osobní hrdinství a vojenská autorita nejsou totéž jako dlouhodobá schopnost politicky řídit stát.
Gustáv Husák ukazuje ještě tvrdší lekci:
Mimořádná politická schopnost může existovat bez odpovídající morální kvality.
Právě proto nelze prezidenta vybírat podle jediné vlastnosti.
Silný člověk může být nebezpečný.
Slabý člověk může být neschopný.
Vzdělaný člověk může být slepý k realitě.
Zkušený politik může být příliš svázán vlastní minulostí.
A člověk bez dlouhé politické kariéry může naopak disponovat vlastností, kterou profesionální politika někdy odvyká:
schopností říci „nevím“.

7. Prezident pro jinou dobu musí umět změnit názor
To není slabost.
Není ani oportunismus.
Člověk může v roce 2022 zastávat jeden názor a v roce 2028 jiný.
Rozhodující je proč.
Změnil se svět?
Dostal nové informace?
Ukázala se původní předpověď jako chybná?
Potom změna názoru může být známkou rozumu.
Jestliže člověk pouze přizpůsobuje názor tomu, co mu přinese politický prospěch, je to něco jiného.
Proto nebudeme kandidátům vyčítat samotné změny názorů.
Budeme se ptát:
Dokážou vysvětlit, proč svůj názor změnili?
A ještě důležitěji:
Dokážou přiznat, že se předtím mýlili?

8. Prezident musí umět prohrát
To může znít paradoxně.
Ale prezident, který chce vyhrát každý spor, bude mít velký problém.
Vláda mu někdy nevyhoví.
Parlament ho někdy přehlasuje.
Soud někdy rozhodne jinak.
Spojenec někdy odmítne jeho názor.
Veřejnost někdy jeho rozhodnutí nepřijme.
To všechno je normální.
Nenormální by bylo, kdyby prezident začal každou takovou porážku chápat jako osobní ponížení.
Pak se může z ústavního sporu stát osobní válka.
A stát se může stát rukojmím prezidentova ega.
Proto je schopnost prohrát možná jednou z nejvýznamnějších prezidentských vlastností.

9. A co když prezident prohraje sám se sebou?
To je ještě těžší.
Prezident někdy zjistí, že jeho vlastní původní rozhodnutí nebylo správné.
Co udělá?
Bude ho dál hájit?
Najde viníka?
Pokusí se před veřejností vytvořit jiný obraz událostí?
Nebo řekne:
„Bylo to moje rozhodnutí. Ukázalo se jako chybné. Proto jej měním.“
Právě tuto větu bych od budoucího prezidenta chtěl slyšet.
Protože člověk, který dokáže přiznat chybu, může být opravovatelný.
Člověk, který chybu nikdy nepřizná, se může stát nebezpečným právě svou neomylností.

10. A co bude po válce?
Nechceme předvídat datum ani podobu konce války na Ukrajině.
Ale pokud skončí, česká politika se tím nezklidní automaticky.
Možná se naopak otevřou nové otázky.
Kolik nás pomoc stála?
Co bude znamenat obnova Ukrajiny?
Jak bude vypadat evropská bezpečnost?
Jaký bude další vztah Evropy k Rusku?
Jaké budou obranné výdaje?
Co zůstane ze současného politického rozdělení?
A právě zde může přijít další zkouška prezidenta.
Dnes se společnosti mohou rozdělovat podle postoje k válce.
Po válce se budou muset dohodnout, co s výsledkem války dělat.
To bude vyžadovat jinou politickou schopnost.
Méně mobilizace.
Více strategie.

11. Prezident po válce bude potřebovat více diplomacie než hrdinství
To je významný rozdíl.
Válka odměňuje jasné postoje.
Mír vyžaduje práci s rozpory.
Válka může vytvořit jednoznačné nepřátele.
Mír musí řešit jejich existenci.
Válka mobilizuje společnost.
Mír ji musí znovu spojit.
A právě proto může být prezident, který je mimořádně účinný v krizové mobilizaci, méně vhodný pro následující etapu než člověk, který dokáže změnit tón bez změny základních principů.

12. Tak kdo tedy projde sítem?
Tady bychom měli odolat pokušení vyslovit jedno jméno.
Předčasné jméno by celý článek znehodnotilo.
Místo toho uděláme něco, co je podle mne mnohem poctivější.
U jednotlivých osobností označíme:
Silná stránka.
Slabé místo.
Neznámá.
Klíčová otázka.
A potom:
Předběžný výsledek.
Ne vítěz.
Ne poražený.
Pouze výsledek síta.

13. Proč to děláme?
Protože naše původní otázka byla možná příliš odvážná:
Kdo bude nejlepším prezidentem roku 2028?
Na takovou otázku dnes nemůže poctivě odpovědět nikdo.
Můžeme však odpovědět na jinou:
Jakého člověka bychom měli hledat?
A můžeme ukázat:
Které vlastnosti bychom u něj měli požadovat a jak se tyto vlastnosti historicky osvědčovaly nebo selhávaly.
To je něco, co už dnes můžeme udělat.
A tím se naše práce stává nejen článkem o příštích prezidentských volbách.
Stává se také návodem, jak se na ně dívat.

14. Kdo tedy bude prezidentem pro jinou dobu?
Možná člověk, který nebude nejhlasitější.
Možná nebude nejpopulárnější.
Možná nebude mít nejdelší životopis.
Možná nebude ani kandidátem, kterého dnes někdo očekává.
Ale musí mít jednu základní vlastnost:
Musí být schopen mít velkou moc a přitom neztratit vědomí, že tato moc mu nepatří.
Je pouze půjčená.
Na několik let.
Od občanů.
A jednou ji musí vrátit.

15. A tím se vracíme k názvu Komu svěřit Hrad?
Neptáme se:
Kdo je největší?
Ani:
Kdo je nejchytřejší?
Ani:
Kdo nejlépe porazí své protivníky?
Ptáme se:
Komu můžeme svěřit moc, aniž bychom se museli bát, co s ní udělá, když se okolnosti změní?
A možná právě to je jediná otázka, na kterou má smysl odpovídat.
Prezident pro jinou dobu nebude člověkem bez chyb.
Bude člověkem, který dokáže své chyby poznat, své pravomoci omezit, své protivníky respektovat a svou moc jednou odevzdat.
To je laťka, kterou bychom měli před české prezidentské kandidáty postavit.
A teprve potom se podíváme, kdo ji skutečně dokáže přeskočit.

16. A teď už je čas prověřit konkrétní lidi
Naše síto jsme vytvořili.
Teď mu konečně musíme dovolit pracovat.
Nejdříve však ještě jedna zásada.
Nebudeme porovnávat člověka s ideálem. Budeme porovnávat člověka s ostatními lidmi, kteří připadají v úvahu.
Ideální prezident pravděpodobně neexistuje.
Ale může existovat prezident, který je v dané době lepší volbou než jeho soupeři.
A právě tady se naše studie stává praktickou.

17. Petr Pavel: Co ukázal člověk, který už Hrad dostal
Petr Pavel má oproti ostatním kandidátním typům jednu obrovskou výhodu.
Nemusíme si klást otázku:
„Jaký by asi byl prezident?“
U něj už máme odpověď.
Viděli jsme jej v prezidentské funkci.
Proto jeho hodnocení nemůže být postaveno pouze na životopisu.
Musíme porovnávat:
Pavel před volbou
a
Pavel ve funkci.
To je velmi důležité.
Silná stránka: bezpečnost
Tady je jeho kvalifikace zřejmá.
Vojenská kariéra, působení v NATO, zkušenost z nejvyšší úrovně mezinárodní bezpečnostní politiky.
Pro Českou republiku v době bezpečnostní nejistoty je to skutečná výhoda.
Ne však automatická prezidentská kvalifikace.
Je to pouze jedna část skládačky.
Silná stránka: zahraniční reprezentace
Veřejné hodnocení jeho prezidentského působení ukazuje, že právě reprezentace České republiky navenek patří mezi oblasti, ve kterých jej občané hodnotí relativně příznivě.
To odpovídá jeho profesnímu zázemí.
Zahraniční prostředí je mu přirozené.
Dokáže se pohybovat mezi představiteli spojeneckých států.
To je pro prezidenta významná přednost.
Otázka: domácí politika
Tady je obraz složitější.
Prezident přímo volený občany se domácí politice jednoduše nevyhne.
Čím více vstupuje do vnitropolitických sporů, tím více vzniká riziko, že přestane být vnímán jako instituce, která má určitý odstup od každodenního stranického boje.
To nemusí být samo o sobě chyba.
Prezident má mít politický názor.
Ale musí být schopen vysvětlit:
Kdy vystupuje jako prezident a kdy už jako politický aktér?
Právě toto rozlišení bude pro jeho další hodnocení klíčové.
Otázka: spor s vládou
Zde už máme konkrétní případ, na němž lze prezidenta opravdu testovat.
Pavel vstoupil do kompetenčního sporu s vládou.
Z jeho pohledu jde o obranu prezidentských pravomocí.
To je legitimní důvod k institucionálnímu sporu.
Zároveň ale veřejně deklaroval, že bude respektovat rozhodnutí Ústavního soudu.
To je přesně to, co po našem prezidentovi chceme.
Hájit své pravomoci — a současně respektovat hranici, kterou určí příslušná instituce.
Konečné hodnocení tohoto případu proto musí počkat na jeho výsledek.
Ale samotný způsob, jakým prezident spor rámuje, je pro naše síto relevantní.

18. Miloš Zeman: Když je politická zkušenost až příliš velká
U Miloše Zemana máme problém opačný.
Politické zkušenosti nemá málo.
Má jich mimořádně mnoho.
Premiér.
Předseda Poslanecké sněmovny.
Dva prezidentské mandáty.
Zná politické mechanismy, zákulisí, média, politickou komunikaci i způsob, jak získávat a udržovat podporu.
Proto je jeho hodnocení zajímavé.
Zeman nám ukazuje, že politická zkušenost může být obrovská přednost a současně zdroj určitého rizika.
Člověk, který celý život působí v politice, může chápat její mechanismy lépe než kdokoli jiný.
Ale může také začít chápat stát především jako prostor politického zápasu.

Zemanova silná stránka
Strategické politické myšlení.
Zeman je schopen dlouhodobě sledovat politickou situaci a plánovat několik tahů dopředu.
To není malá schopnost.
Prezident ji potřebuje.

Zemanova otázka
Dokáže strategický politik přestat být hráčem ve chvíli, kdy získá prezidentský úřad?
To je zásadní.
Prezident může samozřejmě strategicky přemýšlet.
Nesmí však začít považovat ostatní ústavní instituce za soupeře, které je nutné porazit.
A právě v tom je rozdíl mezi politickým hráčem a státníkem.

19. Raději člověka, který je o něco méně politický?
To je otázka, kterou nám Zeman a Pavel stavějí proti sobě.
Pavel přišel z armády.
Zeman z vrcholné politiky.
Oba mají výraznou zkušenost.
Ale každý jinou.
Možná tedy není rozhodující, odkud kandidát přichází.
Rozhodující je:
Co si z předchozího života přenese na Pražský hrad a co tam naopak dokáže nechat.
Voják si nesmí přinést velení.
Politik si nesmí přinést permanentní volební kampaň.
Podnikatel si nesmí přinést logiku firmy.
Akademik si nesmí přinést představu, že politické konflikty lze vyřešit pouze argumentem.
Diplomat si nesmí přinést nekonečné vyjednávání.
Každý musí svou předchozí zkušenost přetavit, nikoli pouze přenést.

20. Andor Šándor: Co když je odborník lepší než politik?
Šándor je právě takový experiment.
Jeho bezpečnostní zkušenost je pro současný svět velmi cenná.
Může přinést něco, co profesionální politik někdy nemá:
instinkt pro skutečné riziko.
Bezpečnostní analytik se musí ptát:
Co když se protivník rozhodne jinak?
Co když naše informace nejsou správné?
Co když odstrašení selže?
Co když se řetězec událostí vymkne kontrole?
To je jiný způsob přemýšlení než volební politika.

Ale prezident musí dělat i něco jiného
Musí být schopen z bezpečnostního problému udělat politické rozhodnutí přijatelné pro společnost.
A to je velmi odlišná schopnost.
Šándor může velmi dobře vědět, co je bezpečnostní riziko.
Prezident musí navíc vědět:
Jak to vysvětlit občanům?
Jak jednat s vládou?
Jak jednat s opozicí?
Jaké jsou ekonomické důsledky?
Jaký bude dopad na společnost?
Teprve z těchto dvou částí vzniká státnická kompetence.

21. Jaroslav Štefec: Vlastní názor není problém
U Štefce nás zajímá především výrazná názorová samostatnost.
To je dobrá vlastnost.
Prezident nesmí být člověkem bez názoru.
Ale právě silně vyhraněný člověk musí prokázat ještě další kvalitu:
dokáže po získání funkce svou rétoriku změnit z bojové na státnickou?
Komentátor má právo být ostrý.
Prezident má úplně jinou odpovědnost.
Nemusí být méně zásadový.
Musí být méně osobní.
To je důležitý rozdíl.

22. Radek Vondráček: Člověk Parlamentu
Vondráček přináší zase jiný druh zkušenosti.
Parlamentní.
Zná zákonodárný proces.
Zná vyjednávání.
Zná koalice.
Zná vnitřní fungování Poslanecké sněmovny.
To je pro prezidenta velmi použitelná zkušenost.
Současně však vzniká otázka, která je pro každého stranického politika stejná:
Dokáže po volbě překročit vlastní stranické hranice?
Předseda politické strany nebo její výrazný představitel může být skvělý politik.
Prezident však musí být schopen říci své vlastní straně:
„Tady už nejsem váš člověk. Tady jsem prezident České republiky.“
To je možná jedna z nejtěžších změn identity, které prezidentská funkce vyžaduje.

23. A co Okamura?
U Tomia Okamury bychom měli použít úplně stejný metr.
Neptat se:
Líbí se nám jeho názory?
Ale:
Jaké má vlastnosti pro výkon prezidentské funkce?
Jeho výraznou vlastností je schopnost politické mobilizace.
Dokáže přesně identifikovat část společnosti, která se cítí přehlížena nebo nedostatečně zastupována.
To je skutečná politická schopnost.
Prezident však musí udělat ještě něco navíc:
Když se stane prezidentem, musí začít zastupovat i lidi, kteří jeho předchozí politiku odmítali.
Právě tento přechod by byl u každého výrazně polarizujícího politika největším testem.

24. Karel Havlíček
Havlíček představuje jiný typ.
Výkonný politik.
Člověk se zkušeností z vlády.
Hospodářská a průmyslová zkušenost.
Schopnost pracovat s konkrétními resorty a problémy.
To je velmi praktický typ kvalifikace.
Ale právě zde musíme položit stejnou otázku jako u Vondráčka:
Dokáže státník opustit logiku svého politického tábora?
A ještě jednu:
Dokáže rozhodnutí obhajovat nejen podle toho, co je politicky výhodné, ale podle toho, co bude za deset let užitečné pro republiku?
To je rozdíl mezi ministrem a prezidentem.

25. Patrik Nacher
Nacher představuje úplně jiný typ zkušenosti.
Politická komunikace.
Ekonomická problematika.
Schopnost formulovat argumenty a pracovat s veřejným prostorem.
To může být cenné.
Ale naše síto zde znovu pokládá otázku:
Dokáže člověk, který je zvyklý každý den reagovat na politické dění, také někdy ustoupit od okamžité reakce?
Prezident totiž nemusí reagovat na všechno.
Někdy je nejmoudřejší rozhodnutí neodpovědět dnes.

26. Cyril Svoboda
Svoboda je zase zajímavý diplomatický a ústavně-politický typ.
Jeho zkušenost nám připomíná, že prezident musí rozumět nejen tomu, co může udělat, ale také:
jak své rozhodnutí právně a politicky obhájit.
Jeho současné komentáře k ústavním otázkám jsou právě proto pro naši studii zajímavé jako materiál k přemýšlení o hranicích prezidentské moci, nikoli automaticky jako správný právní výklad.
Totéž platí o profesoru Gerlochovi.
Jejich rozdílné výklady ukazují něco mnohem důležitějšího:
Ani ústavní otázka nemusí mít jednoduchou odpověď.
Budoucí prezident proto potřebuje nejen právní poradce.
Potřebuje pokoru před právem.

27. A tady se naše síto uzavírá
Po všech těch osobnostech začíná být vidět něco důležitého.
Nikdo nemá všechno.
Pavel má mimořádnou bezpečnostní zkušenost.
Zeman politickou zkušenost.
Šándor bezpečnostní odbornost.
Štefec názorovou samostatnost.
Vondráček parlamentní zkušenost.
Havlíček exekutivní a hospodářskou.
Nacher komunikaci a politickou analytiku.
Svoboda diplomacii a ústavní zkušenost.
Okamura mobilizační schopnost.
Každý má něco.
A každý má také svou kritickou otázku.

28. A to je možná celý smysl našeho hledání
Neexistuje kandidát bez slabiny.
Otázkou není:
„Kdo nemá chybu?“
Takového člověka nenajdeme.
Otázka je:
„Která jeho slabina by se v nejhorším možném světě mohla stát pro republiku nebezpečnou?“
To je mnohem tvrdší kritérium.
Protože kandidát, jehož slabinou je například malá zkušenost s ekonomikou, může mít kolem sebe dobré ekonomy.
Kandidát, jehož slabinou je neschopnost snést nesouhlas, už tak snadno opravovatelný není.
Kandidát, který neumí zahraniční politiku, může mít diplomaty.
Kandidát, který neumí ovládat vlastní ego, může mít problém, který za něj nikdo nevyřeší.

29. Proto bych jako poslední test použil „nejhorší den“
A u každého kandidáta bychom si položili tutéž otázku:
Co by se mohlo stát v jeho nejhorší den v prezidentském úřadu?
Ne v nejlepší.
V nejhorší.
Kdyby byl unavený.
Kdyby byl pod tlakem.
Kdyby mu někdo lhal.
Kdyby jeho vláda jednala proti němu.
Kdyby jej veřejnost nenáviděla.
Kdyby se spojenci hádali.
Kdyby přišla vážná bezpečnostní krize.
Kdyby udělal chybu.
A potom:
Jaká jeho vlastnost by tehdy rozhodovala?
Právě to je podle mě nejlepší způsob, jak vybrat prezidenta pro jinou dobu.

30. A tak se konečně vracíme k občanovi
Prezidentská volba nebude volbou mezi bezchybným člověkem a špatným člověkem.
Bude volbou mezi několika lidmi, kteří budou mít:
silné stránky,
slabé stránky,
minulost,
své okolí,
své přesvědčení,
své ambice.
Úkolem občana nebude najít člověka dokonalého.
Úkolem bude vybrat člověka, jehož chyby považuje za méně nebezpečné než chyby ostatních.
To je možná méně romantické.
Ale je to realistické.
A právě tak bychom měli dokončit naši studii.
Ne otázkou:
„Kdo je nejlepší?“
Ale:
„Komu můžeme v nebezpečné době svěřit moc s největší důvěrou, že ji nepoužije proti smyslu úřadu, který mu svěříme?“
A z této otázky už vede přímá cesta k závěru.

31. Paradox našeho hledání
Dostali jsme se k místu, kde by se mohlo zdát, že bychom měli konečně oznámit vítěze.
Jenže právě to by bylo proti smyslu celé studie.
Na začátku jsme hledali jméno.
Postupně jsme zjistili, že hledáme vlastně něco jiného.
Člověka.
Ne člověka bez chyb.
Ne člověka, který bude vyhovovat všem.
Ne člověka, který bude nejsilněji křičet.
A dokonce ani člověka, který bude mít nejpůsobivější životopis.
Hledáme člověka, který se v nejhorší chvíli dokáže zachovat lépe než většina ostatních.
A to před volbami nikdo nemůže zaručit.

32. Proč tedy vůbec někoho vybírat?
Protože prezidentská volba je svého druhu sázka.
Volič neví, co nastane.
Neví, jaká bude vláda.
Neví, jaká bude válka.
Neví, jaké budou ceny energií.
Neví, jak se změní Evropská unie.
Neví, co udělá Rusko, Spojené státy nebo Čína.
Neví, jak rychle se změní technologie.
Neví, zda přijde hospodářská krize.
Neví dokonce ani to, jaká nová hrozba může vzniknout.
Má však vybrat člověka, který bude v této neznámé době rozhodovat.
Proto prezidenta nemůžeme vybírat podle jediného očekávaného scénáře.
Musíme vybírat člověka, který dokáže obstát v několika možných scénářích.
To je možná nejpraktičtější odpověď na otázku „prezident pro jinou dobu“.

33. Nemusíme předpovědět budoucnost
To je důležité.
Nemusíme vědět, zda válka skončí.
Nemusíme vědět, zda přijde hospodářská krize.
Nemusíme vědět, zda bude Evropa silnější nebo slabší.
Musíme pouze vědět, jakého člověka potřebujeme, když se naše předpovědi ukážou jako mylné.
To je mnohem realističtější.
Nejlepší prezident proto nemusí být nejlepší věštec.
Může být člověkem, který se dokáže rychle učit realitu, která je jiná, než očekával.

34. Prezident nesmí být vězněm vlastního příběhu
To je podle mě velmi důležitá věta.
Každý politik má svůj příběh.
Pavel má příběh vojáka a spojence.
Zeman má příběh dlouholetého politického bojovníka.
Okamura příběh politika, který se postavil proti establishmentu.
Havlíček příběh výkonného politika a manažera.
Vondráček příběh parlamentního politika.
Šándor příběh bezpečnostního odborníka.
Štefec příběh výrazného kritického analytika.
Každý příběh má určitou hodnotu.
Ale prezident musí být schopen svůj vlastní příběh přerůst.
Voják se musí stát prezidentem.
Politik se musí stát prezidentem.
Komentátor se musí stát prezidentem.
Odborník se musí stát prezidentem.
A to znamená, že musí přestat být pouze představitelem své původní skupiny.

35. To je možná nejtěžší okamžik prezidentské kariéry
Den, kdy si člověk uvědomí:
„Teď už nejsem jejich.“
Nejsem prezidentem vojáků.
Nejsem prezidentem ekonomů.
Nejsem prezidentem opozice.
Nejsem prezidentem vlády.
Nejsem prezidentem své strany.
Nejsem prezidentem své volební kampaně.
Jsem prezidentem republiky.
A to znamená i těch, kteří jsou přesvědčeni, že jsem pro republiku nebezpečný.

36. Prezident musí unést, že ho část národa nechce
To je v demokracii normální.
A není úkolem prezidenta všechny přesvědčit, aby ho milovali.
Jeho úkolem je zajistit, aby lidé, kteří jej nemají rádi, měli stále důvod věřit pravidlům republiky.
To je něco jiného.
Může být nenáviděný.
Může být nepopulární.
Může dělat nepopulární rozhodnutí.
Ale pokud občané věří:
„Možná ho nechci, ale respektuji jeho ústavní roli a věřím, že nepoužije stát k osobní pomstě,“
je to známka zdravé demokracie.

37. A co když to nedokáže?
Pak vzniká problém.
Protože prezident má jednu mimořádnou vlastnost:
jeho osobní selhání je viditelné na úrovni celého státu.
Běžný politik může poškodit svou stranu.
Ministr může poškodit resort.
Manažer podnik.
Prezident může poškodit důvěru v instituci samotnou.
A pokud občané přestanou věřit prezidentskému úřadu, problém nepřestane odchodem jednoho člověka.
Jeho důsledky mohou zůstat.

38. Prezident pro jinou dobu proto musí být také prezidentem instituce
To je možná nejpřesnější definice.
Ne člověk, který chce být nejvýznamnější osobností své generace.
Ale člověk, který chce, aby instituce, kterou zastupuje, byla silnější než on sám.
To je obrovský rozdíl.
Osobnost může vytvořit popularitu.
Instituce vytváří stabilitu.
A právě stabilitu bude Česká republika potřebovat možná více než další politickou hvězdu.

39. Co by měl prezident zanechat?
Ne památník.
Ne sochu.
Ne sbírku citátů.
Ne politický kult.
Měl by zanechat:
silnější ústavní kulturu,
důvěryhodnější instituci,
lepší vztahy uvnitř společnosti,
respekt k České republice v zahraničí
a především:
úřad připravený převzít jeho nástupce.
To je možná nejvyšší známka úspěchu.

40. A konečně se můžeme vrátit k našim kandidátům
Nemusíme už hledat dokonalého kandidáta.
Můžeme hledat největší shodu s požadavky doby.
A zde se ukazuje, proč má smysl sledovat tolik různých typů lidí.
Pavel nám ukazuje cenu bezpečnostní a alianční zkušenosti.
Zeman cenu dlouhodobého politického úsudku.
Havlíček cenu exekutivní zkušenosti.
Vondráček cenu znalosti Parlamentu.
Šándor cenu bezpečnostní odbornosti.
Štefec cenu názorové samostatnosti.
Okamura cenu schopnosti mobilizovat nespokojenou část společnosti.
Nacher cenu komunikace a politické analýzy.
Svoboda cenu diplomatické a ústavně-politické zkušenosti.
A lidé mimo současnou první politickou linii nám připomínají, že možná stále hledáme příliš úzce.
Žádný z těchto lidí však nemá být automaticky vítězem.
Každý má projít stejným sítem.

41. A kdo je tedy „nejlepší“ ?
Možná odpověď zní:
Neexistuje.
Existuje pouze člověk, který je v určité době nejvhodnější.
To je podstatný rozdíl.
Prezident pro rok 2028 nemusí být nejlepší prezident roku 2038.
Člověk, který by byl ideální v době války, nemusí být ideální v době poválečné obnovy.
Člověk, který je výborný ve stabilní době, může být slabý v krizi.
A proto je možná správnější neptat se:
Kdo je nejlepší prezident?
Ale:
Kdo je nejvhodnější prezident pro naši konkrétní dobu?

42. A tím se naše studie konečně dostává ke svému názvu Prezident pro jinou dobu
„Jiná doba“ neznamená nutně horší dobu.
Nemusí znamenat válku.
Nemusí znamenat katastrofu.
Znamená pouze dobu, v níž staré zkušenosti nemusí stačit.
Prezident roku 2028 proto nebude potřebovat pouze zkušenosti z minulosti.
Bude potřebovat schopnost učit se budoucnosti.

43. Libor Vondráček: Právo, parlament a hranice moci
Libor Vondráček představuje v našem souboru poněkud odlišný typ kandidáta.
Jeho hlavním kapitálem není vojenská zkušenost, řízení velké exekutivy ani dlouholetá diplomatická služba.
Je jím především právní a ústavní pohled na výkon státní moci.
A právě proto je pro naše hledání důležitý.
Od začátku totiž tvrdíme, že jednou z nejdůležitějších vlastností prezidenta musí být schopnost rozlišovat mezi tím, co si člověk myslí, co politicky prosazuje a k čemu je jako prezident skutečně oprávněn.
U právníka bychom proto očekávali mimořádnou citlivost právě k této hranici.
To však samo o sobě ještě není důvodem ke kladnému hodnocení.
Právní znalost totiž automaticky neznamená politickou moudrost.
Člověk může dokonale znát právní argument a přesto špatně odhadnout jeho politické a společenské důsledky.
Může také právo chápat především jako nástroj obrany proti státu, zatímco prezident musí někdy naopak nést odpovědnost za ochranu fungování celého ústavního systému.
Proto Libora Vondráčka nemůžeme hodnotit pouze otázkou:
„Rozumí právu?“
Musíme se ptát:
„Dokáže právo používat jako hranici vlastní moci, a nikoli pouze jako nástroj k prosazení vlastního politického názoru?“
To je podstatně těžší test.

44. Libor Vondráček v našem filtru
Libor Vondráček tedy do našeho srovnání přináší především jiný druh kapitálu než kandidáti, které jsme posuzovali před ním.
Právní a ústavní uvažování: silná stránka.
Důraz na omezení státní moci: výrazná přednost.
Parlamentní zkušenost: významná.
Schopnost argumentace: významná.
Mezinárodní a bezpečnostní zkušenost: méně výrazná než u některých jiných kandidátů.
Exekutivní zkušenost: omezenější.
A kritická otázka:
Dokáže člověk, který se dlouhodobě pohybuje v opozici vůči určitému způsobu výkonu státní moci, přijmout odpovědnost za její výkon, aniž by se jeho vlastní politické přesvědčení stalo měřítkem všeho?
Pokud ano, je jeho právní a institucionální orientace významnou předností.
Pokud ne, může se jeho nejsilnější stránka změnit ve slabinu.
Právě proto jej náš filtr nezastavuje.
Ale ani jej automaticky neposouvá mezi favority.
Nejdříve musíme zjistit, jak by zacházel s mocí, kterou dnes především kriticky posuzuje.

45. Radek Vondráček: prezident z Parlamentu
Radek Vondráček představuje úplně jiný typ.
Jeho výhodou není generální štáb ani diplomatická kariéra.
Jeho výhodou je znalost Parlamentu.
Právník, bývalý předseda Poslanecké sněmovny, současně působící v ústavně-právní a zahraničněpolitické oblasti — právě tato kombinace z něj činí člověka, kterého nelze odbýt jednoduchou nálepkou „stranický politik“. V pracovním materiálu je jeho znalost Parlamentu označena za jednu z jeho podstatných předností.
Jenže jeho největší přednost současně vytváří jeho největší otázku.
Vondráček je spojen s ANO.
Prezident však musí po zvolení překročit hranice své politické minulosti.
Musí být schopen jednou říci vlastnímu politickému táboru:
„Tady už nejsem váš člověk. Tady jsem prezident České republiky.“
To může být pro bývalého nebo současného stranického politika těžší než pro člověka, který nikdy nebyl profesionálním politikem.
Neznamená to, že Vondráček takovou schopnost nemá.
Znamená to pouze, že ji bude muset prokázat.
Silná stránka: Parlament, právo, procedura, vyjednávání.
Riziko: stranická identifikace.
Klíčová otázka: Dokázal by odmítnout ANO v okamžiku, kdy by byl přesvědčen, že zájem republiky vyžaduje něco jiného?
Představme si hypotetickou situaci.
Prezident Vondráček má vládu tvořenou lidmi z vlastního politického tábora.
V devíti otázkách s ní souhlasí.
V desáté ne.
Vláda přijme rozhodnutí, o němž je přesvědčen, že poškozuje republiku.
Všichni jeho političtí přátelé mu říkají:
„Teď musíš držet s námi.“
A prezident odpoví:
„Právě proto, že jsme spolu tolik let, vám nyní musím říci, že v této věci se mýlíte.“
Pokud to dokáže, prošel velmi důležitou zkouškou.
Pokud ne, zůstává stranickým politikem.

46. Cyril Svoboda: Politik, který už viděl stát z mnoha stran
Cyril Svoboda je pro naši studii zvláštní případ.
Prošel českou politikou z několika různých stran.
Byl poslancem.
Byl ministrem.
Byl ministrem zahraničních věcí.
Byl předsedou politické strany.
Působil také v diplomatické službě.
Jeho zkušenost tedy není jednostranná.
Poznal stát z Parlamentu, z vlády, ze zahraniční politiky, z prostředí politické strany i z diplomacie.
To je pro prezidentskou funkci cenná kombinace.
Současně však právě jeho dlouhá politická minulost vyvolává otázku, která je pro naše síto zásadní:
Dokáže člověk, který byl po desetiletí součástí stranické politiky, skutečně vystoupit nad politické tábory?

47. Výhoda člověka, který zná vládu
Cyril Svoboda má jednu zkušenost, kterou mnoho potenciálních kandidátů nemá.
Ví, jak vláda skutečně funguje.
Ne z učebnice.
Ne pouze z opozičních lavic.
Ale zevnitř.
Ví, jak se rodí rozhodnutí.
Ví, jak obtížné je prosadit určitou politiku mezi různými ministry.
Ví, jakou roli hrají koaliční dohody.
Ví, jak rychle se může původní politický záměr změnit při střetu s realitou.
A to je pro prezidenta významné.
Prezident totiž musí s vládou spolupracovat.
Nemusí s ní souhlasit.
Ale měl by jí rozumět.
Člověk, který nikdy nebyl součástí vlády, může mít někdy velmi jednoduchou představu o tom, proč vláda něco neudělala.
Člověk, který vládu zažil zevnitř, ví, že mezi:
„mělo by se udělat“
a
„lze to skutečně udělat“
bývá často velmi značný rozdíl.
Tato zkušenost může být při výkonu prezidentské funkce významnou výhodou.

48. Zahraniční politika
U Cyrila Svobody je významnou předností také zkušenost se zahraniční politikou.
A ta se od zkušenosti kariérního diplomata v něčem liší.
Diplomat především reprezentuje stát a uskutečňuje zahraniční politiku v rámci svého mandátu.
Ministr zahraničních věcí ji spoluutváří.
Musí tedy nejen rozumět mezinárodním vztahům, ale také rozhodovat o politických prioritách a nést za ně politickou odpovědnost.
Prezident se nachází mezi těmito světy.
Je reprezentantem státu.
Je současně politickým činitelem.
A má v zahraniční politice významné ústavní postavení.
Svobodova zkušenost je proto pro prezidentský úřad relevantní.
Zároveň však platí naše základní pravidlo:
zkušenost sama o sobě ještě není státnictví.

49. Člověk kompromisu
Cyril Svoboda má ještě jednu vlastnost, která může být zároveň předností i slabinou:
schopnost politického kompromisu.
Kompromis je v demokracii nezbytný.
Bez něj nelze dlouhodobě řídit stát.
Prezident by měl umět jednat s lidmi, kteří mají jiný názor.
Neměl by být člověkem, který považuje každý kompromis za zradu vlastních zásad.
Ale existuje hranice.
Prezident nesmí zaměnit kompromis za ústup od principu.
Někdy lze ustoupit v detailech.
Někdy lze hledat třetí řešení.
Někdy je možné odložit rozhodnutí a získat prostor pro další jednání.
Ale někdy je třeba říci:
„Tady už kompromis není možný.“
A právě zde bychom Svobodu testovali.
Je schopen rozpoznat okamžik, kdy je kompromis ještě státnickou metodou a kdy už by se stal pouhou pohodlností?
To je mnohem důležitější otázka než samotná schopnost vyjednávat.

50. Dlouhá politická zkušenost není automaticky straniickost
To je důležitá poznámka pro celou naši studii.
Politická zkušenost sama o sobě není důkazem státnické kvality.
Člověk může být v politice třicet let a stále být především stranickým politikem.
Stejně tak může někdo působit v politice relativně krátce a přesto mít mimořádně silný státní instinkt.
Proto u Svobody nesmíme udělat jednoduchý závěr:
„Má obrovskou politickou zkušenost, proto bude dobrým prezidentem.“
Ne.
Zkušenost je pouze materiál.
Rozhodující je, co se z ní člověk naučil a jak by ji použil ve chvíli, kdy by už neměl zastupovat svou stranu, ale celý stát.

51. Co se stane, když prezident nesouhlasí s vládou?
U Svobody bychom proto položili jednu velmi konkrétní otázku.
Představme si vládu, jejíž politiku považuje za zásadně chybnou.
Prezident je přesvědčen, že vláda poškozuje Českou republiku.
Má k dispozici vlastní zahraničněpolitickou zkušenost, vlastní politický úsudek a silný argument.
Co udělá?
Bude se snažit vládu přesvědčit?
Bude hledat kompromis?
Vystoupí veřejně proti ní?
Nebo začne využívat prezidentské pravomoci způsobem, který by postupně měnil politickou rovnováhu mezi Hradem a vládou?
Právě poslední otázka je pro naši studii rozhodující.
Prezident má právo mít vlastní politický názor.
Nemá však právo zaměnit svůj názor za ústavní oprávnění.
A člověk s dlouhou politickou zkušeností musí tuto hranici znát o to lépe.
U Cyrila Svobody bychom proto jako rozhodující test sledovali:
Dokáže nesouhlasit s vládou velmi tvrdě, ale současně respektovat její ústavní postavení?
Pokud ano, je to významná prezidentská přednost.
Pokud ne, jeho dlouhá politická zkušenost se může stát naopak zdrojem rizika.
A tím se dostáváme k samotnému jádru našeho filtru:
Nejde o to, zda bude prezident s vládou souhlasit.
Jde o to, zda dokáže s vládou nesouhlasit, aniž by přestal respektovat hranice své vlastní moci.

52. Kdybychom měli vybrat jen jedno kritérium
Kdybychom byli nuceni celé naše síto zredukovat na jedinou otázku, zněla by podle mě takto:
Co udělá tento člověk ve chvíli, kdy bude mít pravomoc udělat něco, co udělat nemusí, ale velmi chce?
Právě tady se odděluje charakter od programu.
Politický program může být napsán na papíře.
Charakter se projeví ve chvíli pokušení.
Prezident může mít možnost zasáhnout.
Může mít možnost využít politickou situaci ve svůj prospěch.
Může mít možnost prosadit něco, co považuje za správné, přestože k tomu nemá dostatečnou ústavní oporu.
Ale může také říci:
„Tohle už není v zájmu republiky.“
Právě taková schopnost sebeomezení je jedním z nejsilnějších znaků státníka.

53. Proč je sebeomezení tak důležité
Demokratický systém není postaven pouze na předpokladu, že lidé u moci budou dobří.
Je postaven také na tom, že jejich moc bude omezena pravidly a institucemi.
Proto dobrý prezident není pouze člověk, který chce pro republiku něco udělat.
Je to také člověk, který ví:
„Ani dobrý cíl mi nedává právo udělat cokoli.“
Nebezpečí totiž nemusí přijít od člověka, který chce stát poškodit.
Může přijít od člověka, který je přesvědčen, že stát zachraňuje.
Právě proto musí být prezidentská moc spojena s osobní disciplínou.

54. Petr Pavel: Varování před záměnou mandátu a vlastního přesvědčení
A zde se musíme vrátit k Petru Pavlovi.
Ne proto, abychom znovu opakovali celý jeho portrét.
Ale proto, že právě jeho prezidentské působení nám poskytlo praktickou ukázku otázky, kterou jsme si položili.
Petr Pavel má mimořádný bezpečnostní a vojenský kapitál.
Jeho mezinárodní zkušenost je ve srovnání s většinou českých politiků mimořádná.
Právě proto však musí být naše hodnocení přísné.
Prezident není pouze generál ve výslužbě, který získal jinou funkci.
Je hlavou státu v ústavním systému parlamentní republiky.
Jeho osobní přesvědčení proto nemůže být měřítkem jeho ústavního oprávnění.
A zde se dostáváme k otázce, kterou jsme si během práce formulovali:
Dokáže prezident rozlišit mezi tím, co považuje za správné, a tím, co mu Ústava skutečně dovoluje?
Pokud ne, pak jeho odbornost ani mezinárodní autorita nemohou tento problém vymazat.
Právě naopak.
Čím větší autoritu prezident má, tím větší může být důsledek jeho případného překračování hranic.

55. Andrej Babiš: Síla, která potřebuje sebeomezení
U Andreje Babiše je situace téměř opačná.
Jeho kapitálem je především výkonnost, rozhodnost, politický instinkt a zkušenost s exekutivou.
Je zvyklý rozhodovat.
Je zvyklý řídit.
Je zvyklý prosazovat.
Právě proto je naše kritická otázka zřejmá:
Dokáže člověk zvyklý řídit vládu přijmout skutečnost, že prezident není premiér?
A ještě důležitější:
Dokáže po získání prezidentského mandátu přijmout omezení vlastní výkonné vůle?
To je u Babiše mnohem důležitější otázka než jeho rétorika nebo volební popularita.
Prezident, který je rozhodný, může být velkým přínosem.
Prezident, který rozhodnost zamění za právo rozhodovat o všem, může být problémem.

56. Karel Havlíček: Výkon proti politickému řízení státu
Karel Havlíček představuje jiný typ.
Jeho velkým kapitálem je hospodářství, průmysl, energetika a zkušenost s výkonnou politikou.
To je pro budoucí období významné.
Česká republika bude řešit energetiku, průmyslovou konkurenceschopnost, evropskou regulaci i otázku vztahu mezi ekonomikou a bezpečností.
Ale prezident není ministr průmyslu.
Nemůže všechno měřit výkonem.
Stát není podnik.
Občan není zaměstnanec.
A geopolitika není excelová tabulka.
Kritickou otázkou proto zůstává:
Dokázal by Karel Havlíček překročit technokratický způsob uvažování a vnímat prezidentskou funkci jako instituci, která musí spojovat ekonomické, bezpečnostní, společenské a ústavní zájmy?
Pokud ano, jeho zkušenost je významným kapitálem.
Pokud ne, jeho přednost se může stát omezením.

57. Co po jednotlivých kandidátech zůstalo
Po druhém průchodu naším sítem se jednotlivé osobnosti začínají seskupovat podle toho, co by do prezidentského úřadu přinesly – a jaké riziko by s sebou současně nesly.
Radek Vondráček přináší parlamentní a institucionální zkušenost. Jeho otázkou je schopnost skutečně vystoupit ze stranické politiky.
Libor Vondráček přináší důraz na omezení státní moci. Jeho otázkou je, zda dokáže stejnou zdrženlivost uplatnit i v okamžiku, kdy bude sám nositelem moci.
Tomio Okamura má mimořádnou schopnost mobilizovat část společnosti. Jeho rozhodujícím testem je, zda dokáže tuto schopnost proměnit v integraci celé společnosti.
Patrik Nacher má schopnost pracovat s detailem, argumentací a legislativou. Jeho otázkou je strategický nadhled.
Cyril Svoboda přináší diplomacii, politickou zkušenost a schopnost vyjednávat. Jeho rozhodujícím testem je schopnost poznat okamžik, kdy už kompromis není řešením a je nutné říci „ne“.
Eva Filipi přináší mimořádnou znalost mezinárodní reality. Její otázkou je přechod od diplomacie k jednoznačnému rozhodnutí ve chvíli, kdy už nelze dále vyjednávat.
Pavel Mertlík přináší ekonomické myšlení. Jeho otázkou je, zda dokáže ekonomickou racionalitu podřídit širšímu státnímu zájmu, pokud se ekonomika dostane do konfliktu s bezpečností nebo sociální stabilitou.
Petr Drulák přináší analytickou samostatnost. Jeho otázkou je schopnost přejít od analýzy k rozhodnutí a převzít za ně odpovědnost.
Andor Šándor přináší mimořádnou bezpečnostní odbornost. Jeho otázkou je, zda dokáže bezpečnostní pohled vyvážit ostatními hodnotami, které má prezident chránit.
Jaroslav Štefec přináší ochotu zpochybňovat převládající výklady. Jeho otázkou je, zda dokáže po pochybnosti nabídnout realistickou alternativu a převzít za ni odpovědnost.
Miloš Zeman přináší mimořádnou politickou zkušenost a osobní sílu. Jeho případ však současně ukazuje riziko, které vzniká tehdy, když se osobní politická autorita prezidenta začne přibližovat samostatnému zdroji moci.
A tím se naše hledání dostává k podstatě.
Nemáme jednoho člověka, který by vyhrával všechny disciplíny.
Máme různé typy schopností.
A máme různé typy rizik.
Proto musíme oddělit:
přednost, kterou lze využít,
od
slabiny, kterou lze tolerovat,
a od
slabiny, kterou tolerovat nelze.
Teprve potom můžeme vyslovit konečný verdikt.

58. Silný politik nemusí být nejlepší prezident
Když naše kandidáty posuzujeme tímto způsobem, dostáváme zajímavý výsledek.
Někteří z nich by mohli být velmi úspěšnými politiky.
To však automaticky neznamená, že by byli stejně dobrými prezidenty.
Prezident potřebuje odlišný druh autority.
Premiér musí často prosadit svou vůli.
Prezident musí často vytvořit prostor, aby se mohli dohodnout jiní.
Ministr musí řídit svůj resort.
Prezident musí vidět celý stát.
Stranický předseda musí udržet své voliče.
Prezident musí být schopen reprezentovat i ty, kteří jeho názory odmítají.
Proto je možné být výborným stranickým politikem a pouze průměrným prezidentem.
A také naopak.

59. Lidé, kteří by mohli překvapit
Další skupinu tvoří lidé, jejichž prezidentský potenciál není na první pohled tak zřejmý.
Nemusí mít největší volební základnu.
Nemusí být nejhlasitější.
Nemusí mít nejsilnější stranickou podporu.
Ale mohou mít kombinaci vlastností, která je pro Hrad mimořádně cenná:
    • ústavní zdrženlivost,
    • schopnost naslouchat,
    • odolnost vůči vlastnímu egu,
    • zkušenost bez potřeby všechno řídit,
    • schopnost jednat s lidmi, se kterými nesouhlasí.
Takový člověk může v kampani působit méně výrazně.
V prezidentském úřadu však může být paradoxně mnohem silnější.
Protože prezidentská síla není totéž co politická hlasitost.

Závěrečné hodnocení
Náš filtr má ve skutečnosti tři prahy.
První otázka zní:
Má tento člověk předpoklady pro výkon funkce prezidenta republiky?
Druhá:
Má vlastnosti odpovídající době, do které Česká republika vstupuje?
A třetí, nejdůležitější:
Může se jeho slabina za určitých okolností stát nebezpečím pro stát?
První práh může překročit poměrně mnoho lidí.
Druhý už jich překročí méně.
A třetí je rozhodující.
Prezident totiž nemusí být dokonalý.
Některé chyby si však stát v nejvyšší ústavní funkci jednoduše nemůže dovolit.

Není to soutěž sympatií
Kdybychom tento text psali jako běžný politický komentář, mohli bychom jednoduše napsat:
„Můj favorit je…“
Jenže to není účelem této studie.
Nechceme čtenáři říkat, koho má volit.
Chceme mu ukázat, podle jakých kritérií jsme k vlastnímu závěru došli, aby si mohl naše předpoklady zkontrolovat a případně dospět k jinému výsledku.
To je zásadní rozdíl.
Výsledkem této studie nemá být poslušnost čtenáře.
Má být jeho vlastní úsudek.

Nejhorší den
Po celém našem putování se stále vrací jedna otázka:
Co udělá tento člověk ve svém nejhorším prezidentském dni?
Představme si vládu v hlubokém sporu.
Parlament rozdělený.
Ekonomiku pod tlakem.
Energie prudce zdražující.
Vážnou krizi v Evropě.
Spojence požadující rozhodnutí, které je pro Českou republiku kontroverzní.
Protivníka hrozícího odvetou.
Veřejnost vyděšenou.
Sociální sítě zaplavené dezinformacemi.
A prezident musí během několika hodin rozhodnout.
V takové chvíli už nebude rozhodovat volební slogan.
Nebude rozhodovat počet sledujících.
Nebude rozhodovat ani to, kdo dokázal nejlépe vést předvolební kampaň.
Rozhodovat bude člověk.
Jeho charakter.
Jeho úsudek.
Jeho zkušenost.
Jeho odvaha.
Jeho schopnost naslouchat.
A především jeho vztah k moci.
Potřebujeme prezidenta, který v takové chvíli:
       nezpanikaří,
       nepodlehne prvnímu poradci,
       nezačne hledat viníka,
       nezneužije krizi k osobnímu vítězství,
       nepřekročí své pravomoci,
       a přesto dokáže rozhodnout tam, kde rozhodnout musí.
To je vysoká laťka.
Ale právě pro takovou chvíli prezidenta volíme.

Prezident musí být silný a současně omezený
Tady se možná dostáváme k největšímu paradoxu celé studie.
Chceme prezidenta silného.
Ale nechceme prezidenta všemocného.
Chceme prezidenta rozhodného.
Ale nechceme prezidenta svévolného.
Chceme prezidenta sebevědomého.
Ale nechceme prezidenta přesvědčeného o vlastní neomylnosti.
Chceme prezidenta, který má vlastní názor.
Ale chceme, aby respektoval názory ostatních.
Chceme prezidenta, který dokáže říci:
„Ne.“
Ale také prezidenta, který dokáže říci:
„Mýlil jsem se.“
To není rozpor.
To je rovnováha, kterou jsme hledali od začátku.
Pevnost zásad a pružnost úsudku.

Co zůstalo po jednotlivých kandidátech
Po všech osobnostech, které jsme naším sítem protáhli, už nevidíme pouze seznam jmen.
Vidíme jednotlivé typy prezidentských předností a rizik.
Petr Pavel přináší mimořádnou bezpečnostní a mezinárodní zkušenost. Jeho zásadní otázkou je vztah k ústavním hranicím prezidentské moci.
Andrej Babiš přináší rozhodnost, politický instinkt a zkušenost s výkonnou mocí. Jeho zásadní otázkou je schopnost sebeomezení.
Karel Havlíček přináší hospodářskou, průmyslovou a energetickou zkušenost. Jeho otázkou je, zda dokáže překročit technokratický pohled a vnímat stát jako celek.
Radek Vondráček přináší zkušenost s Parlamentem a jeho procedurami. Jeho otázkou je schopnost skutečně vystoupit ze stranické politiky.
Libor Vondráček přináší důraz na omezení státní moci. Jeho otázkou je, zda dokáže stejnou zdrženlivost uplatnit i jako její nositel.
Tomio Okamura má mimořádnou mobilizační schopnost. Jeho otázkou je schopnost změnit mobilizaci části společnosti v integraci celé společnosti.
Patrik Nacher vyniká argumentací, legislativou a schopností pracovat s detailem. Jeho otázkou je strategický nadhled.
Cyril Svoboda přináší diplomacii, politickou zkušenost a schopnost vyjednávat. Jeho otázkou je schopnost poznat okamžik, kdy už kompromis není řešením.
Eva Filipi přináší mimořádnou znalost mezinárodní reality. Její otázkou je přechod od diplomacie k rozhodnutí ve chvíli, kdy už není možné dále vyjednávat.
Pavel Mertlík přináší ekonomické myšlení. Jeho otázkou je, zda dokáže ekonomickou racionalitu podřídit širšímu státnímu zájmu, pokud se dostane do konfliktu s bezpečností nebo sociální stabilitou.
Petr Drulák přináší analytickou samostatnost. Jeho otázkou je schopnost proměnit analýzu v rozhodnutí a převzít za něj odpovědnost.
Andor Šándor přináší mimořádnou bezpečnostní odbornost. Jeho otázkou je schopnost vnímat bezpečnost v širším rámci hodnot, které má prezident chránit.
Jaroslav Štefec přináší ochotu zpochybňovat převládající výklady. Jeho otázkou je schopnost proměnit pochybnost v realistickou alternativu a převzít za ni odpovědnost.
Miloš Zeman přináší mimořádnou politickou zkušenost a osobní sílu. Jeho případ současně ukazuje riziko, které může vzniknout koncentrací osobní politické autority.
Nikdo nemá všechno.
A právě proto se nyní musíme ptát jinak.
Ne:
Kdo je nejlepší?
Ale:
Čí přednosti jsou pro Českou republiku v příštích letech nejcennější a čí slabina představuje nejmenší systémové riziko?

Komu bychom tedy svěřili Hrad?
Po všech předchozích kapitolách už nemá smysl skrývat se za větu:
„Každý kandidát má své přednosti i nedostatky.“
Je to pravda.
Ale není to odpověď.
V prezidentské volbě nakonec občan také musí rozhodnout.
A jestliže jsme si vytvořili vlastní síto, musíme přijmout i jeho důsledek.
Některým lidem bychom Hrad svěřili.
Jiným nikoli.
A u některých bychom váhali.
Právě toto váhání však musíme umět vysvětlit.
Nechceme člověka bez chyby.
Takového nenajdeme.
Hledáme člověka, jehož nejhorší vlastnost bude pro Českou republiku v okamžiku největšího tlaku méně nebezpečná než jeho nejlepší vlastnosti budou užitečné.
To je naše konečné kritérium.

Prezident pro jinou dobu
Název této studie jsme nezvolili náhodou.
Nevíme, jaká ta doba bude.
Může být bezpečnější.
Může být nebezpečnější.
Může přijít další válka.
Hospodářská krize.
Energetický otřes.
Změna postavení Spojených států.
Proměna Evropské unie.
Proměna NATO.
Proměna Ruska.
Může přijít technologická změna, kterou dnes ještě nedokážeme docenit.
Nebo se nestane nic z toho, co dnes považujeme za pravděpodobné.
Právě proto jsme nehledali prezidenta pro jednu konkrétní budoucnost.
Hledali jsme člověka, který bude schopen Českou republiku vést i tehdy, když se podmínky, za nichž byl zvolen, zásadně změní.
To je podle našeho názoru podstata státního instinktu.

Úplně poslední otázka
Na začátku jsme se ptali:
Co dělá člověka dobrým prezidentem?
Na konci bych otázku formuloval jinak:
Komu bychom byli ochotni svěřit Českou republiku ve chvíli, kdy už nebude možné vědět, co přijde zítra?
A ještě přesněji:
Komu bychom svěřili moc s vědomím, že ji jednou bude muset vrátit?
Právě druhá část otázky je možná nejdůležitější.
Protože skutečný test prezidenta nezačíná okamžikem, kdy do funkce nastoupí.
Začíná okamžikem, kdy pochopí, že funkce není jeho.
Je pouze dočasným držitelem pravomocí, které mu propůjčila republika.
A jednou je musí republice vrátit.

Hrad se nevybírá, svěřuje se
Proto se nakonec vracíme k názvu celé studie.
Ne:
Kdo vyhraje volby?
Ale:
Komu svěřit Hrad?
Hrad není odměna.
Není trofej.
Není vlastnictví vítězné politické strany.
A není ani nástrojem k prosazení osobní historické mise.
Je symbolem státní moci.
A státní moc je pouze propůjčena.
Na čas.
Konkrétnímu člověku.
Konkrétními občany.
Za konkrétních ústavních pravidel.
A právě proto by poslední otázka každého voliče před prezidentskou volbou neměla znít:
„Který kandidát říká to, co chci slyšet?“
Ale:
„Kterému z nich budu věřit, až se stane něco, co nikdo z nás nečekal?“
Protože prezidenta nevolíme na den, kdy je všechno v pořádku.
Volíme ho především na den, kdy všechno v pořádku nebude.
A tehdy se teprve ukáže, komu jsme Hrad skutečně svěřili.

Doslov
Tato studie nevznikala jako předem připravený portrét člověka, kterého jsme se potom snažili za každou cenu nalézt.
Začali jsme otázkou.
Jak má vypadat prezident pro dobu, o níž dnes nevíme, jaká bude?
Teprve potom jsme začali hledat konkrétní lidi.
Postupně se měnil seznam kandidátů.
A spolu s ním se měnila i naše představa o tom, co je pro prezidenta skutečně důležité.
Některé původní předpoklady se potvrdily.
Jiné nikoli.
U některých osobností nás překvapily jejich silné stránky.
U jiných jejich slabiny.
A několikrát jsme zjistili, že vlastnost, kterou jsme původně považovali za přednost, může být v jiné situaci zároveň rizikem.
Právě proto jsme nakonec nedospěli k jednoduchému žebříčku.
Prezident není výrobek, který lze ohodnotit pěti hvězdičkami.
Je to člověk.
A člověk se může v různých situacích zachovat různě.
Proto zůstává nejdůležitější otázkou nikoli to, jak člověk působí ve chvíli, kdy je všechno jednoduché.
Ale:
Co udělá, když jednoduché nebude nic?
Možná jsme tedy na konci našeho hledání nenašli ideálního prezidenta.
Ale to ani nebylo možné.
Našli jsme něco jiného.
Měřítko, podle kterého lze prezidenta hledat.
A to je možná užitečnější.
Protože kandidáti se budou měnit.
Politické strany se budou měnit.
Mezinárodní prostředí se bude měnit.
Česká republika se bude měnit.
Ale otázka, komu lze svěřit moc, zůstane.
A stejně tak zůstane odpovědnost člověka, který ji převezme.

Poslední osobní poznámka
Autor této studie zažil téměř celou moderní část československých a českých prezidentských dějin.
Viděl prezidenty silné i slabé.
Prezidenty, kteří dokázali spojovat.
I prezidenty, kteří společnost rozdělovali.
Viděl, jak velkou autoritu může prezidentský úřad člověku dát.
A také jak snadno může člověk podlehnout přesvědčení, že autorita úřadu znamená právo rozhodovat o všem.
Proto bych tuto práci nerad uzavíral větou:
„Našli jsme nejlepšího kandidáta.“
To by bylo příliš sebevědomé.
Raději ji uzavřu jinak:
Pokud jsme díky této studii začali prezidentské kandidáty posuzovat o něco méně podle toho, co nám slibují, a o něco více podle toho, co by mohli udělat s mocí, kterou jim svěříme, potom tato práce nebyla zbytečná.
A nyní už zbývá jediné.
Rozhodnout se.
Ne za autora.
Ne za ChatGPT.
Ale každý sám za sebe.
Protože v okamžiku volby už žádný filtr nepomůže.
Volební lístek vezme do ruky občan.
A s ním také odpovědnost.
Klíč od Hradu není vlastnictví.
Je to svěřená věc.
A každý, kdo jej převezme, by měl odcházet s vědomím, že jednoho dne jej musí zase odevzdat.
Bez výjimky.
Bez nároku.
Bez osobního vlastnictví.
A možná právě tady leží nejjednodušší definice dobrého prezidenta:
Je to člověk, kterému můžeme svěřit velkou moc, protože ví, že ta moc není jeho.
A pokud se nám podaří takového člověka najít, nebude nejdůležitější, zda jsme s ním ve všem zajedno.
Důležitější bude, že až přijde opravdu těžká chvíle, budeme moci říci:
„Ano. Právě tomuto člověku můžeme svěřit Českou republiku.“

                                                                                KONEC


Předchozí články autora k tomuto tématu:

„Nedomyšlené tažení proti střetu zájmů? Česká ekonomika může zaplatit vysokou cenu“
6. 12. 2025
https://vasevec.parlamentnilisty.cz/blogy/nedomyslene-tazeni-proti-stretu-zajmu-ceska-ekonomika-muze-zaplatit-vysokou-cenu

„Pavel vs. Babiš vs. Turek: Trojúhelník, který může změnit dějiny české politiky“
12. 12. 2025
https://vasevec.parlamentnilisty.cz/blogy/pavel-vs-babis-vs-turek-trojuhelnik-ktery-muze-zmenit-dejiny-ceske-politiky

„Pokračování: Pavel, Babiš, Turek — předpověď se naplňuje“
19. 12. 2025
https://vasevec.parlamentnilisty.cz/blogy/pokracovani-pavel-babis-turek-predpoved-se-naplnuje

„Pavel vs. Babiš vs. Zůna: doba neurčitosti a eroze jistot“
27. 12. 2025
https://vasevec.parlamentnilisty.cz/blogy/pavel-vs-babis-vs-zuna-doba-neurcitosti-eroze-jistot

„Spor, který není o jednom ministrovi a o opozici, která vzniká z odmítnutí“
10. 1. 2026
https://vasevec.parlamentnilisty.cz/blogy/spor-ktery-neni-o-jednom-ministrovi-o-opozici-ktera-vznika-z-odmitnuti

A konečně již přímo zaměřený text:
„Jak hledat protikandidáta pro prezidentskou volbu 2028 (orientační mapa k podrobné analýze)“
22. 2. 2026
https://vasevec.parlamentnilisty.cz/blogy/jak-hledat-protikandidata-pro-prezidentskou-volbu-2028-orientacni-mapa-k-podrobne-analyze

Význam této řady je v tom, že ukazuje postupný posun otázky.
Nejprve šlo o jednotlivé politické osobnosti.
Potom o jejich vzájemný střet.
Potom o změnu nálady společnosti.
A nakonec o samotnou otázku, jakého člověka bude republika v roce 2028 potřebovat.

Do této řady patří i text:
„Prezident ve stínu Hormuzu: 7000 slov o tom, jak Blízký Východ mění českou politiku“
4. 3. 2026
https://vasevec.parlamentnilisty.cz/blogy/prezident-ve-stinu-hormuzu-7000-slov-o-tom-jak-blizky-vychod-meni-ceskou-politiku-energeticky-

Právě tento text ukázal, že prezidentskou volbu nelze oddělit od širšího vývoje české bezpečnosti, energetiky a zahraniční politiky.