Gazdík a pravicová vláda si neváží práce druhých

Pan Gazdík nejen, že vědomě pohrdá prací jiných a zároveň tvrdí, že státní správa je „něco méně“ než soukromý sektor, ale také si ve svém výroku protiřečí. Jak jde dohromady „schopný“ úředník a „vytváření dojmu, že něco umí“? Předseda poslaneckého klubu čtenářům otevřeně sděluje, že právě soukromý sektor je ta správná platforma, kde se teprve ukáže, jak na tom člověk je se svou pracovní výkonností. Veřejný sektor je podle Gazdíka vlastně odkladiště pro ty, již se nedokázali uchytit v privátní sféře. To by dobře zapadalo do ideologického předsudku pravice, že soukromý sektor, protože založen na výkonu, nutí zaměstnance něco dělat, zatímco stát-zaměstnavatel (nebo kraj-zaměstnavatel a další nižší jednotky státní správy), protože nezaložen na výkonu, dělá z lidí dříve nebo později lemply, neschopné adekvátně odvádět jejich práci.

To obecněji vychází z ideového vidění světa, v němž je stát, chcete-li státní správa, trpěné zlo, protože stát ať v té či oné podobě zasahuje svými nařízeními a jinými regulacemi do svobody jednotlivce. A právě oni úředníci, tu více, tu méně neschopní lemplové, jsou ztělesněním podstaty státu jako něčeho, co nám ukrajuje stále více osobní svobody. Na tom možná může něco být, ale nesouvisí to přímo s výkonem funkce státu, ale v prvé řadě s množstvím schvalovaných zákonů v parlamentu, nařízeními krajů, s počtem vydávaných vyhlášek ve městech atd. Ať tedy Petr Gazdík nejprve prosazuje uměřenost ve vymýšlení nových zákonů, jejich úprav a oprav, a teprve potom se můžeme bavit na téma efektivita státní správy. Parlament by se měl stát spíše místem, kde se brání vzniku nových zákonů, nikoli továrnou na ně. Není náhodou, že ve starověkém Řecku považovali právě uměřenost za občanskou ctnost.

Pan Gazdík nám ale kromě svého pohledu na státní správu neprozradil ani pár zásadních praktických věcí. Za prvé, kdo po propuštěných úřednících převezme jejich agendu, případně bude jejich agenda zrušena, či sloučena s jinými? Za druhé, na základě jakého klíče budou „kandidáti“ na propuštění vybíráni? S tím souvisí i třetí bod, jaká je jednotka výkonu ve státní správě, podle níž budou (a měli by být) pracovníci státu hodnoceni? Na žádnou s uvedených otázek bývalý starosta Suché Lozi neodpovídá a domnívám se, že ani odpověď nezná. Je vskutku jednoduché vyhlásit do světa, že 10 % úředníků pracujících v tomto úseku má být do konce roku propuštěno. Ale je nezbytné říct k tomu i ono „bé“, tedy kterých 10 % to bude a na jakém základě to proběhne.

Problém pravicového pohledu na stát a jeho fungování je mj. v tom, že se na něj nesprávně pokouší aplikovat pravidla fungování soukromého sektoru. Podle Gazdíka a jiných je soukromý sektor tou posvátnou platformou vytvářející hodnoty a bohatství ve společnosti, protože vychází ze svobodné iniciativy, zatímco státní správa různými nařízeními a regulacemi růst bohatství brzdí a svobodu jedince omezuje. Jsme tu oklikou opět u výkonu, resp. jednotky výkonu a motivace k němu.

V soukromém sektoru lze jistě výkon podniků za určitý čas měřit, a to podle prosté formule odečtení nákladů a výnosů, tedy podle zisku. Zisk je onou fundamentální jednotkou v privátním sektoru. Jaká je ale ona jednotka výkonu ve státní správě? Počet „obsloužených“ klientů na pracovním úřadě za určitý čas? Nebo počet vyřešených případů sociální pracovnice za šest týdnů? Nebo třeba počet ministerským právníkem vyhraných žalob podaných proti „jeho“ ministerstvu během dvou let? V širším pojetí se k zaměstnancům státu počítají např. i lékaři, zdravotní sestry, hasiči či policisté a vojáci, tedy všichni ti, kteří nepracují pro soukromou sféru. Jaká je jednotka výkonu u policisty či zdravotní sestry? Počet vyřešených deliktů, resp. počet „obsloužených“ pacientů během denní či noční směny?

Stanovit onu magickou jednotku výkonnosti je, nejen podle zmíněných příkladů, vpravdě zapeklité. Aplikace kritéria zisku na výkon státní správy dost dobře není možný. Státní správa hraje ve společnosti jinou roli, neméně důležitou, jakou hraje soukromý sektor. Jde o to, vidět v těchto dvou platformách odlišné entity s odlišnými rolemi. Každá práce, ať odváděná tam, či onam, je ve společnosti potřebná a stavět soukromý sektor proti státnímu jako něco přirozeného je nesmyslné a zavádějící.

Pravdou nicméně je, že i motivace hraje ve státní sféře významnou roli a že jednotkou výkonu může být v ideálních podmínkách např. co nejnižší počet stížností či žalob nebo prostě bezchybné fungování tam, kde to občan očekává, a nehází mu překážky pod nohy. Dalo by se konstatovat, že takto pracující státní správa je očím občanů „neviditelná“, protože veškeré její části v jednou okamžiku působí synergickým efektem. Jednotkou výkonu v tomto slova smyslu je vlastně také zisk, ale nemateriální povahy a pro občana. Může mít podobu prosté spokojenosti, pocitu, že státní správa je vůči mně „public servant“, ne naopak, nebo že v přiměřené době vyřídí můj požadavek k mé spokojenosti, ne naopak.

Jednou z nejlepších motivací k tomu, aby se ideálního stavu dosáhlo, je dobře zaplacená práce, což je v rozporu s trendem současné pravicové vlády. Vláda totiž programově státní správě snižuje prostředky na objem mezd a vydává to za „nutné kroky směřující ke zvýšení efektivity ve státní správě“. Je to jednoduché a platí to všude – Když nejsem adekvátně ohodnocen, nejsem motivován k vyššímu pracovnímu nasazení. Konkrétně za 2. čtvrtletí letošního roku byli zaměstnanci státu podle dat ČSÚ „motivováni“ poklesem reálné mzdy o

0,7 %. Pokud navíc politici vládní koalice vyhlašují každoroční plošný „nutný“ pokles objemu mezd a stavů pracovníků státu, ztrácí stávající zaměstnanci pracovní perspektivu, což jim na motivaci samozřejmě nepřidá.

Obloukem se dostáváme znovu k onomu problému, který vláda evidentně neřeší, a to co bude s agendou, již obsluhovali propuštění úředníci. Zrušit, sloučit s jinou, nebo si danou agendu převezme onen „výkonnější“ kolega? Pokud by to skutečně mělo být tak, že agendu propouštěných budou přebírat „efektivnější“, a tedy nyní lépe „zaplacení“ kolegové-úředníci, snadno může dojít k jejich zahlcení prací, což k proklamované efektivitě bude mít pravděpodobně poněkud daleko. Co ale chtít po vládě, pro niž jsou lidé pouhými položkami ve škrtacím seznamu?

Naše vláda dělá všechno pro to, aby do společnosti vrážela klín. Staví proti sobě zaměstnané a nezaměstnané, „úspěšné“ a „neúspěšné“ (protože ne tolik vydělávající), seniory a pracující, zdravé a nemocné a v neposlední řadě privátní sektor proti státnímu. Je to vlastně pravici vlastní, rozdělovat společnost. Přál bych si, aby se představitelé vlády a jim podobně smýšlející zkusili jednou podívat na společnost jinýma očima. Třeba tak, že všichni tu máme své místo, že ve společnosti není inferiorních prací, že zisk může být i nemateriální povahy a také že fungování jejích jednotlivých části není odvozeno od individualistického postoje „já jsem bankéř a kdo je víc“?