Jak Andrej Babiš ignoruje zahraniční politiku a co to přináší

Pro Česko by určitě bylo velmi dobře kdyby měl Petr Sedláček pravdu. Svědčilo by to o myšlenkovém vývoji premiéra, o jeho posunu v nazírání na význam mezinárodního faktoru jako takového a na českou zahraniční politiku zvláště. Větším zájmem o vývoj ve Evropě a ve světě se totiž Andrej Babiš doposud nevyznačoval.

Obávám se nicméně, že se Petr Sedláček mýlí. Že se nic nezměnilo, že zahraniční politika předsedu české vlády nadále – až na výjimky – nezajímá. Podílí se na ní téměř výlučně jen tehdy je-li to nevyhnutelné a jinak to prostě nejde. Což znamená, že jezdí několikrát do roka na Evropskou radu a zúčastňuje se jednání V4. To je asi tak všechno.

Není pak divu, že o zahraniční politice nic neví a když se má k něčemu vyjádřit, pak improvizuje. Často hloupě. Kauza Bělorusko a jeho přístup k ní to docela dobře ilustrují. Premiér se nejdříve postavil skoro do pozice „pravdoláskaře“. Říkal něco o právu Bělorusů na sametovou revoluci, o nových volbách, že na Rusku vůbec nezáleží a další podobné věci. Pravil tehdy dokonce cosi (maje patrně na mysli Bělorusko), co vypadalo jako uznání legitimity výměny premiéra či prezidenta na žádost protivládních demonstrantů, a to bez ohledu na výsledek voleb. Vypadalo to skoro, že mluví o Praze, nikoli o Minsku. Jako by mu vystoupení psal Člověk v tísni nebo Sorosovi lidé.

Pak se ale nějak rozkoukal, zcela změnil písničku a odmítnutím účasti Tichanovské na schůzce premiérů V4 potřel naděje pražské kavárny, že konečně „prozřel“ a začal přecházet na jejich pozice. A také umožnil mj. kolegům z Bratislavy a Budapešti být zticha a nechat úlohu kazisvěta na něm.

Babišův argument, že musíme ve věci Běloruska respektovat jednotnou pozici EU, je amatérský a na poslední chvíli vymyšlený špílec. V jiných, mnohem důležitějších věcech (třeba uprchlické kvóty) se na jednotnou (a Prahou již schválenou) pozici Andrej Babiš vůbec neohlíží, ať už byl ministrem financí nebo premiérem. Navíc třeba tři baltské země na nějakou společnou pozici EU otevřeně kašlou – zavedly vůči Bělorusku svoje vlastní národní sankce. Což muselo baťku Lukašenka opravdu vyděsit.

Že by český premiér dostal na poslední chvíli ze zahraničí jakousi výbušnou informaci, která jej donutila Tichanovskou na V4 odmítnout? Vyloučit se to nedá, ale vývoj po neúspěchu polské iniciativy tomu nikterak nenasvědčuje.

S odstupem času se zdá, že cirkus, který svého času svou nedbalostí „vymyslela“ ČSSD s bývalým europoslancem Pochem coby ministrem zahraničí, byl nejvíce k užitku právě Andreji Babišovi. Nominace někdejšího bruselského podržtašky Tomáše Petříčka místo Pocheho za šéfa Černínu totiž způsobila, že ten velký dům na Pohořelci je ve skutečnosti bez šéfa.

Taková situace – jak se ukazuje – premiérovi vyhovuje. Za ideální by považoval, kdyby tam měl „svého“ ministra a rezort prakticky řídil sám (jako finance, zdravotnictví nebo školství). Druhá nejoptimálnější situace je ta stávající – ministr zahraničí sice z jiné, byť koaliční strany, ale je naprosto neviditelný a politicky zcela bezvýznamný. To poskytuje předsedovi vlády volný prostor pro působení na poli, kterému nerozumí a ani nepovažuje za důležité. Ale v případě potřeby jej může zaplňovat podle libosti a dělat názorové přemety podle vlastního úsudku.

Jedním z nepříjemných důsledků premiérova nezájmu o zahraniční politiku je fakt, že do zmíněného volného prostoru vstupují ignoranti komunální intelektuální úrovně. Hlupáci z Řeporyjí, Dejvic či Prahy se rozhodli fiasko ve vlastní práci zakrýt a absenci premiéra v zahraniční politice nahradit svými „diplomatickými“ aktivitami. Zatímním „vyvrcholením“ této „alternativní“ zahraniční politiky české opozice byl nedávný zájezd předsedy Senátu Vystrčila na Tchaj-wan. Musíme si v budoucnu dát pozor, aby se tento předseda Senátu nerozhodl jít třeba někoho operovat do nemocnice. Když soudí, že je „kompetentní“ k provádění zahraniční politiky (v níž nemá podle Ústavy co dělat), tak proč by si nešel „zaoperovat“?