Ivo Šebestík: Evropa a Rusko, již trvalé nepřátelství – 1

Úvod – Proč právě dnes mluvit a psát o vztazích Evropy a Ruska?

Protože se o Rusku suma sumárum skoro nic neví. Tedy nic, co by bralo v úvahu souvislosti a alespoň trochu dokázalo hledět na svět jinou optikou, než je optika „elit“ Západu, v jejichž nadnárodních strukturách (NATO, EU), a tím i službách jsme se po rozpadu bipolárního světa ocitli. Aniž nám to tak bylo samozřejmě poctivě objasněno. Takto se stalo u nás v podstatě věcí „dobrého vkusu“ zásadně nepátrat po příčinách ruského jednání. Ruská optika je zakázaná, ba pouhá snaha pokusit se nahlédnout věci také z ruského úhlu pohledu se setká okamžitě s obviněním z takzvané „ruské propagandy“. Že je Západ sám prosycen vlastní ohromně znetvořenou propagandou, se nepřipouští.

Od začátku devadesátých let minulého století se v českých zemích, ale nejspíš je tomu podobně i na Slovensku a v dalších státech, které se po zániku bipolárního světa staly součástí takzvaného Západu, aniž by jím kdy v dějinách byly a aniž by disponovaly touž mentalitou a měly shodné zájmy, se mladé generace z veřejných zdrojů, a často ani ve školních lavicích, nedoslechly v podstatě jediného vlídného slova, příznivého hodnocení, týkajícího se nejenom samotné ruské státnosti, ruské reality a současné ruské politiky, ale nedostalo se jim ani slova příznivého ruským dějinám včetně dějin sovětských. Pokud se na knižním trhu objeví studie o některých epochách z ruských dějin, pak pocházejí výhradně od autorů neruských, nejčastěji anglosaských. Jsou-li od Rusů, potom jedině od těch, kteří působí na západních univerzitách. Nejčastěji vládl a nadále vládne naprostý nezájem o Rusko, který se ovšem střídá s kampaněmi vysloveně vyhrocených negativních postojů k Rusku, jejichž stupeň negativity ovlivňují aktuální politické tendence západních „elit“.

Ignorování Ruska střídající se s různě odstupňovanou negativitou umocňovanou právě ve chvílích, kdy Západ na Rusko „něco chystá“ a věří, že Rusko už bude muset reagovat, se týká také vědy a umění. Časopisy a vzdělávací televizní pořady, které se věnují vědeckým objevům, sledují práci odborných týmů ve vědeckých ústavech a na univerzitách, přičemž zaznamenávají výhradně úspěchy a výzkumy „neruské“, tedy pocházející od západních vědců, případně vědců japonských, jihokorejských, novozélandských a podobně. Ruská věda? No přece žádná není a nikdy nebyla! Ani kosmický výzkum, jehož ruský přínos nesnese pochybností, ani fyzika nebo chemie, medicína, farmacie, vůbec NIC! Ticho v médiích, ticho v bublinách. Jedinou oblastí, která v případě Ruska a Rusů nemohla být celá desetiletí ignorována, nebo dokonce znevážena, obrácena v čirý neúspěch, byl sport. Sportovní výsledky, pokud díky účasti ruských sportovců na mezinárodní scéně existovaly, jaksi nebylo možné ignorovat. Z vítězství porážku na poli sportovním učinit nelze. Na poli bitevním, jak jsme díky propagandě svědky téměř denně, ano. Tento problém západní optika vyřešila teprve díky ruskému zahájení „speciální vojenské operace“, na něž selektivní západní morálka a stejně tak i smysl pro „spravedlnost“ reagovaly uplatněním principu kolektivní viny. A to na bázi zcela neetické, neomluvitelné, pouhé příslušnosti ruských sportovců k národu, státu a jeho symbolům. Po brzy následujících agresích amerických a izraelských se západní mravnost a svědomí začaly svíjet a kroutit jako hadi na ocelové tyči. Vskutku, není nad etiku západních „elit“!

Poslední bašta ruské pozitivní existence byla takto před zraky občanů EU/NATO vymazána. Dokud bude Rusko trvat na nezávislosti a bude si chránit vlastní majetek a zdroje před zloději, do té doby bude na Západě celé vymalováno jen v černých barvách. Jo, kdyby se nechalo rozparcelovat a vykrást do posledního hřebíku, pak by to bylo jiné. Západ by Rusko miloval, objímal, líbal, blahořečil a oslavoval. Od západních „elit“ přijde k Rusku láska jen, pokud bude Rusko rozděleno, vylidněno a vykradeno. Dříve ne!

Dost podobně bylo po únoru 2022 samozřejmě naloženo také s ruskými umělci. Také oni svými úspěchy ve světě velice narušovali záměrný jednostranně negativní obraz Ruska a Rusů, jaký západní „elity“ pro své občany, jichž si necení a na jejichž mínění nehledí, horlivě pěstovaly a podporovaly ihned poté, kdy se jim podařilo prosadit americký unipolární systém. Tedy systém nejhorší z nejhorších vůbec ve vznícené fantazii představitelných.

Šíření negativního obrazu Ruska a Rusů, jenž ve Střední Evropě probíhá od zániku bipolárního systému, mohli mezi mladými generacemi dospívajícími nebo dokonce narozenými až po roce 1990 uniknout pouze lidé, kteří se sami z vlastní vůle rozhodli pátrat po tom, co je pravda a co jen zlovolná propaganda a úmyslné šíření negativního pohledu obecně směrem na Východ, jaký pochopitelně měl a má nadále svůj konkrétní zištný účel. Nadto cíl a účel zcela cizí, vlastní zemi a vlastnímu národu nepotřebný. Tento esej, „Evropa a Rusko, již trvalé nepřátelství“, stejně jako předchozí text s titulkem „Rusko a Evropa, konfliktní sousedství“, se chce pouze pokusit alespoň maličko pomoci zájemcům o skutečnou tvář Ruska, jež pochopitelně není černobílá, a samozřejmě ani růžová, v orientaci. Historia magistra vitae… A nyní In medias res…

Prolog k novému vyprávění

Časový úsek necelých čtyř desetiletí od ruské revoluce 1905 do nacistického vpádu do SSSR v červnu 1941 není dlouhý, přesto je vyplněn natolik různorodými a složitými procesy, že jeho úplnější zachycení v rozsahu časopiseckého eseje není možné. Přesto či právě proto se zde vedle hlavní dějové osy pokusíme zachytit také alespoň některé zajímavé události a okolnosti, na které se v širším informačním prostoru téměř úplně zapomnělo. Někdy i úmyslně.

Na začátku 20. století vrcholila éra západoevropského kolonialismu. V březnu 1906 uzavřely Anglie s Francií ve španělském Algecirasu dohodu o rozdělení koloniálního vlivu. Francie plánovala využití rozsáhlých pozemků v severní Africe. Zároveň byla v Londýně ještě téhož roku uzavřena dohoda s Itálií o jejím koloniálním zájmu v Etiopii (Habeši). O rok později podpořilo Rusko dohodu mezi Japonskem a Koreou, která se ale nacházela už plně pod japonskou kontrolou. Rusové ale prosadili dohodu s Japonskem, která měla zaručovat nezávislost a celistvost další velké země Asie, o jejíž ovládnutí Japonsko usilovalo, tedy Číny.

Německo jen s velkou nechutí sledovalo, že se v tomto období dokázali navzájem dohodnout Rusové, Francouzi a dokonce i Britové a Japonci. Vlastně takto před očima Němců vznikaly zárodky možné spolupráce těchto čtyř mocností, které zároveň k sobě poutaly i Itálii. A tak se Německo pokusilo o protitah, když navrhovalo jako protiváhu koalici americko-německo-čínskou. Do ruské politiky tehdy vstoupila významná osobnost, ministr zahraničí Alexandr Petrovič Izvolskij. V jistém smyslu nahradil Sergeje Julieviče Witteho, nikoliv ve funkci, neboť Witte byl ministr financí, ale spíše v pozici ústřední osobnosti tehdejší ruské politiky a diplomacie. V Rusku vždy hrála významnou roli jedna osobnost, která vynikla nad své okolí. Ať už v dobrém či nikoliv nejlepším slova smyslu.

Izvolskij se na nějakou dobu zbavil starostí na Dálném Východě a mohl se dokonce pokusit o sblížení vztahů mezi Ruskem a Velkou Británií. Takovýto vztah nemohl samozřejmě nikdy vydržet dlouho, ale Izvolskij jej nyní potřeboval. Pro Němce byla tohle ovšem hodně špatná zpráva. Císař Vilém Rusko podezíral z toho, že po ztrátě části loďstva ve válce s Japonskem hledali Rusové spojenectví s Anglií jako námořní mocností. A tohle Německo vůbec nemělo zapotřebí. Aby císař Vilém měl hodně špatné spaní, uzavřeli Rusové s Brity v Petrohradu v létě 1907 dohodu o rozhraničení sfér vlivu v Afghánistánu, Persii (víceméně současný Irán) a v Tibetu.

Němci se v té době ohromně těšili na svůj další Drang nach Osten ve směru do Perského zálivu. Německo bez jeho Drang nach Osten bylo v dějinách téměř nepředstavitelné. Už na podzim roku 1904 Němci totiž slavnostně otevřeli první úsek (Konia – Eregli) své plánované bagdadské železniční trasy. Tuto železnici sledovali se znepokojením zvláště Britové, kteří se docela logicky obávali toho, že železnice nepřeváží jen civilní cestující a poštu, ale může vozit také vojáky, děla a munici. Velmoci tak nějak vždycky myslí na válku a na zbraně. Německý císař Vilém nemohl ponechat nic náhodě, a tak pozval ruského cara, Mikuláše II., na schůzku do Svinemünde, což zase pro změnu znepokojilo Paříž i Londýn. Když se domlouvají dvě mocnosti, ta třetí (a čtvrtá) okamžitě znejistí. Na schůzce ve Svinemünde se Němcům i Rusům jednalo o Baltické moře. Zde měl být zachován status quo, tedy respekt k námořnímu právu, jak je v 17. století definoval holandský právník, Hugo Grotius (de Groot).

Předpokládalo se, že k dohodě přistoupí také Švédsko a Dánsko. Měla být tedy namířena proti Anglii. Německo ovšem při jednání s Ruskem sledovalo i jiné cíle. Především žádalo koncese v Persii. Třebaže byla jednání mezi Německem a Ruskem tajná a utajovaná, dospěla do Londýna poměrně přesná zpráva o výsledcích těchto dohod, načež se Londýn dal ihned do práce. Král Edvard VII. se vydal pohotově nejprve do Berlína a potom na schůzku s francouzským premiérem, Clemenceauem a Izvolským do Mariánských Lázní a Karlových varů. Edvardu VII. se takto podařilo v podstatě efekt jednání ze Svinemünde anulovat. Zejména když se proti dohodě postavil i švédský král, Gustav V. Izvolskij se mohl tedy vrátit k balkánské orientaci ruské politiky. Tak se snažily francouzské a německé zbrojovky dodávat zbraně, které byly vždy atraktivním byznysem. Ve Francii to byla především zbrojovka Schneider-Greuzot, v Německu pak dobře (nechvalně) známé Kruppovy závody. A údajně o dodávkách zbraní do Srbska jednaly i Škodovy závody v Plzni. Když se někde prodávají zbraně, potom se vedle zbrojních magnátů těší na zisky také bankéři. A tak Srbsku půjčily peníze francouzské banky. Také Rakousko se chtělo účastnit dodávek zbraní do Srbska. Nepočínalo si ale zvlášť dobře, protože z dlouhých jednání o zbraních mezi Rakouskem-Uherskem a Srbskem se nakonec stal vleklý spor, který svým dílem zřejmě rovněž přispěl k eskalaci konfliktu mezi oběma zeměmi, jaký se stal záminkou pro vypuknutí první světové války.

Nový srbský král, Petr Karaďorděvić, měl ale zájem pokračovat v politice svého otce, knížete Alexandra, která hledala cesty k dobrým vztahům s Vídní. Ale vedle toho král Petr zahájil sbližování s Bulharskem. Obě země se v roce 1906 dohodly, že uzavřou celní unii s platností do roku 1917. A přesně tohle nechtěla Vídeň vidět. Rakušané se obrátili na Bělehrad s arogantní žádostí, aby Srbsko od dohody s Bulharskem ustoupilo. Dirigování cizích států mocnostmi není vskutku novinkou naší doby. Šéf srbského kabinetu, Stojanovič, tento požadavek odmítl. Na to reagovalo Rakousko způsobem, jaký známe také z naší přítomnosti. Vídeň vyhlásila Srbsku celní válku a udělala řadu dalších opatření poškozujících srbský export. Současní západní „vrhači sankcí a cel“ tedy nepřišli na nic nového. Nihil novi sub sole…

V Srbsku se znovu ujal vlády Nicola Pašić, který chtěl čelit rakouským „sankcím“ posílením obchodu s obilím po Dunaji a vývozem dobytka do Anglie. Pro Srbsko nastaly hodně těžké časy, které ale Srbové snášeli s obdivuhodným odhodláním a bez myšlenky na kapitulaci. Pro Rakousko-Uhersko představovalo blokování srbského exportu přes území Habsburské monarchie potvrzení účinnosti rakouských i německých záměrů spočívajících v odříznutí Srbska od moře. Také proto Německo a Rakousko-Uhersko podporovaly vznik samostatné Albánie. Srbsko se prostě nemělo dostávat ani k Boce Kotorské. Ani kousíček mořského pobřeží pro nenáviděné slovanské a pravoslavné Srbsko! Úplně uzavřená země bez přístupu k moři měla být mnohem snazší kořistí imperiálních zájmů, než kdyby měli Srbové otevřený přístup k obchodním trasám na moři.

Ostatně není žádným překvapením, že právě takovýto cíl sledovalo rovněž rozbíjení federativní Jugoslávie v devadesátých letech minulého století, které vyvrcholilo agresí NATO proti „zbytkové“ Jugoslávii (Srbsko + Černá Hora[1]) a odříznutím srbských krajů Kosova a Metohiji od Srbska. Tyto kroky „kolektivního Západu“ měly Srbsko donutit k totální rezignaci na pokus o udržení nezávislosti, jakou si Bělehrad dokázal uhájit i vůči Stalinovi. Na tomto projektu likvidace zbytků srbské suverenity se od agrese NATO pracuje soustavně do dnešních dnů, kdy srbský prezident, Vučić, čelí tak mohutnému a bezohlednému tlaku západních „elit“, že ze zdravotních důvodů směřuje ke konci působení v čele státu. [2]

Nakonec se Srbům podařilo dohodnout se s Tureckem na otevření cesty na Soluň. Vídeň reagovala nenávistnými kampaněmi v novinách, které mířily na krále Petra. Pronásledování Srbů ale budilo sympatie u rakouských i uherských Slovanů. Především Budapešť ihned zesílila tlak na nemaďarské národy Zalitavska, tedy Uher. Nemaďarské národy Uher, takto Slováci, Srbové a Rumuni, se spojovali jednak v církevních spolcích, ale také si budovaly kulturní instituce, jako byla Matice slovenská založená v Turčianskom Sv. Martine (zde se konalo už v roce 1861 první Slovenské národní shromáždění) nebo Matice Srbská v Novém Sadě. Důležitým střediskem pro obrodnou činnost Slováků byl také pražský spolek Detvan. Zástupci sedmihradských Rumunů, Slováků a Srbů spolu aktivně komunikovali, scházeli se. Ve Vojvodině se například sešli zástupci Slováků se Srby. Tehdy byl také zvolen do Uherského sněmu, jako jeden ze dvou Slováků, doktor Milan Hodža, později významná osobnost také První republiky československé. Byl v pořadí druhým ministrem zahraničí (po Benešovi a před Kamilem Kroftou) a posléze posledním prvorepublikovým ministerským předsedou. Po Mnichovu 1938 odešel Milan Hodža do exilu, do Francie, kde nadále pracoval v zájmu Československa, třebaže nesdílel exilovou politickou orientaci Edvarda Beneše.

V říjnu 1907 vyvrcholilo pronásledování Slováků ze strany uherské vlády krveprolitím v Černové. Tehdy byl vydán příkaz ke střelbě do bezbranných lidí, kteří manifestovali ve věci týkající se svěcení kostela. O život tehdy přišlo údajně patnáct mužů, žen a dětí. Krveprolití z Černové přesvědčilo některé české politiky, jako byl například Václav Klofáč, že hledat součinnost proti Vídni u Maďarů je nesmysl. Maďaři se vzhledem k Vídni nacházeli v úplně jiném postavení než ostatní národy monarchie. Ale také v Uherském parlamentu došlo v té době k jakémusi incidentu během interpelace Milana Hodži.

Solidarita nemaďarských národů Uher pokračovala. Tak například od roku 1907 rumunská vláda poskytovala tajně finanční podporu Slovákům pro jejich kulturní potřeby. Událost z Černové připoutala pozornost obyvatel v mnoha evropských zemích. Jen mezi Slováky bylo během deseti let (od 1907 do 1917) odsouzeno do vězení 369 osob. V 63 procesech. Vyhlášeným bylo vězení v Segedíně. Tam si ze známých osobností odpykávali trest mimo jiných také Andrej Hlinka a lékař, doktor Vavro Šrobár.

Koncem roku 1907 se opět dostala do popředí Bosna a Hercegovina. A to když nový rakousko-uherský ministr zahraničí, Alois Lexa Aehrental, přišel s nápadem napojit bosenskou železnici na tureckou, aby se Vídeň spojila se Soluní. Rusko bylo proti, ale zvolilo jen diplomatickou cestou upozornění Vídně na svůj nesouhlas. Rakousko-uherský plán se ovšem nelíbil v Bosně, kde se ujalo označení Rakouska coby „švábského upíra sajícího bosenskou krev“. Celkově se daly tehdy velmoci znovu do pohybu. Anglický král, Edvard VII., se sešel s francouzským prezidentem, Armandem Fallièrem v Londýně a v Revalu (Tallin) pokračoval ve schůzce s ruským carem Mikulášem II. Německý císař Vilém II. tyto schůzky pochopil jako obklíčení Německa a velice jej to samozřejmě zneklidnilo. Údajně hodně a často nadával na vládce konkurenčních mocností. Když se uklidnil, sešel se s anglickým Edvardem i s rakousko-uherským Františkem Josefem I. A kul pikle.

V Turecku mezitím zosnovala vojenská skupina v Ochridu státní převrat (1908). Ten potěšil ruského ministra Izvolského, neboť se zdálo, že „chorý muž na Bosporu“ se bude cítit zase ještě o něco hůř a přiblíží se svému konci. V povstání tureckých důstojníků mělo prsty Německo. Přinejmenším tím, že vyzbrojilo a vycvičilo tyto turecké vojenské síly. Jak se tehdy tradovalo, „darovalo jim pověstný německý dril“.

Povstání důstojníků Turecko skutečně oslabilo, což inspirovalo Vídeň k urychlení plánů na vytouženou anexi Bosny a Hercegoviny. Plány byly asi takové: Rusko mělo souhlasit s rakouskou anexí Bosny a Hercegoviny. A zato mělo být Rusku umožněno ovládnutí černomořských úžin. V těchto rakousko-ruských plánech vězel ale problém. Zatímco onu anexi Bosny a Hercegoviny mohly skutečně dohodnout Vídeň s Petrohradem, k ovládnutí úžin (Bospor a Dardanely) Rusko potřebovalo souhlas dalších mocností. Zejména Anglie byla na takovýto projekt obzvláště citlivá. Zmíněnou dohodu mezi Vídní a Petrohradem měli uzavřít ministři Aerenthal a Izvolskij na Moravě, na královském hradu Buchlově. Vedle úžin a Bosny a Hercegoviny se na Buchlově jednalo také o prohlášení nezávislosti Bulharska. Jen pro zajímavost: Hrad Buchlov na Moravě pochází ze 13. století, první zmínka o něm je spojena se jménem jistého Protivy z Buchlova, patrně purkrabího. Hrad se později ocitl v majetku Liechtenštejnského rodu a byl později poškozen vojskem uherského krále Matyáše Korvína, po jistou část života, zetě ale i protivníka krále Jiřího z Poděbrad. Ano, hezká kombinace vzájemných vztahů.

Bulharský kníže Ferdinand byl původem Němec a jako takový nepociťoval žádné sympatie ani k Rusku, a už vůbec ne ke Slovanům obecně. Obrátil se tedy s žádostí o podporu k Rakousku. Když Ferdinand vyhlásil v Trnově nezávislost Bulharska, zároveň si přisvojil titul cara. Bulhaři argumentovali tím, že tento titul drželi bulharští vládcové už ve středověku. Jenže tento titul byl v Bulharsku pouze variantou krále, nikoliv císaře, jak je charakterizována carská hodnost (titulatura) v Rusku. Rusů se carský titul v Bulharsku pochopitelně dotkl, a také nesli nelibě, že Bulhaři neprojevili vůči Rusům dostatek vděčnosti, neboť Rusové byli přesvědčeni o tom, že Bulharsku k nezávislosti pomohli právě oni nejvíce. A takto cítili, že by měli právo položit onu královskou korunu na hlavu Ferdinandovu právě oni.

Informace o tom, že Rakousko-Uhersko hodlá anektovat Bosnu a Hercegovinu, se pochopitelně rozletěla celou Evropou a všude způsobila nelibost. V Srbsku proběhly protirakouské demonstrace, neboť Srbové správně pochopili, že anexe obou těchto krajů na Balkáně je namířena proti Srbům a Srbsku. Proto srbská vláda vyslala do všech hlavních měst Evropy delegace s protestem proti anexi. V Srbsku byl vyslancem Rakousko-Uherska hrabě János Forgách, který si v Bělehradě počínal zpupně. Proto si v Srbsku Forgách vypěstoval řadu vlivných srbských nepřátel. Mezi nimi byli například bratři Vladislav a Darko Ribnikarové, kteří vydávali nejvlivnější srbské noviny nazvané Politika.

Londýn se vyslovil ostře proti otevření Dardanel ruským lodím, což Izvolského zaskočilo. Trval na tom, že se Rakousko nemůže odvážit anexe Bosny a Hercegoviny do doby, než se Rusku otevřou úžiny. Rakousko ale nehodlalo čekat. Bosna a Hercegovina byly jeho snem. Mezitím se v Německu vyostřovaly protisrbské postoje, ale Německo zároveň radilo licoměrně Vídni, aby se na anexi oněch balkánských území nejprve dohodla s jejich formálním vlastníkem, kterým bylo stále ještě Turecko. Vídeň na to přistoupila a nabídla Turecku, které potřebovalo peníze, výplatu dvou a půl miliónu tureckých liber jako odškodné za Bosnu. Aehrenthal, který navenek vystupoval jako zastánce mírových řešení, dával zatím tajně instrukce rakouským velitelům k přípravě vojenského útoku proti Srbsku. Viléma II. myšlenka na útok proti Srbsku nesmírně hřála u srdc a proto psal do Petrohradu nesmysly o tom, že to je Srbsko, které provokuje a chystá se na válku. Ano, toto je oblíbená taktika mocností. Spočívá v tak dlouhém a vytrvalém tlaku proti zemi, která má být napadena, až se ta země nakonec začne sama bránit. Poté je právě ona označena za původce války. Z oběti se stane viník. Jak prosté!

Ještě v únoru 1909 došlo k podpisu dohody Rakouska-Uherska s Tureckem, na jejímž základě Turecko Habsburkům odstoupilo obě provincie na Balkáně. Češi, Moravané a Slováci v této záležitosti stáli jednoznačně na straně Srbska, což dráždilo Němce i Rakušany a Maďary. Německý vyslanec ve Vídni, Bernhard von Bülow, obvinil Čechy z „velezrádného chování“ a z „nedostatku vlastenectví“. Dnes by se řeklo „z neplnění spojeneckých závazků“. Češi a Moravané byli součástí rakouského Předlitavska, a tak Vídeň považovala za samozřejmé, že české vlastenectví se angažuje plně v jejím zájmu, na zájem národní pochopitelně nedbaje. A už vůbec nedbaje na širší otázky slovanské vzájemnosti. Když někteří čeští „politici“, jako například prezident Petr Pavel, sní o Spojených státech evropských, předpokládají asi i oni, že české vlastenectví bude nahrazeno „vlastenectvím“ ve prospěch onoho vyššího (cizího) útvaru. Celoevropského, tedy asi německo-francouzského. A to i tehdy, když tato loajalita vyššímu celku bude pochopitelně velmi na škodu původnímu celku národnímu. Respektive ten by neměla brát v úvahu vůbec. Jako za časů rakousko-uherských řada Čechů a Moravanů smýšlela „rakousky“, tak i dnes je velmi mnoho občanů České republiky, kteří by se cítili znamenitě, kdyby byli „vysvobozeni“ z úzké národní a z jejich pohledu asi nelichotivé slovanské identity ve prospěch identity jiné, nové, „vyšší“. A hlavně západní, cizí!

Není jistě bez zajímavosti, že německý velvyslanec v Petrohradu, hrabě Pourtalès, popichoval ruského cara proti Srbům. Když si v té souvislosti vybavíme neutuchající snahy Evropské komise a bruselské centrály NATO přinutit současné pravoslavné slovanské Srbsko, aby se připojilo k anglosaské a německé koalici proti Rusku, tak si znovu uvědomíme, jak stále zůstává ve hře ona stará a nikdy nekončící „válka proti Slovanům“, ono německé a anglosaské nepřátelství k slovanským národům, které se z toho mohou vykoupit pouze a jedině rezignací na nezávislost, přijetím v nejlepším případě polokoloniální existence poslušného vazala. Srbsko se v moderních dějinách, zcela jistě ve dvacátém století a na počátku století jedenadvacátého této závislosti brání. Ještě má sílu se bránit. Rusko jí odolává soustavně a s vysokou mírou naděje, že se znovu ubrání. Osud Srbska je v současné době velice nejistý. Západní struktury Bělehrad vydírají, jak jen mohou. A nástroje včetně páté kolony přímo v Srbsku k tomu samozřejmě mají.

Ale zpět do historie starší jedno století. Tajemník německého císařství, Heinrich von Tschirschky poradil Vídni, „aby se s Čechy pořádně zatočilo“. Velvyslanec Pourtalès štval tedy v Petrohradu proti Srbům, zároveň ale útočil nevybíravě i na Rusko. Německo a Rakousko předpokládaly, že Rusko není momentálně v dobré kondici. Němci vždy čekají na okamžik, kdy se Rusko zdá být slabé a vyčerpané. Angličané a někdy i Francouzi uvažují podobně. Rusové mají tu a tam problém s vysoce postavenými osobami, které si nedají dobrý pozor na ústa. Tak jeden generál, jmenoval se Roediger, patrně původem Němec, v prosinci 1908 prozradil německému vojenskému agentovi nedostatky v ruském opevnění. Tuto informaci si Vídeň s Berlínem vyhodnotily jako zelené světlo na semaforu svítící pro zvýšení tlaku na Srbsko. Rusko nebylo v té době v Evropě osamoceno, mohlo se spolehnout alespoň na neutralitu Francie, Itálie, dokonce výjimečně i na neutralitu Anglie. Zdá se však, že se Petrohrad sám o své vůli nechtěl příliš ujímat ochrany Srbů. Na poradě s carem se ministr války, Roediger, vyjádřil ke stavu ruské armády snad až příliš kriticky, čímž dosáhl toho, že Petrohrad podporu Srbska v dané chvíli vzdal. Petrohrad se necítil být připraven.

Carský diplomat, který byl rovněž německého původu, baron Taube (v Rusku za časů cara bylo vždy hodně cizinců, zvláště Němců a Holanďanů, blízko trůnu), pak zveřejnil důkaz o „německé nenávisti vůči Srbům“. Taube napsal doslova: „Anekční konflikt ukázal německou nenávist k Srbům, provázenou plánem vídeňské a berlínské vlády přinutit Srbsko případně i pomocí zbraní, aby se stalo sousedem poslušným, ne-li vasalem Vídně.“[3] Československý diplomat té doby, Jan Šeba, k celé věci dodal, že „mělo být záhodno, aby diplomatické dokumenty vztahující se k anekční krizi, byly vydány v jazyce srbochorvatském a slovinském, aby ukázaly, zejména nyní, jihoslovanskému národu v pravém světle základní linii politiky germánské…“

Jan Šeba svoji důkladnou práci o Rusku psal v polovině třicátých let dvacátého století, kdy se vývoj v Evropě znovu ubíral nebezpečným směrem, přičemž se opět projevovaly staré formy animozit mezi národy kontinentu, staré nároky, uvažovalo se znovu o revizích a vracela se touha po odplatách. Lidé, kteří měli možnost pozorovat vývoj Evropy zblízka, jako především diplomaté, nemohli si nevšimnout mimo jiné stálého oživování konfliktu germánsko-slovanského, v němž malé Srbsko bylo samozřejmě mnohem snazší kořistí než velké Ruské impérium. Ale ani ono nezůstávalo stranou pozornosti západního kolonialismu a germánské rozpínavosti. Na tomto poměru se v Evropě od začátku století změnily pouze okolnosti, poměry sil a protagonisté s kulisami nebo i ideologiemi. Princip nesmiřitelného boje o území, zdroje, nadvládu a zisky ale zůstává beze změny. A v naší době znovu hrozí mohutným konfliktem, který je potenciálně o to nebezpečnější, oč na nižším stupni morálky a politického uvažování se nacházejí západní militaristé a jimi vychované a řízené politické figury a figurky.

Srbský diplomat, Milovan Milovanović, objížděl hlavní města evropských států. V Paříži a v Římě se setkal s podporou, ale ta se omezovala na očekávání reakce Petrohradu. V Berlíně Milovanoviće pochopitelně odmítli. Neuspěl ani zkušený Pašić. Geograf Jovan Cvijić navrhl vést mezi Srbskem a Černou Horou koridor přes Sandžak, ale: „Nibelungská věrnost Německa způsobila vedle odvěkého v krev německou vstřebaného nepřátelství ke všemu, co je slovanské, že žádný z těchto požadavků nemohl být uskutečněn.“[4] Jak se čtou tyto řádky napsané zkušeným diplomatem v polovině třicátých let dvacátého století, když jsme nyní svědky obrovské podpory ze strany téhož Německa (vedle toho dalších zemí západní i východní Evropy a Spojených států) bratrovražedné válce mezi Rusy a Ukrajinci. Válce, ke které by bez západní podpory krvavým pučem zrozeného kyjevského režimu nikdy nedošlo! Nedošlo by k ní v žádném případě, neboť pučem ustavený režim v Kyjevě by nepocítil mohutnou podporu ve svém protiruském postoji na Ukrajině a během mnohovrstevných a soustavných provokací Ruska. Bez západních peněz, bez mediální a informační podpory, bez západních zbraní, bez západní vojenské navigace a podobně, by v Kyjevě krvavý převrat neproběhl a k žádnému konfliktu ani uvnitř Ukrajiny, a už vůbec ne s Ruskem by nedošlo! A bez západního zákazu kyjevskému režimu uzavřít mír by ruská „speciální vojenská operace“ skončila během několika málo týdnů. Jenže tohle by byla veliká a tlustá čára přes rozpočet západních imperialistických, koloniálních, revanšistických a militaristických „elit“. „Válka musí bejt!“ pravil dobrý voják Švejk.

A tak, jako se v našich časech cítil posílen kyjevský režim, tak obdobně získalo Rakousko odvahu pustit se do anexe Bosny a Hercegoviny. Mělo dokonce v ruce papír, který dokazoval, že mu to umožnilo samotné Rusko. Tohle byla fatální chyba Petrohradu, jež patřila k faktorům, které a s přičtením dalších okolností a souvislostí nepochybně přispěly k urychlení dramatického vývoje na Balkáně. „Mea culpa, mea culpa, maxima culpa,“ mohli zpytovat svědomí car a jeho vláda (každý sám za sebe) v Petrohradu.

V této pro Srbsko nelehké situaci se ale ukázala solidarita české, moravské i slovenské veřejnosti. Občané českých zemí a Slovenska nepokrytě sympatizovali se Srby. Existovalo stále povědomí o blízkosti slovanských národů a dobré uvědomění si hluboce zakořeněného nepřátelství německého i rakouského vůči Slovanům. Mysl národů budoucího Československa nebyla doposud kontaminována médii prosazujícími výhradně jen zájmy cizích mocností, jako je tomu v současné době. I když v Rakousko-Uhersku existovaly propaganda i cenzura, většina lidí ve slovanských zemích si uvědomovala realitu a udržovala instinkt nedůvěry k oficiálním zdrojům. Konzum, zábava, peníze, kariérní vyhlídky a vlastenecká vlažnost nehrály za oněch časů ani zdaleka takovou roli, jakou mají nyní. V Praze probíhaly pravidelně početné demonstrace proti Vídni a jejím záměrům napadnout Srbsko, anektovat Bosnu a Hercegovinu.

Nepokoje nejenom v Praze, ale i v dalších městech slovanských zemí přiměly císaře Františka-Josefa I. vyhlásit nad Prahou stanné právo. Císařova milenka, hraběnka Schrattová, se později svěřila s tím, že císaře ty pražské bouře údajně velice trápily. Císař měl fenomenální paměť, jinak byl založením v podstatě výkonný byrokrat bez častějších záblesků inspirace. Náchylný ponechávat věcem volný průběh. Proto lze věřit tomu, že zasahoval, jen když musel. A zasahoval nerad. Měl v podstatě mentalitu odpovědného vysokého úředníka. V čele pošty nebo berního úřadu by nad Františka Josefa I. asi nebylo. Ale na císařském trůnu? Pražské bouře pochopitelně nezůstaly bez vlivu na Vídeň. Ta se totiž začínala znovu bát slovanské vzájemnosti. Když jeden slovanský národ podpoří jiný slovanský národ, bývalo v Berlíně i ve Vídni hodně smutku. Tahle vzájemná podpora pokaždé hrozila integrací. A mocnosti přece vždy chtěly mít Slovany pěkně rozdělené, nejednotné, nejlépe utápějící se ve vzájemných sporech. Po Slovanech se nikdy nechtělo nic jiného, než aby germánským národům pomáhali při potlačování jiných slovanských národů. Tuto ideologii, zdá se, s Němci sdílejí také Britové a v posledních osmdesáti letech ji přijímají i Američané, respektive jejich „elity“. Tu a tam, podle aktuální potřeby, takto smýšlejí i „elity“ jiných národů.

Ve slovanském prostoru nebylo jednoty, pokud se týkalo slovanské vzájemnosti. Čechy, Slováky a Moravany překvapilo, když se zúčastnili v roce 1890 studentských porad v polském Krakově, kam byly téhož roku z Paříže slavnostně přeneseny ostatky básníka Adama Mickiewicze. Zástupci slovanských studentů se dohodli na uspořádání studentského sjezdu o rok později v Praze. Tento sjezd ale rakouské úřady zakázaly. V rakouském parlamentu polští poslanci zastávali rakouské pozice. Neodradila je od toho ani germanizační politika přicházející především z Německa. Němci v pruské části Slezska zacházeli s Poláky velmi tvrdě a v roce 1901se císař Vilém během přípitku v Marienburgu vyjádřil o Polácích velmi nevybíravě. A to dokonce v přítomnosti polských poslanců, kteří jen stáli a zahanbeně mlčeli. Naproti tomu čeští poslanci podali předsedovi sněmovny ostrou interpelaci, v níž na Viléma rovněž tvrdě zaútočili.[5]

Za oněch časů, po celé devatenácté století a v jistém smyslu až do konce druhé světové války existovalo mezi slovanskými národy určité povědomí blízkosti, příbuznosti a společných zájmů. Toto povědomí bylo solí v očích imperiálním národům, které Slovany buďto ovládaly nebo s nimi bojovaly. Dařilo se jim vrážet mezi menší slovanské národy klíny a v některých případech je úspěšně štvaly proti sobě. Tato „válka neslovanských (západních) impérií proti Slovanům“ později, ve dvacátém století, vyvrcholila v souvislosti s událostmi první světové války, intervencí proti bolševické revoluci a konečně v průběhu druhé světové války, kdy se podařilo aktivovat a podpořit ustašovské hnutí v Chorvatsku proti především Srbům a paralelně západoukrajinský nacionalismus proti Polákům, Rusům, Bělorusům ale i Ukrajincům. No a samozřejmě proti židům a komunistům úplně na všech teritoriích.

V současné době ale už nic jako povědomí slovanské vzájemnosti neexistuje. Tento cit vzájemné blízkosti slovanských národů se neslovanským impériím podařilo v podstatě úplně eliminovat, což pro ně představuje významný úspěch. Konec hrozby jakkoliv uskutečnitelné slovanské integrace, a tím i nezávislosti těch, jimž „by mělo být určeno mlčet a poslouchat“. Malé slovanské národy neslovanské mocnosti nakonec pevně sevřely ve své moci a nasměrovaly je k podílu na cizích zájmech a strategiích. Takto i k podílu na agresivitě. No a s jedinou velkou, houževnatou a odolávající slovanskou mocností, s Ruskou federací, mnohonárodním státem zřízeným a organizovaným ale ruskou dominantní silou, vedou válku. A do této své války proti Slovanům vmanévrovaly tyto neslovanské mocnosti opět malé slovanské národy. sJako kdysi germánská knížata a němečtí králové a císařové využívali pomoci slovanských knížat a králů k tomu, aby se na téměř polovině území, jež se později stalo sjednoceným Německem, už v hlubinách středověku změnila etnická mapa v neprospěch tamních slovanských kmenů[6] v mapu německou, etnicky germánskou. Ostatně, přesně tím způsobem se Slované žijící v českém pohraničí proměnili v takzvané sudetské Němce. Tohle převrstvování Slovanů mělo pokračovat i v novověku, a ono to skutečně i pokračovalo. Lužičtí Srbové o tom vědí své…

Zůstáváme ale stále v dějinách, na samém konci 19. století. Zde jsme zaznamenali tvrdé germanizační jednání Německa vůči anektovaným částem Polska. Třebaže carským Ruskem anektované území Polska bylo rovněž podrobeno imperiálnímu tlaku Petrohradu, přesto Rusové v Polsku nepostupovali nepřátelsky alespoň vůči polské kultuře, jazyku, dokonce ani proti katolické víře. Také za druhé světové války Německo způsobilo na polském území obrovské škody, především smrt cca pěti až šesti miliónů osob. Takto je možná docela zvláštní, že polské nepřátelství k Rusům stále co do intenzity překonává negativní vztah Poláků k Německu. Hraje zde roli řevnivost mezi etnicky blízkými národy a vedle toho naopak jakési smíření s tím, že Němci jsou prostě západní mocnost, ke které dobyvačnost patří jako znak nadřazenosti? Nadto jsou dnes Němci spojenci Polska? Co si Poláci nenechají líbit od příbuzných Rusů, velkých dějinných rivalů v boji o západoruská (maloruská, později ukrajinská) teritoria v blízkosti Černého moře, to přijímají jako přirozené imperiální chování od cizích, západních Němců?

Úspěch první ruské revoluce z roku 1905 některé příslušníky malých slovanských národů potěšil. Rusové jakoby ze sebe setřásli jho carismu. Čeští Sokolové začali každým rokem vysílat do Ruska spousty cvičenců. Stejně tak Česká obec sokolská vysílala cvičence mezi jižní Slovany na Balkán. Na rok 1908 byl svolán do Prahy slovanský sjezd. Sjezdu předsedal doktor Karel Kramář. Rakouská vláda měla plné ruce práce s přípravou anexe Bosny a Hercegoviny, a tak se zákazem slovanského sjezdu v Praze asi nechtěla rozptylovat. Pražský sjezd z roku 1908 se pochopitelně, stejně jako sjezdy předchozí, zabýval úvahami o slovanské vzájemnosti, dokonce navrhl jakousi strategii „neoslavismu“, ale ne všichni delegáti byli touto koncepcí nadšeni. Na sjezdu se rovněž řešila otázka vztahu slovanských národů k Rakouskem chystané anexi Bosny a Hercegoviny. Chorvati byli ochotni s ní souhlasit, Srbové byli proti. Česká delegace se v této otázce rozdělila na dvě frakce. Masaryk a Klofáč vystupovali proti anexi, Kramář s ní souhlasil. Srbové projevili vděčnost k Masarykovi a Klofáčovi, který byl mimořádně aktivním bojovníkem za práva slovanských národů, zatímco při vystoupení Kramářově srbští členové výboru demonstrativně opustili jednací sál. V listopadu 1910 Masaryk ve Vídni proti přípravě anexe protestoval. Vyjádřil se ale zároveň negativně i na adresu ruského vyslance Izvolského, který se nedokázal proti tomuto rakouskému plánu důsledně postavit. Už v březnu 1909 bylo ale Srbsko tlakem úplně všech evropských mocností přinuceno ve věci Bosny a Hercegoviny kapitulovat.

Paralelně s tlakem evropských mocností vůči Srbům se po vlastní linii angažovaly také rakouské orgány. Na Balkáně se z iniciativy mládeže formovaly základy srbochorvatského sjednocení, tedy přesně toho, čeho se Vídeň i Berlín na Balkáně vždy obávali. Jen žádné sjednocování malých slovanských národů! Tato srbochorvatská koalice získal na chorvatském sněmu většinu. Vídeň musela tedy zasáhnout i mimo Srbsko. Stalo se tak iniciováním procesu založeného na falešných obviněních z vlastizrádného jednání 53 intelektuálů v Chorvatsku a ve Slavonsku. Falešnost procesu ale vyvolala ve slovanských zemích odpor. Německo a Rakousko vyhodnotily situaci tak, že Rusko není schopné se za Srbsko postavit, tudíž je možno využít situace a Srbsko zničit.

Rakouský tisk uveřejnil článek historika Friedjunga, ve kterém byla srbochorvatská koalice obviněna, že přijímá od srbské vlády peníze k vlastizrádným účelům páchaným na území Rakousko-Uherska. Argumentace historika Friedjunga se zakládala na podvržených dokumentech, a tak předáci srbochorvatské koalice Friedjunga ve Vídni žalovali. O světovou publicitu tohoto procesu se postaral T. G. Masaryk. Ten také na již zmíněné schůzi rakouské sněmovny onoho 8. listopadu 1910 obvinil rakouského ministra zahraničí, Aehrenthala a další členy vlády z podpory tohoto falešného obvinění. Masaryk dosáhl zahájení procesu s Friedjungem ještě před tímto svým vystoupením, a sice 9. prosince 1909. Pozornost celé Evropy se obrátila k tomuto procesu. Masaryk také odcestoval do Bělehradu, aby přiměl srbské politiky přijet do Vídně a v procesu svědčit. Spolu se srbskými kolegy pak Masaryk objevil důkaz o padělku, na kterém Friedjung postavil obvinění o finanční podpoře srbochorvatské delegaci ze strany srbské vlády. Na dokumentu byl sice podpis předsedy „Slovenského Jugu“ (Slovanského Jihu), dr. Markoviče, ale jednalo se o falzifikát, neboť v době podpisu byl dr. Markovič prokazatelně v Berlíně, což berlínská policie, svědomitá, pokud se jednalo o byrokracii, poctivě potvrdila.

Friedjung, Aehrenthal a další organizátoři zfalšovaného obvinění srbochorvatské koalice byli poraženi. Nicméně kuriózním způsobem, který jakoby spadl do historie z naší doby, přišli falzifikátorům na pomoc rakouští Němci, Maďaři i Poláci. Prohlásili, že srbochorvatské koalici sice nebylo nic prokázáno, je ale vinna vším, čeho se dopustila v minulosti. Jak je vidět, arogantní drzost není objevem současnosti, existovala vždy. Masarykův zásah během celého procesu byl dost možná základem pozdější jeho popularity mezi jihoslovanskými národy a takto i přispěl k nadstandardním vztahům mezi pozdějšími státy, Československem a Jugoslávií.

Zatímco se na slovanském Balkáně dějí tyto události, v Sedmihradsku narůstá maďarizační útisk. Rumunský král, Karol I., se pokouší dovolat se pomoci proti maďarskému útisku v Berlíně, což je samozřejmě marné. V té době se Rusko spolu s Itálií zavázaly podporovat na Balkáně udržení status quo, tedy podpory rozvoje balkánských států s vyloučením cizího vměšování. V Rusku začínala být neúnosnou pozice ministra zahraničí, Izvolského, který v balkánských záležitostech pokazil, co mohl. Na jeho místo byl zvolen Sergej Sazonov, osobnost vážné povahy a těšící se respektu. V Bělehradě v roce 1909 nastoupil do funkce ruského velvyslance vynikající diplomat Nikolaj Hartvig. Ten si uvědomoval neschopnost či dokonce zrádnost politiky Izvolského, a proto na Balkáně zahájil proces nápravy. Plně se ztotožnil s myšlenkou nezávislého rozvoje balkánských národů. Hartvig zahájil také politiku sbližování mezi Srbskem a Bulharskem. Tedy otevřel opět něco, co Vídeň, Budapešť a Berlín svorně nenáviděly. Jenom ne spolupráce, jednota, integrace malých slovanských národů!

Rusko se pokusilo získat na stranu sjednocování nezávislých balkánských národů také Rumunsko. Jenomže Rumuni měli podmínku, aby tento integrační proces nemířil proti Rakousku, ani proti Turecku. Rozumělo se samo sebou, že nebude namířen ani proti Německu. Turecko reagovalo na vývoj situace na Balkáně přimknutím se k Německu. Francie souhlasila s rusko-italskou iniciativou podpory srbsko-bulharského spojenectví. Turecko už dříve půjčilo peníze Bulharsku, a tak se Rusko zavázalo převzít bulharský dluh a půjčilo Bulharsku 82 miliónů franků. Bulharský král Ferdinand se ale opíral o Vídeň, a tak se bránil ruskou nabídku přijmout. Situace vedla k vnitřním sporům, nicméně na jaře 1911 se v Bulharsku prosadily rusofilské kruhy, což pozici Petrohradu činilo snazší.

Rakousko se hrozící integraci Slovanů snažilo bránit zřízením samostatné Albánie, kterou by si ponechalo pod svým vlivem. Ostatně, jak jsme se už zmínili výše, s „albánskou otázkou“ se proti Srbům pracovalo na Západě později ještě několikrát. Úsilí o sblížení mezi Bělehradem a Sofií běželo po vnitřní linii obou slovanských národů, což Rusko sice podporovalo, ale Petrohrad si přál mít nad celým procesem kontrolu. Rusko bylo impériem, které muselo ladit svoji politiku podle toho, jak rezonovala či odporovala politickým liniím jiných impérií. Proto dobré úmysly často zůstávaly jen na papíře.

Itálie svojí podporou nezávislé existence balkánských států sledovala vlastní politiku vůči Turecku. Chtěla se angažovat v severní Africe. Tam se nutně střetala se zájmy francouzskými. Aktivity Itálie a Francie v severní Africe zneklidnily také Německo, které ke břehům Afriky vyslalo své loďstvo. Situace mezi Itálií a Tureckem se vyostřila, takže nakonec muselo Německo sehrát roli uklidňující mocnosti, což mu nikdy moc nešlo. K požáru první světové války zbývaly už jen nějaké tři roky a situace v Evropě a v blízkých regionech Afriky a západní Asie se komplikovala stále víc. Itálii napadlo, že by mohla zaútočit na Turecko v úžinách, konkrétně podniknout útok na Dardanely. Tenhle nápad zneklidnil Petrohrad. Zatím stále probíhal proces sbližování Srbů s Bulhary. Těšil se podpoře obyvatel obou zemí. Berlín a Vídeň byly z tohoto vývoje skutečně nešťastní. Takto platilo, že co potěšilo jednu mocnost, zneklidnilo jinou nebo všechny ostatní. A tak to vlastně chodí po celé dějiny.

V Persii v roce 1909 abdikoval šách a vliv Ruska a Velké Británie se tím v Persii ještě zvýšil. Německo žárlilo a vyslalo do Petrohradu depeši, aby si Rusové uvědomili, že v Persii musí počítat také s německými zájmy. Císaři Vilémovi tekly nervy a údajně se to v jeho dopisech z té doby hemžilo nadávkami. Anglie s Ruskem postupovaly výjimečně ve shodě. V té době ale zemřel anglický král, Edward VII. a německý císař, Vilém II., se pokoušel využít nezkušenosti následníka na britském trůnu, krále Jiřího V. Do německé Postupimi přicestoval ruský car Mikuláš II. Cara doprovázel šéf ruského zahraničního ministerstva, Sazonov, který byl ochoten s Němci v Persii dojednat vzájemné výhody. Německo se mělo zříct požadavků na koncese v ruském pásmu a Rusko na oplátku nemělo nic proti výstavbě německé dráhy až do Bagdadu. Tato železnice měla vlastně završit tradiční německý Drang nach Osten. Petrohrad si byl této německé taktiky dobře vědom, a tak se rozhodl německé kroky směřující „na Východ“ si dobře pohlídat.

Spory se neodvíjely pouze mezi soupeři či protivníky, ale ani mezi spojenci nevládlo ryzí přátelství. Přátelství mezi spojenci bývá vždy věcí krajně nejistou, neboť situace v mezinárodních vztazích je proměnlivá jako jarní počasí. A tak se německý císař, Vilém II., díval na svého rakouského (rakousko-uherského) spojence spíše jako na případnou kořist než na partnera. Vilém předpokládal, že po smrti Františka Josefa by se mohla jeho monarchie rozparcelovat mezi syny následníka trůnu, Františka Ferdinanda d´Este. Tak by vznikly menší plně vazalské státy, ve kterých by si Němci s malými slovanskými národy už poradili. Vznikla by tak německá Mitteleuropa, která by se rozkládala od Hamburku po Bagdad, tedy po onen Perský záliv. Vůbec by nevadilo, že Persie do Střední Evropy nepatří. Arménie také nepatří do Evropy, a přesto ji Ursula von der Leyenová chce zařadit do EU. To aby se Rusko necítilo na jihu bezpečně.

Byl to zase T. G. Masaryk, který se postaral o veřejné odhalení tohoto zákeřného německého plánování. Na Balkáně proces sbližování národů pokračoval a rozšířil se i o Řecko. V Srbsku se v té době ustavila spiklenecká skupina, která se hlásila k heslu „Sjednocení nebo smrt“. V jejím rámci se zformovala ona pověstná organizace Černá ruka, která se rychle rozrůstala a jejím šéfem se stal dokonce srbský ministr války, Stepanović. V únoru 1912 byla s podporou Černé ruky podepsána srbsko-bulharská spojenecká smlouva. K dohodě o tři měsíce později přistoupilo i Řecko. Kolem Turecka se sevřel kruh. Spíše smyčka. Také Rakousko-Uhersko se velice bálo společného postupu balkánských národů. V Rumunsku po čtyřiceti letech úspěšné vlády onemocněl Král Karol, takže rumunský postoj zůstával jaksi viset ve vzduchu. Francie tušila, že to na Balkáně začíná jiskřit, a tak se pokoušela začínající požár hasit. V Turecku sílil pocit ohrožení a ruský ministr Sazonov odcestoval do Londýna, kde se mu podařilo dosáhnout dohod týkajících Mongolska a Tibetu. A také se zde řešila německá snaha o vybudování bagdadské železnice, která se ve skutečnosti nelíbila žádné mocnosti. Nepokoje s Tureckem se objevily také v Černé Hoře. V Albánii vytvářela neklid Itálie, což překáželo Německu, které si přálo užít Albánie jako hodně zákeřné karty proti Srbsku.

Situace rychle spěla k válce. Italové se sice chystali uzavřít mír s Tureckem a Rusko varovalo balkánské národy před unáhleným rozhodnutím, neboť evropské mocnosti, jak sděloval Petrohrad, balkánským národům nedovolí změnu jejich postavení na Balkáně. A to, ani kdyby se jim podařilo Turecko porazit. Ale proud událostí už nebylo možné zastavit. Když se protrhne hráz přehrady, pak se voda nezadržitelně valí korytem řeky a rozlévá se i do okolí. Rumunsko oznámilo neutralitu, Černá Hora vyhlásila Turecku válku 8. října; 14. října předalo Bulharsko Turecku nepřijatelné ultimátum a o tři dny později vyhlásily Turecku válku také ostatní balkánští spojenci. Francie nad vývojem událostí už jen bezradně mávla rukou. Fait accompli!

Balkánské armády vyzbrojili Francouzi a tureckou armádu pro změnu vycvičili Němci. Balkánští spojenci poráželi turecká vojska jako na běžícím pásu. Bulhaři zvítězili u Kirk Killise (23. a 24. října) a o něco později u Lüle Burgasu a Srbové porazili Turky u Kumanova. Potom obsadili Skopje a Sandžak, kam pronikli také Černohorci. Řekové pak postupovali vítězně k Soluni. Čeští a slovenští politici během těchto událostí neseděli s rukama v klíně. Vědomí slovanské vzájemnosti fungovalo naplno. Václav Klofáč se okamžitě vypravil k srbské armádě, se kterou došel až do Kumanova. Srbská armáda se vítězně dostala až na pro Srby svaté Kosovo pole. Vojáci údajně bez povelu sami od sebe sňali čepice a pochodovali oněmi posvátnými místy „tiše jako duchové“.[7] Zde podle pověsti přece zahynul car Lazar.

Ve Vídni a v Berlíně z těchto vítězství balkánských národů nad Turky zavládlo skutečné zděšení. Obě mocnosti se nepokusily vypuknutí války zabránit, protože věřily, doufaly, že Turecko tyto národy porazí a jejich odboj zničí. Připomíná to tak trochu víru současného Západu ve zničení Ruska prostřednictvím kyjevského režimu na Ukrajině. Jenže malé balkánské národy se v té chvíli dokázaly spojit. Odložily vzájemné spory a nejasnosti přenechaly na jindy.

Turecko se 6. listopadu 1912 obrátilo k evropským mocnostem s žádostí, aby se pokusily zprostředkovat příměří. De facto tak Turecko uznávalo svoji porážku. Rusko tento krok Turecka přijalo s ulehčením. Podporovalo sice úsilí balkánských národů o svobodu, ale přálo si udržet vše pod kontrolou. Také se obávalo množnosti, že by vítězný postup Bulharska mohl dovést Bulhary do Cařihradu. A Cařihrad si Rusové vyhrazovali pro sebe. Srbsko žádalo přístup k moři, čemuž chtěly zabránit Berlín i Vídeň. Petrohrad Srbům přístup k moři přál. Masaryk a další Češi i Slováci přístup Srbska k moři podporovali také. Rakousko chtělo srbskému přístupu k moři zabránit zřízením takzvané „svobodné“ Albánie, což byl pojem pro Albánii nacházející se pod rakouskou kontrolou. Není bez zajímavosti, že také agrese NATO proti zbytkové Jugoslávii, tedy proti hlavně Srbsku, dovedla Srbsko také ke ztrátě přístupu k moři. Zamezení přístupu k moři představuje pro Srbsko velkou překážku hlavně v jeho obchodu. Srbsko je bez moře mnohem slabší než s mořem. Proto západní politika proti Srbsku se vždy snaží Srby moře zbavit. Podobně je také Rusko slabší a zranitelnější bez Ukrajiny. Proto se západní „elity“, oni nepřátelé Ruska, tak snažily Ukrajinu od Ruska odříznout, a potom dokonce obrátit proti Rusku. Tohle se jim podařilo a nějaký čas, možná celá léta, ne-li desetiletí, to takto i zůstane. Rusko bude nadále ohrožováno, tudíž EU/NATO mohou dále strašit občany „ruskou hrozbou“.

Aby se události po balkánských válkách nestaly jednoduššími, o to se postaralo také Rumunsko, které žádalo po Bulharsku nějaká území coby kompenzaci za neutralitu. Vídeň nabídla Bulharům možnost, že by Bulharsko mohlo zradit Srby a Rumuny by se podařilo uspokojit na jejich účet. Tedy na účet srbský. Bulharský ministerský předseda, Danev, se rozhodně nezachoval čestně, když v té souvislosti prohlásil, že Srbsko je „neúměrně velké“ a svoji velikost neudrží, takže se bude muset stejně připojit buď k Rakousku, nebo právě k Bulharsku. Znovu tak došlo na slova německého historika Theodora Mommsena, který „vysoko oceňoval“ slovanskou neschopnost jednat koordinovaně ve společném zájmu. Společná balkánská fronta se začínala drolit. Ruský velvyslanec v Bělehradě, Hartvig, naopak podporoval maximalistické plány Srbska. Vybízel Srby, aby se zmocnili Bosny a Hercegoviny i jižních částí Uher. Rumunsko se mělo odškodnit v Sedmihradsku. Hartvig choval naději, že pokud by se na Balkáně ustavil jeden silný slovanský stát, přál si, aby jím bylo Srbsko, že by takový stát mohl působit jako magnet pro ostatní Slovany v této oblasti.

Ruská politika vůči Balkánu se skládala z několika složek. Petrohrad podporoval nezávislost balkánských národů a neměl nic proti jejich vzájemné integraci. Car a vláda nemohli ignorovat celkově slavjanofilskou atmosféru hlavního města, ale i mimo ně. Oslabování Turecka rovněž nebylo Petrohradu proti mysli. Na druhé straně si ale v Petrohradu byli dobře vědomi toho, že mezi balkánskými národy se budou rovněž vést spory o území. Pokud se dlouhá staletí volalo po nezávislosti, potom, když se objeví nezávislost na dosah, najednou se začne uvažovat mocensky. A tehdy se zdá, že nabízené území je příliš malé a že by to chtělo tohle malé území trochu rozšířit. Takže se v Petrohradu také vědělo, že vyhovět všem balkánským národům prostě nebude možné. Nehledě na to, že Rusko bylo také impérium, což je dost odlišná kvalita oproti malým národním státům.

Bála se nejenom Vídeň, ale báli se také v Budapešti, že srbský vzor se přenese do Chorvatska, které se tak zbaví maďarského vlivu. Zatím bulharský král snil o témže jako všichni poslední ruští carové, tedy o dobytí Cařihradu. Petrohrad tedy chladil Bulharům hlavy. Zatím kněz, „svatý muž“, jinak též-šarlatán, Rasputin, vykládal caru Mikulášovi II. sny takovým způsobem, které těšilo carevnu Alexandru, jež v Petrohradu sledovala německou politiku. Tedy takto byla carevna, původem Němka, v Rusku podezírána a odtud do značné míry pak pramenila nenávist vůči ní, která ji nakonec dovedla do záhuby. Francouzský historik, Michel de Enden, ji ve své monografii o Rasputinovi[8], s odkazem na starší historické práce, ovšem hájí. Je si jist, že přímých důkazů dokládajících vlastizrádné jednání carevny nebylo a není. Za důkaz bere de Enden carevniny dopisy manželovi, caru Mikulášovi, ve kterých se carevna vyjadřuje k válečným operacím ruské armády spíše naivně než způsobem, jaký mohl cara ovlivnit. Soudilo se, že Rasputn „snil“ o zapojení Ruska do války. Také Rasputin byl ale ruskou veřejností, dokonce nejvyššími kruhy aristokracie a měšťanstva, považován dokonce za německého agenta. Jisté je pouze to, že si osoboval příliš velký vliv na rozhodování cara a vždy se velice zlobil, když se ho nezeptali na jeho mínění ohledně válečných operací. Kníže Felix Jusupov, který v prosinci 1916 vylákal Rasputina k sobě do paláce, kde jej sám zastřelil z bezprostřední blízkosti, byl osobně přesvědčen, že zabíjí skutečného démona, nepřítele ruského národa, člověka, který se scházel s německými agenty, mezi nimiž bylo údajně i několik židů. Jusupov tohle viděl na vlastní oči, nicméně neslyšel, o čem tito všichni vlastně hovořili. Domýšlel se. Rasputinovi a jeho roli v carské rodině a během války budeme věnovat více pozornosti také na jiném místě našeho eseje.

Berlín ale sliboval, že půjde po boku Rakouska do války proti Srbsku. Bulharsko zatím nabídlo Turecku separátní mír, což byla otevřená zrada na Srbech. Představa, že by se Bulhaři postavili dokonce na stranu Turecka, zněla císaři Vilémovi v jeho na politiku citlivých uších jako rajská hudba. Leitmotivem této „rajské hudby“ byla pochopitelně stará a nevyléčitelná německá zášť vůči Slovanům jako takovým. Jen ať se Slované zabíjejí navzájem, Německo tak bude mít méně práce.

Rusko se o plánech rakouských dovídalo poměrně spolehlivě, a to pražskou cestou. Kupovalo totiž od náčelníka generálního štábu pražského armádního sboru, plukovníka Alfreda Redla[9], původem z Haliče, kopie důležitých dokumentů. Pochopitelně velmi tajných. Rusové byli samozřejmě informováni o převažující nechuti slovanských národů nacházejících se uvnitř Habsburské říše účastnit se jakékoliv války proti jiným slovanským národům, tedy aktuálně proti Srbům. Představa, že ale všichni vojáci a důstojníci slovanských zemí monarchie odmítali rukovat do rakousko-uherské armády a bojovat, jak říkával Švejk, „za císaře pána a jeho rodinu až do roztrhání těla“, je ale poněkud romantická. Nebylo tomu tak, třebaže odpor k válce za cizí zájmy, nota bene proti Slovanům, byl tehdy rozhodně silnější, než je tomu dnes. Bohužel!

V té době ruský velkokníže Mikuláš Michajlovič přivezl do Bukurešti rumunskému králi Karolu maršálskou hůl jako upomínku na to, když velel ruským vojskům roku 1878 pod Plevnem. Král Karol se cítil vázán k Vídni, a tak jej ruská maršálská hůl spíše svrběla v dlani, než by lahodila jeho vzpomínkám. Naproti tomu člen jeho vlády, Take Ionescu tohle gesto uvítal jako důkaz možného sbližování Rumunska s Ruskem. Po návštěvě velkoknížete v Bukurešti následovala návštěva rumunského korunního prince Ferdinanda s princeznou Marií, která byla ruské krve, v Petrohradu. V hlavním městě Ruského impéria se mělo hovořit o možné svatbě mezi synem tohoto následníka rumunského trůnu, prince Karola, s další ruskou princeznou, velkokněžnou Olgou.

V lednu 1913 proběhl v Turecku převrat označovaný jako „Útok na Vysokou portu“. Tímto útokem se moci v zemi chopili členové mladotureckého výboru Jednota a pokrok (CUP), kteří udrželi vliv v zemi až do konce první světové války. Rakousko a Německo se chystaly k válce proti Srbsku. Rakousko útočilo na Srbsko velice zákeřně také tím, že rozšiřovalo hranice Albánie co nejvíce na východ, aby se Srbům nedostalo žádných územních zisků. Tato protisrbská strategie, jak jsme se zmínili výše, souvisela vůbec se nahou zabránit Srbům v přístupu k moři. Veřejné mínění v Rusku tlačilo na carský dvůr, aby Rusko zasáhlo ve prospěch Srbska. Náčelník německého generálního štábu, Helmuth von Moltke mladší, naopak usiloval o to, aby se tlak na Srby stále zvyšoval. V jednom dopise z února 1913 von Moltke napsal: „…evropská válka musí přijít hned nebo o něco později, při níž se bude jednat o rozhodný boj mezi Germánstvem a Slovanstvem.[10] Jasná to řeč. Jistě hodna zapamatování. Amnézie je v dějinách choroba doslova smrtelná.

Vídeň zasahovala do otázek na Balkáně dál. Nutila Bulharsko, aby postoupilo Rumunům část svého území výměnou za Soluň a okolí. V Soluni ale už byli Řekové. Ale jelikož Žofie, sestra německého císaře Viléma, byla manželkou řeckého krále, tak Soluň zůstala Řekům. Němci a Rakušané se, jak vidět, ne vždy dokonale shodovali. Přes všechny rozpory a bulharské pokusy Srby zradit, pokračovaly společné vojenské operace Rumunů a Srbů. Takto byla koncem března 1913 společným úsilím dobyta Drinopol. Poté padl Skadar, kterého si přáli zmocnit se Černohorci. Válečná shoda mezi Bulhary a Rumuny netrvala dlouho a Bulharsko se opět snažilo získat výhody a územní zisky. Srbové zřízením Albánie ztratili podíl na turecké kořisti. Jak je tedy patrno, balkánské národy bojující společně za osvobození se od turecké nadvlády, nezvládaly vlastní vzájemné vztahy. Z tureckého těla odpadávaly kosti, o které se tyto balkánské národy na cestě k plné svobodě a nezávislosti nelítostně praly. A evropské mocnosti si zatím hlídaly svoje pozice, přičemž Německo s Rakouskem po boku hledaly cestu k válce, která měla být nejenom válkou o kořist, ale zároveň pokračováním germánské války proti Slovanům.

V téže době vrcholila rakouská špionážní aféra s výše zmíněným plukovníkem generálního štábu, Alfredem Redlem, který se 25. května 1913 zastřelil v pokoji jednoho hotelu. V jeho pražském bytě se nalezly písemnosti, o kterých následně informovali důstojníci rakouské výzvědné služby císařovu důvěrnici, hraběnku Schrattovou, která pak o špionážní aféře informovala císaře. Ten z ní pochopitelně neměl vůbec radost, neboť plukovník Redl pracoval prokazatelně pro Petrohrad. Císař zjišťoval stupeň prohnilosti rakouských poměrů v armádě a ruský car na nátlak ruské veřejnosti usiloval o dohodu mezi Srby a Bulhary. Rusko a Francie se vytrvale snažily udržet balkánskou jednotu. Ať se však dělo cokoliv a události směřovaly jedna vedle druhé či jedna proti druhé, na věci nic neměnila skutečnost, že se Evropa rychle blížila k výbuchu první světové války. Příliš mnoho zájemců o impéria, o kořist, příliš mnoho sporů a hodně nejednoty a kamenů svárů. Klubko vztahů se zamotávalo a čekalo na Alexandrův pověstný meč, který by klubko rozetnul. Tím mečem se měla stát velká válka, jaká přerostla rozměry evropského kontinentu. Také v naší době je celý Západ zamotán do klubka rozporuplných, ale hodně nečistých zájmů, které čeká nejspíš na okamžik, kdy Moskvě skutečně už dojde trpělivost a někde, na nějakém konkrétním hodně citlivém místě, udeří do klubka svíjejících se a syčících jedovatých hadů už nepokrytě šíleného západního revanšismu a militarismu.  Kdo za toto šílenství nenažrané oligarchie Západu zaplatí nejvyšší cenu? Viníci to jistě nebudou. Kéž by se lidé někdy dočkali situace, kdy duševně nemocné „elity“ vyhlásí válku, do které ale nikdo nepůjde. Tehdy se „civilizace“ stane konečně civilizací!

V lavině událostí na prahu Velké války se objevila zpráva pocházející z Řecka, podle které měli Bulhaři napadnout zároveň Srby i Řeky. V Praze vyvolala tato informace okamžitou akci na podporu jednoty slovanských národů. Václav Klofáč se nabídl, že zprostředkuje mezi zmíněnými stranami dohodu. Ve Vídni se o Klofáčově iniciativě dozvěděli a zařídili, že na cestě do Bělehradu, byl na jednom nádraží zadržen policií. Třebaže byly české země součástí cizí monarchie, přesto významné politické osobnosti dokázaly jednat podle svého vlastního svědomí. To je dnes, uvnitř opět cizího imperiálního prostoru, takřka nepředstavitelné.

Balkánské národy, které v naději na společnou aktivitu vytvářely jakýsi balkánský svaz, byly sledovány z Berlína i Vídně s krajní nevraživostí. Soudilo se, že představují základ panslavismu. A ten musel být rozmetán. V Srbsku byl pozoruhodnou osobností následník trůnu, princ Alexandr. Choval se jako demokrat. Byl stále mezi svými vojáky, spával na polním lůžku jako oni, jedl jako oni a snášel útrapy vojenského života. Byl jako Alexandr Makedonský, než jej okouzlily luxus Persie a orientální mravy. Srbští vojáci ho obdivovali, ctili, měli ho rádi a poslouchali jeho rozkazy s vlasteneckým nadšením. Také bulharská armáda měla výjimečně dobrý zvuk. V létě 1913 vzplál mezi Srby a Bulhary boj. V něm se střetly pověstná srbská divize Šumadijská s podobně proslulou bulharskou divizí Rilskou. Podle svědectví pamětníků se v této bitvě střílelo málo, zato se bojovalo zblízka noži.  V této zmíněné bitvě Srbové zvítězili, což pro Bulhary představovalo těžkou ránu. Bulhaři navíc během příprav na tuto bitvu obnažili bok proti Turkům, kteří situace využili a znovu ovládli Drinopol. Válka, která vypukla mezi Srby a Bulhary a do které se zapojilo i Turecko, inspirovala také Rumuny, kteří v červnu 1913 překročili Dunaj, přemohli slabé bulharské oddíly a pochodovali na Sofii. Do bojů zasáhli také Řekové, kteří zdolali bulharskou posádku v Soluni a Srbové opět zaútočili na Bulhary. Výsledkem této chaotické balkánské války bylo rozdělení sympatií podle etnického klíče. Neslovanské národy habsburské monarchie přály vítězství Bulharům, které ve válce podporovala Vídeň. Ne pro lásku k Bulharům, ale pro nenávist k Srbům. Naproti tomu slovanské národy a samotní Rumuni podporovali Srbsko. V Praze, na Moravě, na Slovensku převládaly sympatie k Srbům.

Ve Vídni válečná strana generála Konrada von Hötzendorfa bušila do válečných bubnů a snažila se válku proti Srbům urychlit. Generál von Hötzendorf navrhoval mobilizaci. Paříž a Petrohrad varovaly Vídeň, že její útok na Srbsko vyvolá světový konflikt. Vídeň začala sondovat půdu. Chtěla se ujistit, že se může spolehnout nejenom na Berlín, ale i na Řím. Řím se ale do války nehnal. Uvědomil o svém váhání raději Berlín, kterému důvěřoval více než Vídni, která stále žila ve stínu aféry plukovníka Redla a netěšila se tudíž přílišné důvěře. Berlín tedy doporučil Vídni, aby ubrala na svém válečném nadšení. Takto mluvila k císaři také jeho přítelkyně, hraběnka Schrattová, v jejímž okolí se nacházeli opatrnější osoby. Rakouská policie sondovala atmosféru ve slovanských zemích. Z Prahy a Brna nepřicházely do Vídně právě optimistické zprávy. Slovanské národy obou částí monarchie nejevily nadšení pro válku proti Srbům. Vědomí slovanské vzájemnosti za oněch časů bylo poměrně silné a hrálo svoji roli. I když ne takovou, aby posléze zachránilo slovanské národy před vtažením do velké imperialistické války. Když z ní později bolševický vůdce, revolucionář V. I. Lenin, vystoupil, jeho heslem nebyl panslavismus či jiná forma slavjanofilství, ale sociální princip jednoty světového (evropského) dělnictva a rolnictva, tedy proletariátu. A vedle něho právo národů na sebeurčení. Ale o tom až později.

Podle tohoto principu, který se nepodařilo uskutečnit, měli dělníci a rolníci všech válčících stran jednoduše opustit zájmy své buržoazie, zahodit zbraně a obejmout se na znak společné sociální situace. K takovým „vzpourám svědomí“ tu a tam někdy v dějinách docházelo, nikdy se ale nepodařilo romantismus idejí učinit univerzálnějším principem, jaký by dějinnou událost rozhodl ve prospěch rozumu, míru a života. „Elity“ války ve vlastním zájmu a s vlastními cíly vyhlašují, ale lidé, kteří na nich nemají nejmenší zájem a jimi pouze trpí, do nich chodí pořád. Proč se tohle stále děje? Imperiální síly mají vždy po ruce prostředky, které humánní ideje porážejí. A prosadí si násilí a honbu za kořistí.

Tato druhá balkánská válka skončila uzavřením míru v Bukurešti. Na jedné straně smlouvy stálo Bulharsko, na druhé straně smlouvy se ocitly Srbsko, Rumunsko, Řecko, Černá Hora. Smlouva byla podepsána ve dnech 28. července až 10. srpna 1913. Turecko ke smlouvě přizváno nebylo. Ze smlouvy vzešla také Albánie jako samostatné knížectví, ovšem pod dohledem mocností, kterými byly Rusko, Německo, Rakousko-Uhersko, Francie, Anglie a Itálie. Všichni signatáři mírové smlouvy něco získali, jen Bulharsko nezískalo nic. Ovšem ani Srbsku se nepodařilo dosáhnout přístupu k moři, o což se postaralo hlavně Rakousko.

Ivo Šebestík

Pokračování

(Nové slovo)

[1] V Černé Hoře došlo 21. května 2006 k referendu o vystoupení ze svazku se Srbskem. Pro opuštění svazku se Srbskem hlasovala jen nepatrná většina účastníků referenda. Pouze 55,5 procenta! Dokončení rozbití „zbytkové“ Jugoslávie bylo velkým přáním Západu. Po nevyprovokované agresi NATO proti Jugoslávii (v rozporu s mezinárodním právem) v roce 1999 to byl druhý tvrdý úder proti Bělehradu. Následovalo jednostranné vyhlášení nezávislosti srbské provincie Kosovo v únoru 2008. I toto byl důsledek agrese NATO proti Jugoslávii, respektive proti Srbsku.

[2] Aktuálně přinutil západní tlak srbského prezidenta A. Vučiće, aby se začátkem srpna 2026 sešel v Bělehradě s hlavou kyjevského režimu, Zelenským, a vyjádřil podporu „ukrajinské celistvosti“, což je pochopitelně krokem k narušení vztahů Bělehradu a Moskvy. Takový je ostatně hlavní cíl Západu a západní tlak na Srbsko, které se před 27 lety stalo terčem agrese Západu, se tím ještě zvyšuje. Vučić nicméně podporou „ukrajinské celistvosti“ sděluje slepým a hluchým na Západě, že Západ naopak v případě Srbska podpořil jeho rozbíjení. Západní „elity“, mistry v oboru selektivního práva, nic nezajímá méně než souvislosti a práva národů, které může Západ dostat pod tlak. Takže, takovéto srbské poselství Západu se mine účinkem. Kde chybí morální principy, tam se svědomí nepohne.

[3] Jan Šeba: Rusko a Malá dohoda v politice světové, Melantrich, Praha 1936, str. 234

[4] Tamtéž, str. 235

[5] Tamtéž, str 237

[6] A propos, jen mezi lety 632 (Wogastisburg, bitva Slovanů s Východními Franky) až 1168 (Dány způsobený pád Arkony i se svatyní boha Svantovita a krádeží pokladu na Rujáně) došlo mezi germánskými (německými) kmeny a národy a kmeny a národy slovanskými k přibližně 350 ozbrojeným konfliktům. A při studiu středověkých Čech a Moravy můžeme sledovat mohutné pronikání německé a rakouské šlechty získávající od českých králů (Přemysl Otakar I., Václav I., Přemysl Otakar II. a Václav II.) rozsáhlé statky a s nimi i vliv v obou hlavních zemích království. Tento proces probíhal paralelně s rozvojem měst a kolonizací málo obydlených částí obou zemí, při kterém se ve městech uplatňovalo německé městské právo. Vedl se sporům a konfliktům se slovanskou šlechtou, duchovenstvem, měšťany i venkovským lidem, které se odrážely také v dobových kronikách.

[7] Tamtéž, str. 278

[8] Michel de Ebnden: Raspoutine, Librairie Artjème Fayard, Paris 1976

[9] Životopisný film o této zajímavé osobě první světové války natočil v roce 1985 maďarský režisér István Szabó, který do role plukovníka Redla vybral populárního německého herce Klause Mariu Brandauera.

[10] Vysoká politika, sv. 34, kapitola 269, číslo 12.824.