Šok? Jak pro koho, aneb vítězství levice ve Francii

Po prvním kole voleb do francouzského Národního shromáždění to daleka nevypadalo na takový úspěch levice. Situace se vyvíjela tak, že nejsilnější stranou v národním shromáždění Francie bude Národní sdružení (RN) Marine Le Penové a Bardelly. Během několika desítek hodin, které proběhly mezi prvním a druhým kolem voleb se stačily strany středu a levice, ale také třeba pravostředoví Republikáni dohodnout v naprosté většině volebních okrsků tak, že proti kandidátovi lepenovců většinou jen jeden kandidát buď Nové Lidové fronty (NFP) anebo macronistů. Obě dvě tyto velké politické formace vytvořily jakýsi cordon sanitaire kolem RN. Na to, že hrál ve svém povolebním vystoupení šéf RN Bardella, že se vlastně vytvořila „nečestná aliance“ inspirovaná prezidentem Macronem a premiérem Attalem, otevírající dveře k vítězství – podle něj – krajní levice.

Definitivní volební výsledky sice ještě nejsou úplně k dispozici, ale podle deníku Le Monde je vítězství NFP jasné. Podle listu získala tato formace 182 mandátů v Národním shromáždění, které čítá 577 členů. Pro zajímavost, z těchto mandátů je 75 poslanců Mélenchonově Nepoddajné Francie a 65 jsou poslanci socialistů. Zbytek pak představují další součásti NFP, tedy komunisté a ekologisté. Faktem je, že dohoda, která předcházela utvoření společného postupu mezi levicí a centrem nemohla být spontánní. Byla pečlivě připravena špičkami obou politických uskupení. A samozřejmě pro ni existovalo porozumění také mezi funkcionáři těchto stran v rámci volebních obvodů. Lze tedy očekávat, že tímto společným postupem byly vytvořeny i podmínky pro budoucí parlamentní spolupráci mezi levicí a centristy. Konec konců taková spolupráce probíhala celkem běžně před rokem 1958, tedy před postavením Páté Francouzské republiky Charlesem de Gaullem.

Samozřejmě to nemusí být vůbec jednoduché, a nebude to jednoduché. Levice chce zrušit Macronovy reformy, které byly prosazeny často za použití prostředků, které jsou až na samé hraně francouzské Ústavy (např. důchodová reforma, která nebyla schválena hlasováním v Národním shromáždění, ale administrativním rozhodnutím, které Ústava Páté republiky umožňuje).

Komentátoři v České televizi, kteří se vyjadřují často bez úplné znalosti, ale zato s větší zaujatostí vůči francouzské levici, blouzní o rychlém rozbití levicového bloku a po ustavení vlády centristů „rozumné levice“ a třeba Republikánů. Takováto koalice by stejně neměla absolutní většinu poslanců v Národním shromáždění. A i kdyby získala některé další „ochotné“ zákonodárce, byla by absolutně nestabilní. Až do závěru olympiády můžeme očekávat, že se udrží v úřadu vláda premiéra Attala v demisi a pak je otázka, jakou cestou se prezident Macron vydá. Operační prostor nemá velký. Ale zdůrazňuji, že nějaké politické dohody v průběhu jednání o společném postupu ve volbách proti lepencům, musely být učiněny. A na to je možné navázat. Osobně bych si tipoval, že premiérem bude někdo z řad Nepoddajné Francie (ne však Mélenchon) anebo socialistický předák. A vláda bude menšinová, postavená na bázi francouzské levice. A osobně bych nevybočoval ani jakousi obdobu „opoziční smlouvy“ ve Francii, kdy tuto vládu v určitých případech může podporovat centristické uskupení. Konec konců, např. na růst minimální mzdy má francouzská vláda, pokud to bude vláda levicová, k dispozici pět let. K nárůstům mezd může docházet postupně, každoročně. To, pokud česká média a pravicoví komentátoři a politici – jiní se do ČT nedostanou – hovoří o antisemitských tendencích v rámci NFP, poněkud zaměňují antisemitismus za kritiku současné politiky Izraele. Konec konců, dnes už podle průzkumů i většina izraelského obyvatelstva, jak to ostatně sdělil i izraelský prezident Herzog, si přeje uzavření příměří s Hamásem. Devět měsíců trvající konflikt v Gaze nikam nevede. A tak i Francie musí hledat alternativní přístup k řešení tohoto závažného konfliktu.

A pokud jde o Ukrajinu, těžko očekávat od levicového uskupení, které se v této věci může opírat o postoj lepenovců, že by Francie pokračovala v prakticky neomezené vojenské pomoci Ukrajině.

V každém případě nás čekají zajímavé týdny, které zboří mnohé mýty francouzské, ale nejspíše i evropské politiky.