Ondřej Kosina: Volby v Izraeli – bianco šek k úderu na Írán?

Blok Likud a Jisrael Beiteinu získal 23,3 % hlasů a bude mít ve 120členném Knessetu 31 poslanců. Oproti volbám v roce 2009 si tato aliance pohoršila o 11 mandátů. Tento výsledek se téměř shoduje s posledním předvolebním průzkumem z 18. ledna, který Likudu přisuzoval 32 křesel. Netanjahu oznámil, že povede-li vládu další čtyři roky, nezruší jedinou židovskou osadu. Právě na obhajobě půl milionu osadníků ze Západního břehu Jordánu a východního Jeruzalému a na strašení Íránem postavil Likud svou předvolební kampaň. Lze očekávat, že navzdory odporu mezinárodního společenství bude Izrael v kolonizaci palestinských území pokračovat s cílem přetnout je na dvě části. To způsobí i růst napětí mezi Tel Avivem a Washingtonem – není tajemstvím, že nevraživost mezi Obamou a Netanjahuem je vzájemná. Nejen Likud, ale celá pravice považuje Baracka Obamu za nejméně proizraelského amerického prezidenta v historii.

Překvapením voleb je nová liberálně centristická strana Ješ Atid, která se 14,2 % hlasů a 19 mandáty obsadila druhé místo, ačkoliv poslední průzkum jí přisuzoval pouze 13 křesel a třetí místo. Mírně si polepšila i Strana práce, které stačilo 11,5 % a 15 mandátů (+2) na třetí místo. Dávno pryč jsou časy, kdy labouristé vítězili ve volbách a sestavovali vlády. Naposledy se tak stalo v roce 1999 pod vedením Ehuda Baraka. O čtvrté místo se dělí dvě krajně pravicové formace – ultraortodoxní Šas a ultranacionalistický sionistický Židovský domov, které shodně získaly 8,8 % a 11 mandátů. Předseda Židovského domova, milionář Naftali Bennett upoutal pozornost svým radikalismem, který předčí i jestřáby Netanjahua a Liebermana. Profiluje se výrazně protiarabsky a svým programem cílil zejména na mladé voliče. Odmítá kompromisy s Palestinci, je proti vzniku palestinského státu a naopak požaduje anexi Západního břehu Jordánu bez ohledu na mínění mezinárodního společenství i za cenu rozkolu s USA. Bennett říká nahlas to, co si Netanjahu sice netroufne, ale svou praktickou politikou tak činí. Proto se dá očekávat, že Židovský domov bude pro Likud vítaným koaličním partnerem a nový izraelský kabinet se posune ještě více doprava, bude militantnější a agresivnější. Ve vládě může zasednout i Aliance tóry judaismu, sdružující dvě ultraortodoxní strany, která s 5,3 % a 7 mandáty skončila na pátém místě.

Pozoruhodný je pád liberálně centristické strany Kadima, která vyhrála dvoje poslední parlamentní volby. Nyní přišla o 26 poslanců, stala se se 2 mandáty a 2,1 % nejslabší stranou v Knessetu a její místo liberálního hegemona zaujala nová strana podobného zaměření Ješ Atid. Expředsedkyně Kadimy Cipi Livniová si založila vlastní středovou formaci Hatnuah, ovšem získala pouze 5 % a 6 mandátů. Ačkoliv politika Netanjahuovy vlády vyhnala do ulic statisíce lidí demonstrujících proti rostoucí chudobě a drahotě, poměrně málo Izraelců oslovují levicové strany, které kladou důraz na sociální otázky a chtějí pokračovat v jednání s Palestinci. Mezi takové patří sociálně demokratická a ekologická formace Meretz, která získala 4,6 % a 6 mandátů (+3) a radikálně socialistická strana Hadaš (3,1 % a 4 mandáty). Do Knessetu pronikly ještě dvě arabské strany, které budou mít 8 poslanců.

Pro vstup do izraelského parlamentu stačí překročit dvouprocentní uzavírací klauzuli a výsledkem často bývají obtížně sestavitelné a nesourodé koalice. Z výsledků těchto voleb vyplývá, že konzervativci, nacionalisté a náboženské strany dohromady disponují polovinou mandátů (60), liberální střed má 42 poslanců a levici zastupuje 18 zákonodárců. Dá se očekávat, že „Bibi“ dá přednost spolupráci s krajní pravicí a náboženskými stranami před dosud opozičními stranami, které jeho vládu kritizovaly a jejich programová shoda je malá. Bude tak pokračovat praxe jeho dosavadní vlády, která v domácí politice způsobila zamrznutí mírového procesu s Palestinci a zchudnutí střední třídy a v zahraniční politice uvrhla Izrael do mezinárodní izolace. Kontinuita Netanjahuovy vlády znamená, že dostal od voličů mandát k pokračování konfrontační politiky a preventivnímu útoku na Írán. Jeho další působení ve vysoké politice rozhodně nepřispěje k mírovému urovnání izraelsko-palestinského konfliktu ani ke zmírnění napětí na Blízkém východě.