Církevní restituce: pravice jásá

1) Tou první podivností byla silná „velkorysost“ vlády české pravice, která se opírala o propočty údajných škod na majetku, jež utrpěla především katolická církev za bývalého režimu, z čísel vycucaných z prstu. Prostě, propočty údajných škod byly uměle navýšeny, jak ostatně správně včera připomněl premiér Babiš.

2) Česká veřejnost ve své většině odmítá takto nadmíru velkorysé vyrovnání s katolickou církví. Má to jistě své historické důvody. Pokud totiž nekatolické církve přišly po roce 1948 o svůj majetek, je potřeba dodat, že se jednalo vesměs o majetek, který vznikl péčí členů, stoupenců a příznivců těchto církví v průběhu předchozích více než dvou set let. U českých evangelíků rozdělených nyní do různých církví, z nichž největší je Českobratrská církev evangelická, vznikal tento majetek po přijetí tolerančního patentu Josefa II. v roce 1781 z darů příslušníků tolerančních sborů. Majetek Církve československé husitské vznikal především z příspěvků jejích členů a příznivců, a to po vzniku této církve počátkem roku 1920. Stejně tak vznikaly i majetky řady dalších církví.

Katolická církev však získala podstatnou část svého majetku jiným způsobem. Podílela se například na rozchvácení majetku české evangelické šlechty, vyhnané po bitvě na Bílé hoře z Českého království. Majetek katolickou církví uužívaný ji nikdy ve skutečnosti nepatřil. Byl vždy majetkem královské koruny a tedy státu.

3) Představitelé katolické církve, především pak zvěčnělý František kardinál Tomášek v roce 1991, poté co Federální shromáždění velkoryse vrátilo katolické církvi výčtově desítky církevních objektů s rozsáhlou pozemkovou držbou, veřejně sdělil: "Toto je poslední majetkový požadavek, který katolická církev má". Jeho nástupci v čele české katolické církve se i v rozporu s přístupem současného progresivního papeže Františka hamižně vrhli do dalšího kola restitucí, na účet českého národa. A ještě ve svém pochybném úsilí ke škodě řady obcí neskončili.

4) Některé nekatolické církve si neviděly při své podpoře majetkového postupu katolické církve na špičku nosu. Zejména se to týká Církve československé husitské (jsem od narození jejím členem), která poté, co za několik let přijde o státní příspěvek, bude muset vyhlásit nejspíše svou likvidaci. Na správu svého rozsáhlého majetku, který je ovšem především nevýdělečného charakteru, nebude totiž mít dostatek financí.

5) Vzorem přístupu v této oblasti může být církev českých baptistů, která se vzdala jakýchkoli požadavků na navrácení jí komunisty rozchváceného majetku.

6) Chci jen tiše připomenout, že pravicové vládní koalici premiéra Petra Nečase tvořené ODS, TOP 09 a Věcmi veřejnými, se podařilo schválit a protlačit zákon o církevních restitucích přes silný odpor zejména sociální demokracie, celé opozice a také české veřejnosti, rozdílem jednoho jediného hlasu v poslanecké sněmovně. A tím jedním hlasem byl hlas pravomocně za korupci odsouzeného poslance ODS.

Prostě připomínat dnes, tedy po rozhodnutí Ústavního soudu v této věci, že se jedná o jakousi trvalou ostudu stran, které hlasovaly pro zdanění církevních restitucí, jak to činí předseda poslaneckého klubu TOP 09 Kalousek, je trapné. Pravice prosadila zákon úskočným právnickým trikem (zajímavé by bylo vědět, co by se stalo, kdyby některá z nekatolických církví od ujednání o finančním vyrovnání teď ustoupila, zda by celá konstrukce zákona nepadla), proti odporu naprosté většiny české veřejnosti, s využitím hlasu za kriminální delikt odsouzeného poslance a v rozporu s předchozími veřejnými vyhlášeními předchozích představitelů katolické církve. Ani jedna z těchto věcí parlamentní strany české pravice, které se dnes nadýmají pýchou nad svým údajným vítězstvím, zrovna nešlechtí. Spíše by se měly stydět ony.

Jiří Paroubek