Zbyněk Fiala: Jak dvě století zpátky na jiném konci světa

Nedokázali jsme se poučit z dějin a znovu vytváříme prostředí, které vedlo ke komunismu a nacismu, varuje politoložka profesorka Vladimíra Dvořáková z Vysoké školy ekonomické. Hovořila o tom ve svém obecně laděném vystoupení na mezinárodní konferenci think-tanku Cesta, která byla věnována financování politických stran, a její slova je vhodné připomenout právě teď, kdy se chystá další vlna občanských protestů proti asociálním reformám.

Kořeny současných problémů vidí v neoliberální ideologii. Ta nemá nic společného se snahou rozhýbat trh nebo odstranit zbytečnou byrokracii. Jakmile se změní v čistou ideologii, ztrácíme schopnost reagovat na normální problémy. Trh bez přívlastků je pak synonymem trhu pro mafie.

Už světová hospodářská krize 30. let ukázala, jak je důležité, aby toky finančního kapitálu byly transparentní a pohybovaly se v rámci, který je vymezen regulací. To však v 80. letech naprosto vymizelo, a teď se divíme, co se tu děje a že je nedůvěra vůči trhu.

Některé problémy jsou globálního původu. Národní stát má stále méně možností, aby ovlivňoval ekonomickou politiku. Dostává stále méně z příjmů z podnikání, protože ty mu unikají do daňových rájů. Jeho význam klesá, ale zůstává mu na krku financování veřejných služeb, na které už nemá prostředky. To je jeden z velkých problémů, který vyvolává dosti silné napětí.

Novým jevem je obrovský vliv ratingových agentur na politická rozhodnutí nebo to, jak ovlivňují politiku Mezinárodní měnový fond a Světová banka. Přitom nejde o instituce, které by byly demokraticky volené. Stojí za podrobnější studium, jak se podílel na současných problémech ve střední a východní Evropě washingtonský konsensus a jeho aplikace, které nebraly v úvahu právní rámec nebo konkrétní podmínky těchto zemí. Pro vědce by mohla být zajímavá také analýza ratingových agentur a činnosti Mezinárodního měnového fondu těsně před vypuknutím finanční krize. Jak dalece postihovaly to, co poté propuklo? A jsou vůbec k něčemu? Jsou relevantní?

Globální souvislost vidíme i ve ztrátě odpovědnosti firem. Firmy přecházejí z jednoho místa na druhé a nemají zapotřebí, aby se někde rozvíjelo školství a infrastruktura. Velmi mi to připomíná Latinskou Ameriku 19. století, kdy se vytvářejí pouze jakési enklávy, kde je zájem jen o bezprostřední ekonomické využití. Například v Argentině byla zajímavá jen pampa a jak odtud dostat dobytek do přístavu, tam ho zpracovat a odvézt jinam. K tomu nepotřebujete školství, železnici či jakoukoliv jinou infrastrukturu. Globální firmy, které přicházejí, nepotřebují rozvoj něčeho dalšího. Ty potřebují jenom dobré investiční prostředí. Jestli budeme přemýšlet o národním státu jenom jako o dobrém investičním prostředí pro globální aktéry, tak se dostaneme do problémů.

Řešení nespočívá v tom, že řekneme, že globalizace je špatná. Globalizaci nikdo nezastaví. Nikdo to nemůže výrazně ovlivnit. Můžeme jedině vytvořit takové podmínky na regionální nebo celosvětové úrovni, které budou nutit globální firmy k zodpovědnosti a transparentnosti.

Je tu ale pro to politický prostor? Je tu prostor pro občanskou společnost? Můžeme vůbec hovořit o občanské Evropě? Můžeme hovořit o světové občanské společnosti? Nic takového tu není.

A teď se podívejme na národní souvislosti našich problémů. Jsme svědky prorůstání ekonomie a politiky. Jak se to projevuje? Zaprvé, jde o výrazné zeslabení principu právního státu. Podle mnohých odborných kritérií se ani nedá říci, že by zde byl právní stát. Pak vzniká otázka, zda tu je také demokracie, která je s právním státem spjata.

Jediná závažná korupční kauza nebyla vyšetřena, to je dlouhodobý problém. Dostáváme se do situace, kdy všichni můžeme říct všechno, v novinách vyjdou všechny možné informace, ale všem je to úplně jedno. Nikdo na to nereaguje. Vládne tu naprostá imunizace korupce, že to neprojde buď přes policii, nebo přes státní zastupitelství, a pak i jakékoliv další prvky, které by do toho mohly vstoupit. Vidíme, jak obrovský politický problém představuje jenom odvolání vrchního státního zástupce v Praze. Očista je naprosto nutná. Vidíme, co se děje na policii, kde nám najednou záhadně onemocněli všichni vyšetřovatelé, protože už opravdu odmítají dělat věci, které jsou nesmyslné.

Problém je v propojení ekonomiky a politiky až do úrovně realizace konkrétních zájmů. Jsme svědky toho, že tunely se dávají přímo do zákonů. Už nebude riziko, že někdo řekne, že je to trestné, tak je to nastavené přímo v těch zákonech. Není to tak, že by se zákon vyslovoval pro určitou sociální skupinu, třeba že tohle děláme proto, aby to bylo výhodné pro podnikatele. Ne, je to připravené pro konkrétní lidi. Pro konkrétní developery, kteří budou operovat třeba s nemocnicemi. Pro konkrétní lidi, kteří budou dělat třeba hodnocení vysokých škol. A když se to tam nedostane přes vládní návrh zákona, tak to tam někdo šoupne jako pozměňovací návrh v parlamentu.

Vysoké školy najednou zjistily, že v jakémsi zákonu, který nikdo z nás neprojednával a který se netýká vysokých škol, je ustanovení, že rozhodování o financích veřejných vysokých škol podléhá schválení ministerstvem financí. Takovýmto způsobem chtělo toto ministerstvo dostat vysoké školy pod vlastní kontrolu. Naštěstí se na to přišlo včas, někdo všiml si po prvním čtení, že je tam tahle hrůza. Nebo v jiném zákonu, týkajícím se zdravotnictví, se najednou objeví, že se nesmí zveřejnit platy vysokých státních úředníků. Prostory pro korupční praktiky se tedy dávají už přímo do zákonů.

Stále chybí zákon o státní službě. Jaké to má důsledky? Existují paralelní struktury rozhodování. Na jedné straně máte úředníky, ale vedle toho máte další lidi, kteří rozhodují, ale nenesou zodpovědnost. Jsou ministerstva, kde se nedávají příkazy, nic není písemně, ale musí se to prostě udělat, nebo tam ty lidi vyhodí. Prosazuje se manažerské řízení státu, ale stát přece není soukromý podnik – i když už možná je … Manažerské řízení státu je nesmysl, protože manažer řídí tým, aby dosáhl renty, zisku. Úředníci mají mít jiný cíl.

Další obrovský problém spočívá v neexistenci koncepce politik. Dlouhodobě chybí jakákoliv strategie. Nemáte-li koncepci například obrany, pak jedna vláda koupí pandury, druhá gripeny a třetí zas nějaké náklaďáky, které to budou vyhrabávat ze země. K čemu to potřebujeme? Přece musíme vědět, jestli budeme rozvíjet chemickou jednotku, nebo budeme hlídat něco jiného. Tak to je ve všech oblastech. Není to tak, že by nikdo nevěděl, že koncepce mají být. Vláda, která nemá koncepce, se orientuje jen na svou klientelu. Dělá si, co chce.

Teď se řeší problémy ve Šluknovském výběžku. Od počátku 90. let sociologové, politologové říkají, že je třeba komplexní řešení. Jenže to nikdo nechce dělat. Šlo o to, že někdo chtěl vykoupit ty domy. A že se pak situace vyhrotí? Bude téma na volební kampaň. Najednou se vynořují objevy, jak se to má řešit – ale to přece znal každý, hovořilo o tom mnoho lidí. Když jsem se roku 1992 vracela ze Spojených států, kde jsem zažila rasové bouře, tak jsem viděla, oč se jedná. Mnoho lidí o tom hovořilo. Nikdo to neřešil.

Příprava rozpočtu. Vidíte, jak se připravuje rozpočet v této zemi? Tenhleten je s námi na této straně, takže napřed mu na ty dálnice nedáme, a pak mu dáme, ať ví, že to je za něco. Rozpočet samozřejmě nesmí dopustit velké deficity, ale při zdravém rozumu rozhodně vím, co financovat musím, kde to mohu úplně zastavit bez jakékoliv ztráty, a kde to, co přestanu financovat teď, mě později bude stát pětkrát tolik. Musím vědět, že vzdělání má smysl. Jenže tady se opět šetří na vzdělání neuvěřitelným způsobem. Kdo hovoří o mladé generaci? Mladá generace je nejpostiženější ze všech, protože reformy jdou proti ní. Oni budou žít v prostředí s velmi mizerným vzděláním.