Jiří Paroubek: Pomozme Slávii – pro to, co udělala a ještě udělá pro český sport

Hráči fotbalového týmu již několik měsíců nedostávají svůj plat. Přitom v jarní části ligy hrají velmi dobře. Sledoval jsem v televizi jejich poslední dva zápasy: se Spartou a se Slováckem. Se Spartou prohráli po čestném boji a mnoho nescházelo, aby si odvezli bod. Se Slováckem odehráli velmi dobré utkání, jasně svého soupeře přehráli a vyhráli. Teď vybojovali postup do semifinále českého poháru. Je to s ohledem na to, v jaké finanční a morální situaci momentálně klub je a že hráči hrají vlastně z idealismu, obdivuhodné.

Vzpomínám, kdy v minulosti Slávia (tehdy vlastně Dynamo Praha) byla na pokraji svého konce. V strašidelné jarní části druholigové sezóny 1963-64 hrálo Dynamo Praha o záchranu ve II. lize (!). V jednom okamžiku se sedmnáct hráčů mužstva v jarní části rozehráté soutěže vyjádřilo, že v letním přestupném termínu opustí klub. S jejími hvězdami Lálou a Nepomuckým vážně jednala o přestupu Sparta. Bylo mně tehdy dvanáct let, chodil jsem na každý zápas do Edenu a i mně bylo jasné, že konec klubu se blíží. Zdálo se to nevyhnutelné.

Ti, kdo tehdy zvedli hlas a prapor pro záchranu Slávie, nehledali viníky nastalého stavu. Nemělo to význam. Ostatně, každému bylo jasné, že příčinou krize Slávie je především dlouholetá nepřízeň komunistického režimu vůči klubu Edvarda Beneše. Ty problémy jsou koneckonců podobné těm dnešním. Chyběly peníze. Dnes chybějí rovněž.

Zabývat se tím, jak jsem včera četl článek z pera jednoho rozlíceného slávisty, kdo všechno je vinen za současný kritický stav klubu, nemá opravdu smysl.

Činnost Lešky, Jarolíma, Rosena či Doležala a dalších nebyla v posledních letech přece jen černá. Je, řekněme černobílá. Teď je třeba hledat řešení. Tak, jako je hledal spisovatel Pavel Hanuš a jeho kolegové a s nimi celý zástup slávistů v roce 1964. Jednak byl vytvořen Odbor přátel a dále, lidé byli ochotni (a nejen herci a umělci) dát peníze své Slávii. Z peněz se obstarali hráči a za rok Slávia šla do ligy a za dva roky hrála o titul.

Myslím, že je možné jít i dnes podobnou cestou. Ustavením občanského sdružení, spolku přátel Slávie, kteří pomohou v kritické chvíli svému klubu prakticky. Tedy finančně. Smysl má např. pomoci klubu zaplatit nejnaléhavější dluhy a platy hráčů. Pokud vznikne takové sdružení s programem pro sanaci Slávie, jsem okamžitě ochoten darovat na jeho účet padesát tisíc korun. A z honorářů dvou svých knih, které dokončím do poloviny tohoto roku, daruji dalších dvěstě tisíc korun. Tedy, pokud budu vidět, že to má smysl. Vím, že řada slávistů může přispět více nežli já. Nedávno jsem viděl průzkum, podle kterého téměř pětina lidí v této zemi vyznává červenobílé barvy. Netvrdím, že všichni tito příznivci Slávie budou ochotni finančně přispět anebo se o případné sbírce vůbec dozví. Ale i malé příspěvky, padesáti či stokorunové, pokud by těchto přispěvatelů byly desetitisíce, by měly velký význam. Sto tisíc přispěvatelů po sto koruně rovná se deset milionů.

Slávia, stejně jako Sparta, je součástí českého sportu, naší národní kultury. Přiznám se, že pokud by Sparta byla v podobné situaci, v jaké je dnes Slávia, nabídl bych ji pomoc rovněž.