Jan Želivský na Karlovo náměstí patří

Toho dne - v létě roku 1419 - už bylo zřejmé, že potlačit reformační hnutí už prostě nelze. Socha Jana Želivského tedy na toto místo jednoznačně patří. Přesto je její místo dnes prázdné. Po dvacetileté rekonstrukci budovy Novoměstské radnice, která byla dokončena v roce 1995, se kupodivu socha Jana Želivského na své místo už nevrátila. Bez vysvětlení, potichu, jako by nic. Pražský magistrát ji daroval obci Želiv, kde byla instalována. Je jistě v pořádku, pokud se obec Želiv hlásí k osobnosti české reformace, která je s ní historicky spojena. Pak by se ale dalo očekávat, že Praha postaví Janu Želivskému nový pomník a umístí ho na původním místě. Proč se tak dosud nestalo?

Zdá se, že pravicovému vedení hlavního města Jan Želivský ideologicky vadí. Nebo se ho dokonce i po více než 500 letech bojí. Zato jsme svědky snah o obnovení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, oslavujícího Westfálský mír, který pro nás v 17. století znamenal asi totéž, co Mnichovský diktát ve století dvacátém. V té době nastupuje protireformace a rekatolizace v církevní i světské moci v českých zemích.

Budeme tedy jen tiše doufat, že někoho nenapadne odstranit Husův pomník ze Staroměstského náměstí, nebo v tichosti zlikvidovat jezdeckou sochu Jana Žižky na Vítkově? Lze si celkem snadno představit, jak „příjemné" jsou tyto symboly dnešním pravicovým ideologům, pro které jsou Husité „bandou lupičů a žhářů“ a Bílá hora je v jejich ideologii největším požehnáním pro český národ. Že český národ tehdy málem přestal existovat a klesl na nejnižší úroveň ve své historii, to už dnes vidět nechtějí. Možná, že by mnohým z nich takové nevolnictví i vyhovovalo.

Těmto lidem se samozřejmě Mariánský sloup hodí daleko více, než mluvčí lidu Jan Želivský. Národní socialisté jim připomínají, že v nedávné minulosti se i komunisté báli národních symbolů. Odstraňovali sochy T. G. Masaryka, Edvarda Beneše a dalších osobností českých dějin.

Jan Želivský k symbolům českých dějin patří...