Zbyněk Fiala: Rozhořčení III

(Předchozí část naleznete ZDE)

České rozhořčení leckde dostoupilo úrovně, která je nebezpečná a vyžaduje varování před násilím. Podobně jako stařičký francouzský odbojář Stéphane Hessel, o kterém jsme psali v části Rozhořčení II, odmítá násilí i provolání skupiny osob, ze kterého jsou i úvodní řádky. Název provolání však zní docela bojovně:

Co dělat? Připravovat občanskou a demokratickou revoluci! Nadechněme se, postavme se, braňme se!

(http://www.facebook.com/groups/159201957482428/doc/248946025174687/)

Výzva má silný emotivní náboj, který má vytlačit pocit beznaděje:

„Je málo lepších osudů, nežli jít do bitev za pravdu, spravedlnost a slušnost, proti zdrcující přesile lži, darebáctví, zneužité moci, nahé zištnosti a nemravností všeho druhu! I prohra v takových dílčích bitvách, jsou-li dostatečně urputné, je jen přípravou a předzvěstí příštích vítězství!“

Tam, kde v tomto provolání zazní tento skvělý styl, cítím ruku publicisty z českého „zlatého fondu“ Štěpána Steigera (ročník 1922), který teď publikuje v Listech, Literárkách (reportáž z Occupy Wall Street), A2, Britských listech, Deníku Referendum a nejspíš i mnohde jinde.

Strohá logika, která se snaží protesty vyvléci z partajnických hrátek, by spíš mohla patřit systémovému analytikovi Josefu Mrázkovi:

„Poučením z událostí i protestů v jiných zemích je důležité pravidlo, nenechat se zmáknout oficiální partajní opozicí pro její vlastní cíle. Takové občanské opoziční hnutí musí být svébytnou silou s kritickým vztahem a odstupem k celému politickému establishmentu a s cílem prosazení systémových změn proti jeho odporu a jemu navzdory. Chvilkový soulad cílů s některou stranou či s parlamentní opozicí je nutno zúročit a využít – ne však tak, aby se nezávislá společenská akce stala jen účelově využitým beranidlem opozice proti politickým protivníkům!“

Snahu o využití historické zkušenosti pak mohu neomylně připsat „advokátu chudých“ Petru Kužvartovi, veteránovi ekologické právní obrany a občanských iniciativ, zakladateli – spolu se Steigerem – Iniciativy za společenskou změnu (IZSZ):

„Tento celkový společenský pořádek, včetně oficiálního politického establishmentu (jakkoli odpudivého), je vlastně docela dobře - nicméně scestně - fungující, relativně dovršenou soustavou. Pokud by se na něm mělo něco podstatného měnit (a praktických podnětů i výzev k zásadní změně přináší realita hodně), pak bude nutno do něj udeřit zvnějšku, asi tak, jak to provedla NSZZ Solidarnosć, blahé paměti, když narazila do reálně socialistického politického establishmentu v Polsku v srpnu 1980!“

Čtyři možnosti

Provolání vidí čtyři možné základní varianty dalšího vývoje (jsou vlastně tři plus tři bé):

„S přijatelnou dávkou nejistoty lze formulovat tyto základní varianty vývoje v nejbližších měsících a letech:

I. Vše pojede dál poklidně, tak jako dosud. Navzdory hospodářské krizi a jejím dopadům, vláda dokončí své funkční období a poslanecká sněmovna též. "Blbá nálada" bude přetrvávat, nebo i zhoustne, společenská deziluze se bude spíše zvětšovat. Zaznamená to menšinová kritická publicistika, proběhnou málo úspěšné dílčí pokusy o odpor (místní stávky, „týdny neklidu“ či jiné dílčí akce) a nepovedené pokusy o společenskou mobilizaci (petiční akce, snahy o zakládání nových pidistran, sem tam nějaká ta nečetně navštívená demonstrace atd.) – ale jinak bude celkem vzato klid.

II. Dojde k otřesům, ale oficiální politický establishment je bude zvládat standardními prostředky, tedy dílčími ústupky, hlasováním o důvěře vlády a její případnou demisí, případně předčasnými volbami do poslanecké sněmovny, vše kombinováno s obvyklými planými sliby opozice (v prvé řadě ČSSD), že po změně vlády nastane téměř ráj na zemi...

III. Dojde k živelné nespokojenosti, kterou se establishmentu nepovede utlumit standardními prostředky ani zkanalizovat do oficiálních procedur a institucí: stávky, rozšiřující se stávkové hnutí, vznik sítě stávkových výborů, masové demonstrace proti propouštění, proti vládě a "reformám", následované represemi proti spontánním aktivitám - neohlášeným srocením lidu a nadivoko zahájeným stávkám. Na Slovensku zbídačení Romové vzali v obdobné situaci před pár lety útokem obchody se základními životními potřebami. Praha je zatím místem, kde je něco takového možno čekat nejméně. Je pravděpodobné, že by takové aktivity mohly začít v periferních oblastech s nejnapjatějšími poměry v zaměstnanosti a výši reálných výdělků.

III b. Rozvinutí varianty III s tím, že byly využity její potence pro vyvinutí tlaku na provedení systémových změn.

Na všechny základní varianty bychom se měli připravovat. Měli bychom vědět, co dělat, když některá nastane. Zajímavé je to, že pokud se připravíme na třetí variantu, budeme do jisté míry připraveni i na ty zbylé. Pro čtvrtou variantu vývoje vycházející z třetí je nutno pracovat – a právě k tomu vás zveme!“

Seznam požadavků

Autoři vycházejí z věcné představy, že pokud chci o něčem vyjednávat, musím mít jasný seznam požadavků – a za nimi odborné skupiny – umožňující vést bitvu tam, kde je zrovna příležitost:

„Představa podstatných, systémových změn – jaká vůbec je? Před vypuknutím akutní sociální krize je nutno v tomto mít jasno! Je nutno zvažovat i rizika změny k horšímu. Případný úplný sociální rozklad by v nynějším globalizovaném světě mohl mít v případě zhroucení poměrně křehkých struktur a vztahů ještě daleko horší dopady, než ty známé z historie 20. století!

Prvý sled požadavků by měl mít silný sociální akcent a měl by být veden snahou o důslednou demokratizaci poměrů. Postupné změny (případně postupně se radikalizující požadavky) vypadají jako pravděpodobnější než představa náhlé celkové radikální změny.

Klíčovým požadavkem bude ukončit neoliberální reformy a důsledně revidovat to, co bylo již provedeno, zejména reformu daní a veřejných financí (opět zavést daňovou progresi), reformu zdravotnictví a důchodového systému. Rozhodně neprovádět další kroky reformy zdravotnictví a důchodů a nezahajovat připravovanou neoliberální reformu vysokých škol.

Prosadit, aby sociální a zdravotní pojištění mělo veřejný statut, zdravotní pojišťovny fungovaly na neziskovém základě a byla nad nimi ustavena spolehlivá veřejná kontrola.

Dále: mělo by jít o požadavky důsledné státní, krajské a obecní podpory veřejnému zdravotnictví, veřejné sociální péči a také veřejnému systému vzdělání, tedy tomu, co lze chápat jako podstatu sociálního státu. Soukromé aktivity v těchto oblastech nerušit, ale vést je k přijetí neziskového statutu veřejné služby.

Výrazná podpora vědě a výzkumu, zejména základnímu a společenskovědnímu.

Revidovat pracovní zákonodárství, zajištění v nezaměstnanosti, otázku minimálních mezd, posílení kolektivního vyjednávání, zavedení zaměstnaneckých rad s podstatnými kompetencemi zejména při prodeji podniku, propouštění, změně výrobního programu, předmětu podnikání, technologie, uzavření provozu nebo restrukturalizaci podniku až po odkoupení zbytkové hodnoty závodu zaměstnanci.

Důsledná zemědělská politika k zajištění ekonomického přežití českých zemědělských podniků, což musí být strategickým cílem. Pro případ potravinové krize musí být české zemědělství v takovém stavu, aby bylo schopno zajistit základní přežití národa.

S tím je spojena i nezbytnost zpřísnění ochrany zemědělské i lesní půdy, zejména pokud má být odnímána natrvalo. V posledních dvou desetiletích se množí škodlivá komerční a rezidenční zástavba, zejména zemědělské půdy.

V oblasti výkonu veřejné správy je nutno důsledně institucionálně oddělit výkon státní správy od územní samosprávy, tedy přerušit zhoubnou a nemravnou podřízenost úřednictva, vykonávajícího přenesenou působnost, od podřízenosti politickým reprezentacím obcí, měst a krajů.

Výrazně rozšířit kontrolní pravomoci NKÚ i dalších orgánů, zavedení kontrolních pokladen a opatření proti praní peněz.

Důsledně zjednodušit a zefektivnit přístup k soudní ochraně práv, zrušit neobhajitelná procesní omezení rychlé a účinné soudní ochrany a potlačit neplodný, obstrukční procesní formalismus.

Jednoznačně posílit ochranu veřejných zájmů při výkonu rozhodovací činnosti ve státní správě, tak hanebně przněných a zbaběle opouštěných úřednictvem. Veřejným zájmem je mj. ochrana zdravých životních podmínek, právo na příznivé životní prostředí, ochrana kulturně historického dědictví, ochrana přírody, ochrana všech obecných, společných statků, ochrana a výrazná podpora hromadných forem dopravy a nutné, důsledné zpoplatnění externalit individuální dopravy.

Zavedení obecného principu, že občan má právo na účast v každém úředním rozhodování, jehož výsledky - nebo i nepřímé důsledky - se jej mohou přímo dotýkat.

Každý volený zástupce musí být odpovědný za výkon své funkce a musí být povinen zveřejňovat informace o své činnosti. Může být odvolán kvalifikovanou většinou svých voličů.

Konečně na všech úrovních územní správy (celostátní, krajské, regionální, obecní, v části obce) zavést procedury přímé demokracie tak, aby jejich užití mohlo být prakticky účinnou pojistkou proti selhávání demokracie zastupitelské.

Problémem je určitě nynější oficiální tendence rozdělovat dotace na kulturu i mezi ryze komerční subjekty ziskového podnikání v kultuře, zatímco jsou kráceny či přímo potlačovány neziskově založené, veskrze tvůrčí, experimentální a avantgardní umělecké snahy, včetně nekonvenčních (např. Galerie Artwall, grafitti i další formy „pouličního umění“ apod.), společensky angažovaných a problémových uměleckých projektů.

Důsledná demokratizace prostředků veřejného sdělování, důsledné oddělení veřejnoprávních sdělovacích prostředků od závislosti na politických orgánech a partajních vlivech a zvýraznění jejich charakteru veřejné služby.

Určitě se najdou na stejné úrovni obecnosti další podstatné potenciální systémové požadavky. O tomto bychom měli přemýšlet, diskutovat, posléze pracovat na konkretizaci požadavků a na rozpracování jejich uskutečnění. Nezbytné je kontaktovat odborníky. Pamatujme: náhoda i dějiny vždy přejí připraveným!“

Systémová změna

Seznam požadavků je jenom dílčím prvkem projektu, byť je velice reprezentativní. Jistě by se dal doplňovat. Další návrhy uslyšíme na nedělním IV. fóru alternativ (22. ledna v Praze), kde se sejdou zástupci podobných skupin. Ostatně provolání, kterým tu listujeme (trochu jsem to i editoval), nabádá ke spolupráci s kýmkoliv, kde chce nějak přispět k probuzení občanské společnosti:

„Existuje řada občanských iniciativ a aktivit, ke kterým se lze přidat, připojit a pomáhat v jejich úsilí: např. Akční spolek nezaměstnaných ASN), Alternativa zdola (AZ), Holešovská výzva, Iniciativa za společenskou změnu (IZSZ), Ne základnám (NEZA), ProAlt a další. Kontakty na ně lze snadno vyhledat na webu.“

Tím podstatným je jejich naplňování udržení, protože provolání považuje stávající establishment za naprosto nedůvěryhodný. Cílem není jen naplnění nějakých dílčích požadavků, ale systémová změna, obroda systému zdola, z prostředí občanské nespokojenosti.

Má však snaha o systémovou změnu smysl? Proti takové přesile?

„Ano, budeme pracovat s velice omezenými zdroji. Vedle své obživy, jako amatéři v nerovném zápase s politickými profesionály, kteří disponují administrativním, mocenským a finančním zázemím, mají řadu profesionálních pobočníků, pomocníků a zřízenců. Mají peníze, reálnou moc, špicly, policajty a kriminály, najaté vrahy i ozbrojenou moc profesionálních landsknechtů.

Vtip je v tom, že ve zlomových, krizových situacích jim to nebývá moc platné. Pokud jste dobře připraveni, máte odvahu a cítíte opravdovou podporu ostatních spolubojovníků, můžete v rozhodné době ustát i velmi asymetrická střetnutí. Věřte, že víme, o čem mluvíme.“

Tak dobře, kapka neohrozí, vlna smete. Ale co s těmi partajemi? Spolubojovníkem je opět jenom někdo?

(Poslední část naleznete ZDE)