Zvítězí jako prezidentka Babišova spojenkyně Marine Le Pen?

Francouzské nepokoje zaujaly mnoho zahraničních politiků a státníků. Podle francouzského liberálního deníku  Le Monde se například Trump s Putinem shodují na tom, že  francouzské protesty jsou důkazem „migračního chaosu“ a „úpadku Evropy“. A tato konstatování se zdají být přiléhavá, byť jistě je oba pánové s radostí použili proti věčnému kritikovi jejich politiky.

To co se děje ve Francii i podle znalců přesáhlo hranice představitelného a celofrancouzská vlna násilí a vandalismu nemá obdobu. Záběry hořících aut, řad ozbrojených pořádkových policistů zahalených slzným plynem a zničených výloh obchodů udaly tón zahraničnímu tisku v pondělí 19. října po bezprecedentním víkendu sociálních protestů ve Francii.

Plynulý přesun od školních pomůcek k drahotě ovšem předvedla francouzská tvrdá levice Jeana-Luca Mélenchona, která nepokoje celou dobu povzbuzovala. Výroky typu „Násilí může být legitimní“, „protesty můžou mít jakoukoli formu, my si nebudeme hrát na hasiče“ nebo „hlídací psi nám nařizují, abychom vyzývali ke klidu, my vyzýváme ke spravedlnosti“ naplňovaly strategii, již dříve jeden z ministrů vlády nazval „bordelizace“. Zastoupení mládeže neevropského původu bylo při protestech, jež přerostly v násilí a rabování, disproporční, to je ze všech záběrů zcela zřejmé. Zároveň ovšem rázné soudy, že takhle to dopadne, když si do země léta pouštíte neintegrované přistěhovalce, komplikuje skutečnost, že těch bílých mezi nimi nebylo úplně málo. Nositeli všudypřítomných palestinských vlajek nebyli zdaleka jen Arabové či muslimové, Gaza je dnes sjednocující kauzou celé západní levice. Je příliš užitečná na to, aby něco změnilo Macronovo loňské diplomatické uznání státu Palestina.

Odtrženost od reality u současného a v dubnu příštího roku již minulého prezidenta Macrona dokazuje, že uprostřed tohoto kolapsu francouzský prezident Macron namísto, aby jednal, zahájil státní návštěvu Kataru v rámci širší cesty po Perském zálivu. Vtipné.. Francie je na pokraji občanské války, ale ten, kdo ji způsobil vyráží na zahraniční cestu, jejichž výsledky tak či onak už sám zhodnotit nebude moci, protože v dubnu příštího roku přestane být prezidentem Francouzské republiky.

O to absurdněji vyznívá zpravodajství podle Euronews Doha ze dne 20.10.2026 :

Katar přivítal francouzského prezidenta se všemi státními poctami po jeho příjezdu do Dauhá, jelikož obě země posilují své strategické vazby. Macron, který čelí protestům doma, usiluje o energetické dohody s partnery v Perském zálivu, které by pomohly snížit ceny pohonných hmot ve Francii, ale také by přispěly k regionální stabilitě.  Katarský emír šejk Tamim bin Hamad Al Thani přivítal francouzského prezidenta Emmanuela Macrona se všemi státními poctami, včetně salv z děl a jízdního průvodu, když v úterý zahájil svou dvoudenní státní návštěvu země Perského zálivu. Po oficiálním uvítacím ceremoniálu se oba lídři setkali v paláci Lusail, aby projednali posílení strategických vazeb mezi Francií a Katarem, včetně energetické bezpečnosti, obrany a regionální stability, jakož i investic a spolupráce v mnoha oblastech. Macrona na mezinárodním letišti Hamad přivítal katarský místopředseda vlády a ministr obrany šejk Saúd bin Abd al Rahmán bin Hassan al Thání poté, co jeho letadlo po příletu doprovodily stíhačky v rámci státní návštěvy, po níž následoval státní kolona kol přes Dauhá směrem k Lusailu. Macronova státní návštěva Kataru uzavírá jeho regionální cestu po Perském zálivu, jejímž cílem je rozvíjet strategická partnerství také se Spojenými arabskými emiráty, Kuvajtem a Bahrajnem, kde francouzský vůdce zajistil od partnerů v Perském zálivu přísliby dodatečných dodávek energie…..a  bla,bla,bla

To je celý Macron. Jeho sázka na „více Evropy“ a podpory Ukrajiny až do definitivní porážky Ruska, který rozvrátil politický systém  Francie jmenováním jednoho neschopnějšího středového premiéra za druhým, stále stejné liberálně probruselské a proukrajinské orientace, což dovedlo Francii na hranu občanské války.

Komické stále stejné centristicky bezpohlavní postavy premiérů se střídaly, aby nakonec se pozornost soustředila na dvě  jedněmi vzývané a druhými proklínané postavy tohoto dění, z nichž jen jedna může zvítězit..

Obě dvě hlavní postavy těchto politických směrů se do nepokojů zapojily. Levicový Jean Paul Melenchon (Francie nepokořená) byl přirozeně mezi rebelujícími (ale nesporně i násilníky) a pravicová Marine Le Penová (Národní sdružení) coby představitelka řádu a urovnání na druhé straně.Plynulý přesun od školních pomůcek k drahotě ovšem předvedla francouzská tvrdá levice Jeana-Luca Mélenchona, která nepokoje celou dobu povzbuzovala. Výroky typu „Násilí může být legitimní“, „protesty můžou mít jakoukoli formu, my si nebudeme hrát na hasiče“ nebo „hlídací psi nám nařizují, abychom vyzývali ke klidu, my vyzýváme ke spravedlnosti“ naplňovaly strategii, již dříve jeden z ministrů vlády nazval „bordelizace“.

Zastoupení mládeže neevropského původu bylo při protestech, jež přerostly v násilí a rabování, disproporční, to je ze všech záběrů zcela zřejmé. Zároveň ovšem rázné soudy, že takhle to dopadne, když si do země léta pouštíte neintegrované přistěhovalce, komplikuje skutečnost, že těch bílých mezi nimi nebylo úplně málo. Nositeli všudypřítomných palestinských vlajek nebyli zdaleka jen Arabové či muslimové, Gaza je dnes sjednocující kauzou celé západní levice. Je příliš užitečná na to, aby něco změnilo Macronovo loňské diplomatické uznání státu Palestina.

Podle Pavla Taylera z  liberálně - levicového deníku The Guardian  po násilí a chaosu ve Francii z toho má prospěch právě tato žena jako jen jeden jasný vítěz: Marine Le Penová.

Ačkoli má Francie dlouhou revoluční tradici , a je to zkrátka její DNA,  nebyla to práce bojovníků z dělnické třídy, ale nihilistických, anarchistických gangů „černého bloku“ s oportunistickými rabovači a výtržníky na palubě, jak říká autor. A zřejmě má pravdu.Po celé Francii a zbytku Evropy jsou lidé v šoku ze scén žhářství a rabování v centrech měst, ničení symbolů republiky, jako je radnice z 19. století v poklidném provinčním Limoges a busta Marianne na radnici v Marseille, a rabování více než 2 000 obchodů.

Emmanuel Macron je prezident-chromá kachna, který nemá žádná praktická řešení krize, jež ničí jeho odkaz. Macron v nedělním večerním projevu k národu vyjádřil svůj hněv a stud nad násilím a poškozením globálního obrazu Francie, ale je tak široce nenáviděn, včetně mnoha lidí, kteří ho volili ve dvou prezidentských volbách, že jeho prosby o pořádek a dialog byly z velké části ignorovány.

Le Penová naopak vydala  slavnostní videoposelství , v němž vypadala prezidentsky, seděla u stolu s národní trikolórou (ale přirozeně  bez nenáviděné vlajky EU) a knihovnami jako pozadím. Miliony trpících Francouzů se hněvaly kvůli „anarchické imigraci“ a nákladům na život, aniž by se cokoli rozbilo nebo zapálilo, uvedla. Za šest měsíců budou mít příležitost volit jinou cestu „obnovené autority a bezpečnosti“.

Macronova menšinová vláda se ocitla v začarovaném kruhu. Francouzský dluh a deficit mu nenechávají žádné volné peníze na podplácení protestujících. Deset let jeho středopravého prezidentství nedokázalo reformovat nafouklý veřejný sektor ani zlepšit veřejné služby. Země čelí krizi mládeže, která se vyznačuje úzkostí z ekonomicky nejisté budoucnosti a umocňuje se sociálními médii.

Příznačný je další štiplavý komentář autora : „Zahraniční kritici progresivní evropské sociální politiky rozdmýchávají plameny žhavými komentáři. Donald Trump se na sociálních sítích pyšnil slovy, že „Francie hoří!“. Za situaci vinil imigraci a vyzval Francouze, aby „uzavřeli své hranice a převzali kontrolu, než bude příliš pozdě“. Blízký spolupracovník Vladimira Putina Kirill Dmitriev popsal události ve Francii jako „ sebevraždený pád Evropy“ a částečně je připsal chaotické migraci.

Souběh krizí nechává francouzské vládě, která se snaží prosadit byť jen mírně úsporný rozpočet v nerozhodném parlamentu, jen malý manévrovací prostor. Prozatím se snaží násilí potlačit selektivními zákazy vycházení . Jeden z prezidentských kandidátů, Dominique de Villepin, který byl před 20 lety gaullistickým premiérem, dokonce přirovnal situaci k předvečeru pádu starého režimu v roce 1788, rok před vypuknutím revoluce, kdy Francii sužovalo sucho, neúroda a prázdná státní pokladna.

To může být paralela přitažená za vlasy . Pocit rozpadajícího se státu, zdiskreditované politické třídy a zkostnatělé byrokracie, která není schopna zastavit pomalu se rozvíjející finanční krizi, jež by se mohla náhle zrychlit, však v příštím prezidentském závodě stále roste.

Až do výbuchu minulého víkendu se zdálo, že školní a studentské protesty, nepokoje kvůli životním nákladům a pobouření nad případy policejní brutality vůči mladým demonstrantům pozvedávaly kampaň radikálně levicového buřiče Jeana-Luca Mélenchona, který v některých průzkumech veřejného mínění předběhl centristu Édouarda Philippa na druhém místě. Mélenchonovo zjevné odmítnutí jasně odsoudit rabování nebo útoky na policii a jeho bagatelizování násilí jako „nepořádku, který je součástí událostí v životě společnosti“ ho však může stát podporu umírněnějších levicových voličů.

To, že za dané situace je Marine le Pen všeobecně vnímána za vzniklé situace jako zřejmá favoritka převažuje. Její sázka na klid a pořádek zdá se působí…

Ovšem… Autor připomínám že měsíc po povstání studentů a pracujících v květnu 1968, které otřáslo usedlým režimem Charlese de Gaulla, voliči vyděšení přízrakem občanských nepokojů zajistili drtivé vítězství jeho straně, která slíbila obnovení pořádku a autority. O rok později byl de Gaulle v referendu o regionální decentralizaci distancován a rezignoval.

Přesto s tak zjednodušeným závěrem nesouhlasím. Může to být i nemusí…

Ač umírněnými centristy jistě nenáviděná má Marine le Pen jistě velkou naději na vítězství v prezidentských volbách. S velkou pravděpodobností ji napomůže právě fakt, že protipólem bude radikální Melenchon. I centristickým „dříve promacronistickým“ voličům pak zřejmě nezbude než jí hodit hlas.

Pro vlastní chod země pak bude jaké složení bude mít vládní většina, poté, co prezidentka rozpustí Parlament.

Rád v této souvislosti připomínám na setkání našeho premiéra v rámci politické skupiny Patrioti pro Evropu předminulý týden a rovněž  ocenění, které mu Marine le Pen v této souvislosti dala.

Vývoj v Evropě směřuje k vystřízlivění a odvržení dosavadních vládnoucích elit. Jak v jednotlivých zemích, tak ve vedení EU.

Že to hoří ve Francii a pomyslně i v Německu je logické.

Česká koalice Babiše i Okamury, kdy navíc SPD má nadstandartní vztahy k brutálně rostoucí AFD  má rozhodně správné naměřování.